Pravá věda o paralelních vesmírech

Všichni milují myšlenku
paralelních vesmírů. Možná je to půvab ideálního světa, kde máte druhé šance
a věci dopadnou jinak. V alternativní realitě,
kde se dostanete do Bradavic, pokračování Star Wars
neexistují a konečně se vám podaří zapojit
asymetrickou USB na první pokus. Ale je ve vědě vůbec na tuhle
toužebnou spekulaci místo? Pokud je Vesmír vše, co existuje,
nemůžou toho být dvě verze.

No ne? Jinak by
ta dvoje byla vším. A to, čemu jste začali říkat
Vesmír, by nebylo. Problémem je tedy terminologie. Fyzikové často mluví
o Vesmíru, ale myslí tím pozorovatelný vesmír. Ten je částí Vesmíru, kterou
jsme prozatím prozkoumali. A je v pořádku mluvit o vícero
jiných pozorovatelných vesmírech. Například mimozemšťan blízko
okraje našeho viditelného vesmíru uvidí části celého Vesmíru,
které my ještě nevidíme, protože k nám zatím
nedoputoval jejich světlo.

Ale to je dobře pochopitelná
otázka a ne o to, o čem fyzikové normálně mluví, když řeší
vícero pozorovatelných vesmírů neboli mnohovesmírů. Pojďme tedy k věci. Ve fyzice se pojem "mnohovesmír"
většinou týká jednoho ze tří samostatných a nesouvisejících
fyzikálních modelů vesmíru.

Mimochodem, žádný z nich nebyl
experimentálně testován ani potvrzen. Tři modely mnohovesmíru jsou: 1) Bublinkové vesmíry neboli
vesmíry malých černých děr. Toto je nejvíc jasný typ mnohovesmíru: základní myšlenkou je,
že existují další části vesmíru které jsou tak daleko,
že je nikdy neuvidíme. Nebo jsou uvnitř černých děr,
takže je taky nikdy neuvidíme. Tento model byl vytvořen
jako pokus o vysvětlení, proč je náš vesmír tak dobrý ve
vytváření hvězd, galaxií a černých děr a života.


Argumentem teorie je, že pokud by každá z těchto oddělených
navzájem neviditelných bublinek měla trošku jiné fyzikální
zákony, tak bychom už z definice mohli existovat pouze
v tom s příznivými podmínkami. Musíme žít ve vesmíru,
kde se může zformovat Země, protože kdyby se nezformovala Země,
nemohli bychom tu být. Pokud vás tahle logika
nepřesvědčila, nemusíte se bát.

Neexistuje žádný důkaz toho,
že by to tak opravdu bylo. 2) Membrány a další dimenze. Inspirován zčásti neschopností
matematiky teorie strun předpovědět počet dimenzí
ve vesmíru, který pozorujeme. Strunoví teoretici navrhli myšlenku
toho, že možná to, co považujeme za vesmír, je doopravdy
jen třídimenzionální povrch vsazený do většího supervesmíru
s 9 prostorovými dimenzemi Trošku jako když každá stránka
novin je svým dvoudimenzionálním povrchem vsazená
do našeho 3D světa.

A kdyby měl prostor 9 dimenzí a ne 3, byla by spousta
místa pro další 3D povrchy, které by byly svým
vlastím vesmírem, ale, stejně jako noviny, by
byly jen součástí něčeho většího. Těmto povrchům se říká
"membrány" nebo jen "brány". A připomíním, že pro tento
mnohovesmír neexistuje žádný důkaz. 3) Mnohosvětový obraz
kvantové mechaniky.

Fyzikové překvapivě pořád neví,
jak funguje kolaps vlnové funkce v kvantové mechanice. A tak se hypotéza o více
světech pokouší o vysvětlení návrhem, že každá možná
alternativa vesmíru je skutečná. A všechny se stanou
větší a rozvětvenější cestou. Vesmírné vyber-si-svoje-dobrodružství,
kde se může stát cokoliv! Kdyby to byla pravda, neuvědomovali
bychom si to, protože bychom byli žili jen v jednom z mnoha
možných životů.

V některých věcech je tento model
podobný bublinkovému modelu, protože se možná stane cokoliv,
co se stát může, a my zrovna žijeme v tom
jednom, ve kterém přežijeme. Pokud pořád nejste přesvědčeni
těmito argumenty, nebojte se, stále totiž neexistuje žádný
důkaz pro tento mnohovesmír. Pokud chcete být vynalézaví,
můžete tyto modely zkombinovat do mnoho-mnohovesmíru, nového
superspekulativního modelu založeném na spekulativních a
experimentálně nepotvrzených modelech.

Ale to neznamená, že nemůžeme
tyto hypotézy otestovat. Například pokud by náš
pozorovatelný vesmír byl jen jednou z mnoha bublinek
nebo membrán a kdyby se v minulosti srazil s nějakou
bublinkou nebo membránou, tak by ta kolize měla vliv na to,
co vidíme jako naši noční oblohu. Na druhou stranu by mohl být
výklad více světů brzy otestován, protože experimentátoři jsou
čím dál víc schopni manipulovat a kontrolovat větší
kvantově-mechanické systémy, které mají v laboratořích.


Systémy, které se přibližují linii mezi kvantovou sférou
a naším životem. Musíme mít na paměti,
že fyzika je věda, ne filosofie. A v našich pokusech pochopit
vesmír, který pozorujeme, musíme předkládat tvrzení,
která mohou být testována. A pak je otestovat. Překlad: Eržika
www.videacesky.cz