Proč Leonardo da Vinci nebyl génius

Dějiny milují vítěze. Příběhy velkolepých
úspěchů geniálních lidí. Téměř všechny tyto příběhy
ale postrádají tu nejdůležitější část. Abychom zjistili, co to je, musíme začít
u poražených, nikoliv u vítězů. Učebnice dějepisu
jejich příběhy překypují. Musíte ale vědět, kde hledat. Když například vidíme
Poslední večeři, řekneme si: "To je dílo génia."

Jeho autor, Leonardo da Vinci,
byl ale tak trochu smolař. Narodil se v roce 1452
nedaleko Florencie. Lidé si zanedlouho
uvědomili, že umí kreslit. Ve 14 letech se stal učněm
jednoho z největších malířů tehdejší doby. Zatím šlo všechno po drátkách.
Leonardo měl ale problém. Měl velkolepé nápady na epická
mistrovská díla, která chtěl stvořit. Byla ale tak ambiciózní,
že je nebyl schopen dokončit.

V roce 1481
například získal zakázku na malbu fresky Klanění tří králů. Toto je její náčrt.
Napočítáte celkem 66 lidí, 11 zvířat
včetně probíhající bitvy na koních a spoustu schodů. Nikoho asi nepřekvapí,
že ji nebyl schopný dokončit. Tehdy pracoval na volné noze.
Když jste na volné noze a nedokončíte zakázku,
škodí to obchodu.

Nejenže za práci nedostal zaplaceno,
nikdo ho navíc nechtěl najmout. To nás přivádí
k tomuto nešťastníkovi, možná dalšímu smolařovi.
Byla to ponurá práce, ale malováním mrtvých zločinců
jste si mohli vydělat asi 40 florénů. Byla to jediná práce, kterou byl
Leonardo da Vinci schopen sehnat. Jako by to nebylo málo, všichni velcí florentští malíři
se podíleli na výzdobě Sixtinské kaple, na největší zakázce té doby.


Leonardo se pozvání nedočkal. Zajímavé je na tom toto. Během tohoto těžkého
období oslavil Leonardo své 30. narozeniny. Je zvláštní, že v mládí třicítku
vidíte jako nějaký hrozný mílník. Pokud stále ještě nemáte
život v malíčku, máte problém. A to žijeme dvakrát déle.
Představte si, jak muselo být Leonardovi. Třicítka pro něj znamenala střední věk. Podobných příběhů
bych vám mohl říct spousty. Tento muž ve třiceti
zametal podlahy v laboratoři vědce, který je dnes takřka neznámý.

Toto byl voják středně vysoké
hodnosti s problémy s alkoholem. On žil ve třiceti u rodičů
a on byl na mizině. Jeho znáte všichni,
ale věděli jste, že i když se ve třiceti snažil
jako herec prosadit už deset let, byl schopný
v televizi sehnat jen štěky? Aby vyšel s penězi,
musel se živit jako tesař. Není to jen o tom,
že si na úspěch museli počkat.

Tyto příběhy nám podle mě říkají,
jak dnes být kreativní a úspěšný. Abychom viděli jak, musíme se od tohoto
slavného tesaře vrátit k tomu prvnímu. Poslední večeře je mistrovské dílo. Leonardo v ní vhodným umístěním Ježíšových
rukou vyřešil problém s perspektivou, který umělce mátl celé roky. Jidáš z obrazu
nevyčnívá očividně, ale svým nenápadným umístěním. Bylo to zároveň dílo,
které stvořilo Leonarda da Vinciho.

Bylo to jeho první nadčasové dílo.
Úžasné je na tom ale toto. Bylo dokončeno v roce 1498. Když Leonardo
ve třiceti maloval nebožtíky, byl rok 1482. Než dokončil
Poslední večeři, uběhlo 16 let. Leonardo da Vinci jinými slovy prorazil až ve 46 letech. Tak dlouho trvá,
než se někdo něco naučí tak dobře.

Připadá mi, že jsme na to zapomněli.
Jsme v takovém spěchu, že se obávám, že jsme v našem přístupu ke kreativitě
vytvořili nebezpečné slepé místo. Jak k tomu ale došlo?
Můžeme s tím něco udělat? Na to nám odpoví tato americká
televizní hvězda a její mluvící kostlivec. Za nimi zamíříme v druhé části.

Jaká nit tedy spojuje
ty nejúspěšnější v dějinách? Je to poměrně jednoduché, ale je to naprostý opak toho,
jak dnes uvažujeme. - Přišel jsem na to. - Pro vysvětlení
použiju jednoho moderátora talk show. Vím, že je to trochu zvláštní. Nejdřív se ale musíme vrátit
k příběhu Leonarda da Vinciho. Posledně jsme ho viděli jako třicátníka,
který se potýkal s neúspěchem. Byl bez práce a štěstí mu nepřálo.


