Improvizace ve filmuNow You See It

Překlad: Xardass www.videacesky.cz Když slyšíte slovo "improvizace", co se vám vybaví? Improvizační show? Vidíš, co jsem udělal? Tomu se říká hraní! To, co jste dělali vy, stálo za prd! Možná se vám vybaví improvizující hráči jazzu, freestyle rap nebo improvizované výbušniny. Všechny tyto věci lze popsat slovem "improvizace", protože improvizaci nedefinuje výsledek, ale proces, kterým jsme k němu došli.

Improvizace znamená spontánní výkon bez jakékoliv přípravy. Ve filmu tedy jakýkoliv dialog, záběr nebo reakce, které nejsou připravené, mohou být improvizací. Anthony Hopkins z Jodie Foster dostal improvizovanou reakci, když si dělal legraci z jejího přízvuku. Co váš tatík, děvče? Je horník? Páchne po kahanu? A překvapený výraz Alana Rickmana vznikl, protože ho kaskadér pustil, když napočítal do dvou.

Improvizace může bezpochyby vést k legračním výkonům. Víš, jak vím, že jsi gay? Dělal jsi špenátový dip v kváskovém chlebu. Intuice může herce dovést k výkonu, který vyvolá smích, slzy nebo překvapení. Příkladem budiž improvizované tleskání Jokera. V tomto videu chci mluvit o výhodách a slabinách improvizace a o tom, proč filmaři používají různé techniky, aby jejich film vypadal improvizovaně.

Improvizace skončí nejlépe, když herci hrají scénu jako hru. V každé improvizované scéně má herec určitá pravidla, jak se má chovat, dle osobnosti své postavy. Pravidla nás osvobozují a umožňují nám improvizovat. To, že máme určitá omezení, která vedou naše impulzy, vede náš kreativní proces k nějakému výsledku. Proces improvizace a tato pravidla nám pomáhají něco vytvořit. Pravidla, která herec musí dodržovat, a konflikt mezi postavami vedou k dobré improvizované scéně.

Dobrá improvizace pramení z konfliktu a osobnosti, kdy každá postava hraje hru. Chcete slyšet nejotravnější zvuk na světě? Chlapi, chlapi! Reakce Dustina Hoffmana byla improvizovaná, když na plac při natáčení filmu Půlnoční kovboj vjel taxík. Tady jdu já!

Tady jdu já! Jeho reakce ztělesňuje jeho postavu. Konflikt je realistický a vykresluje jeho osobnost. Není tak uhlazený, jak se prezentuje. Totéž platí pro drama. Robert de Niro perfektně zosobní Travisovu osamělost, izolaci, paranoiu a agresi pomocí této improvizované scény. Mluvíš se mnou? Mluvíš se mnou?

Hrát hru a dodržovat pravidla. Když postavy nehrají hru, improvizace nefunguje. V Pixelech se Adam Sandler setká s prezidentem a šéfy, a zničehonic začne chodit kolem a urážet je. Konflikt nedává smysl a urážení je v rozporu se Sandlerovou postavou. Jsem přesvědčený, že tu scénu Sandler improvizoval, ale těžko se na ni dívá, protože jeho postava nehraje hru. Dědo?

Uvidíme se v domově důchodců. Jedno omezení improvizace je, když scéna nemá žádné vyvrcholení, tedy poslední chvíle před koncem scény, která konflikt vyřeší posledním vtipem či komentářem. Key & Peele takové vyvrcholení u většiny svých skečů mají. Například mají skeč, ve kterém se představují fotbalisti. Hra spočívá v tom, že jsou jejich jména stále směšnější. Tyroil Muchlal-Wallace, Univerzita Miami.

Vyvrcholení vyřeší chaos ve jménech a scénu perfektně zakončí. Dan Smith, BYU. Některým scénám vyvrcholení chybí, takže jsou nakonec buď moc dlouhé, nebo nemají uspokojivý konec. Režisér Judd Apatow má na kontě skvělé improvizované scény, které ale často nevyvrcholí, prostě jen skončí. Kvůli povaze spontánnosti nelze vždy improvizovanou scénu dobře strukturovat. Ale neplatí to vždy, někdy je konec perfektní.

Ale u zcela improvizované scény to není zaručeno. Proč neuděláte desítku hlasitější, aby byla desítka nejvyšší a byla trochu hlasitější? Jde to až na jedenáctku. Martin Scorsese ve svých filmech rád improvizaci napodobuje, i když jedou podle scénáře. Jeho scény pak vypadají nenazkoušeně, jako dokument. A to až do bodu, kdy maže hranici mezi dokumentem a fikcí.

Výsledkem jsou filmy, které působí realisticky a spontánně. Špinavé ulice vypadají improvizovaně. V úvodní scéně ve formátu domácích videí působí herci zcela přirozeně. Záběry jsou roztřesené, hudba je nostalgická a text, zvětšené písmo jak z psacího stroje, překrývá obraz. Tuto metodu tradičně používají dokumenty a domácí videa. Úvodní scéna ukazuje běžný den skupiny italských Američanů v New Yorku. Použitím zdánlivě improvizovaného materiálu získává film neformální tón.

Srovnejte tento film například s Kmotrem a jeho epickou hudbou, dramatickými úmrtími a temným osvětlením. Vidíte, jak předstíraná improvizace změní nádech filmu. Fiktivní dokumentární styl se datuje až k Občanu Kaneovi, Zpravodajský segment se inspiroval ve skutečných zprávách. Charles Kane pak vypadá jako skutečná postava, a navíc je vidět kontrast mezi jeho osobním a veřejným životem.

Má žena prděla, když byla nervózní. Byla nádherně výstřední. Prděla i ze spaní. Improvizace umí víc než nás rozesmát. Improvizace je proces, kterým vznikají skvělé scény. Občas je pro herce nejlepší vžít se do postavy a počkat si, co se stane. A i když je to jen jako, dokumentární nádech dodává filmu na realističnosti.

Herec může podat skvělý výkon pouze na základě vnitřního procesu. Děláš Marthu Grahamovou. Nebo Twylu. Nebo Michaela Kidda. Nebo Madonnu. Ale musíš to držet v sobě. Díky za pozornost.