Pak jsem něco udělal špatně. Přeskočil jsem dalších 16 let jeho života a přešel jsem přímo
k jeho prvnímu mistrovskému dílu. Bylo to tak špatně,
protože pokud chcete vědět, jak se rodí génius,
odpověď leží právě v těchto letech. Tento příběh se ale nikdy nevypráví. KONĚ A LASIČKY Píše se rok 1482
a Leonardo právě dorazil do Milánu. Nešťastné dny
ve Florencii nechal za sebou.

Našel si práci u tohoto skromně
vypadajího muže, milánského vévody. Myslel si, že mu všechno
konečně začíná vycházet. Tak to ale nebylo. Nejdřív je
tu příběh o dámě a hranostajovi. V roce 1489 požádal on jeho, aby namaloval ji
a její ochočenou lasičku. Proč ne?
Když se ale pozorně podíváte, uvidíte, že je tlama lasičky vykreslená
mnohem detailněji než tvář dívky. Ta z toho podle všeho radost neměla.


Pak je tu kletba obřího koně. Po asi osmi letech
v Milánu on požádal jeho, aby vytvořil něco vskutku epického.
Gigantickou bronzovou sochu koně. Leonardo do toho dal všechno.
Vytvořil bezpočet studií a náčrtků a sádrovou repliku
v plné velikosti. Vynalezl dokonce nový proces,
který by odlití této sochy umožnil. Vévoda se ale na poslední
chvíli rozhodl, že bronzová děla jsou potřebnější
než obrovský bronzový kůň, a projekt byl odvolán.


Měsíce a měsíce promrhané práce. Byla to doba, kdy se potýkal
s jedním neúspěchem za druhým. Leonardo se ale nevzdává. Neustále,
kdykoliv se mu naskytne příležitost, kreslí, studuje,
dělá náčrty, píše, vyrábí prototypy... Dělá to den za dnem, celých 16 let. To všechno, nedokončená freska,
nedokončený kůň, oběšený vrah a nespokojení zákazníci... To všechno mělo svůj význam.

Podobnou kapitolu najdeme v příběhu
téměř každého úspěšného člověka. Nějak na ni ale zapomínáme.
Já jí říkám těžká léta. Robert Greene ji ve své knize Mastery,
která studuje vzorce nejúspěšnějších lidí, definuje jako "převážně
samostudijní období učení, které trvá zhruba pět až deset let
a které nepřitahuje příliš pozornosti, protože neobsahuje
příběhy velkého úspěchu či objevů". Je ale součástí každého příběhu.
Marie Curie žila sedm let v chudobě, zatímco v Paříži studovala
a zkoumala radioaktivitu.

Michael Faraday pracoval
sedm let jako laboratorní asistent, než směl
provádět vlastní experimenty. Stephen King
psal devět let každý den, než prodal svůj první román. John Coltrane
na saxofon horečnatě cvičil každý den celých 17 let, než se v roce 1960
dočkal prvního hitu. A co zázračné děti
jako Mozart a Tiger Woods?

I ti zažili těžká léta. Jen začali v útlém věku. - Kolik je ti let, Tigere?
- Tati. - Dva. - Dva?
- Je to tak prosté. Alespoň to tak bylo.
Pak se něco změnilo. - Přišel jsem na to. - V tu chvíli
přichází na scénu Craig Ferguson. Pokud ho neznáte, je to moderátor
noční talk show ve Spojených státech. Někdy říká věci,
které mají nečekanou hloubku.

Na přelomu padesátých a šedesátých let
se na Madison Avenue sešli chlápci, kteří dělali do reklamy,
a rozhodli se, že se budou snažit
prodávat produkty mladším lidem. Rozhodli se produkty
prodávat mladším lidem, protože ti je pak budou
kupovat celý život. Byl to jen reklamní tah.
Nemysleli tím nic špatného. Byla to jen trocha výzkumu trhu.
Všichni se začali zaměřovat na mladé, protože právě jim bylo
možné prodávat věci.

Dílem této zvláštní
náhody nakonec bylo to, že společnost začala
mládí oslavovat způsobem, který byl do té doby nevídaný. Být mladý a hloupý
začalo být moderní a žádoucí. Všechny děti teď chtějí být takové. Tato oslava mládí společně
s technologií pokřivila naše vnímání času. Svět i naše očekávání
se pohybují rychleji. Dnes chceme úspěch po 17 levelech, 17 minutách nebo 17 vteřinách.

Když stačí pro příslib něčeho
lepšího kliknout myší, komu by se chtělo čekat 17 let? Přesně to ale spojuje
všechny tyto velikány. Uměli vytrvat. Všichni máme mozek, talent a kreativitu
na to, abychom se k nim přidali. Když na tom ale záleží, máme na to trpělivost?

Překlad: qetu
www.videacesky.cz