Dylan Moran o mužích a ženách

Víte, on si totiž vybral ten jednodušší vztah. Tedy se psem. To není žádná výzva. Pes neříká nic složitého. Třeba u jídla. Neotočí se, aby se zeptal: „Proč pusou děláš tu věc? Budeš to dělat pořád? Musím s tím žít do konce života?“ Pes říká akorát: „Nemůžu uvěřit, že ses vrátil domů!“ To je celé?



Větší výzvu v životě nechcete? Zato já žiju s někým velmi stimulujícím! Ptá se mě na hluboké, filozofické otázky, na které neznám odpověď. Například vejde do kuchyně, uvidí mě a ptá se: „Tu košili si bereš?“ „Vypadá to, že jo!“ „Ale jdeme ven. Z domu. Lidi nás uvidí spolu. To máš teda štěstí.



Vypadáš, jako by sis vydělával rvačkama s prasatama. Vem si něco jinýho.“ Nehádám se. Nedělám to, nejde mi se hádat. Není to má odbornost. Někomu to jde. Nehádejte se s někým, kdo vás dobře zná. Položí vás na lopatky. Jednou rukou. Umí spoustu chvatů. Vejdete…



„Máš nějakou divnou náladu.“ Na to nemůžete nezareagovat. „Co?! Co tím myslíš?“ „Hele, jsi úplně agresivní.“ Pak zjistíte, co se děje, a řeknete: „Ne, to nejsem, to teda ne. Nejsem agresivní.“ „Ale jsi pasivně agresivní.“ „Nejsem pasivně agresivní!“ „No dobře, ale hodně defenzivní. Uvidíme se, až budeš mít lepší náladu.“ Takhle vás tam nechá, úplně vycukanýho… To se těžko vymýšlí odpověď.



„Používáš mě jen na sex!“ Ale je super, když vás někdo tak dobře zná. Nevíte, co si dát k výročí, když jste spolu tak dlouho. Když se poznáte, dáte jim třeba bavlnu nebo hedvábí nebo tak. A pak jako starý se na sebe převalíte, otevřete pusu a vypadnou rubíny. Ale to uprostřed je nejasný. Fakt nevíte, co dělat. 18., 17. výročí. „Tady máš ovladač namočený do nutelly, to by se ti mohlo líbit.“ Musíte nějak vymyslet, jak to všechno uděláte.



Nakonec si vždycky rozdělíte úkoly. Jednomu jde tohle, tomu druhýmu něco jinýho. Jedním z oborů mé ženy je třeba budoucnost. Co to je, kde se to koná, v kolik to začíná. A co se tam stane. Také si přivlastnila minulost. Co se doopravdy stalo, kdo za to může, jak si budeme ty zločiny pamatovat.



Někdy to řeší, i když mluvíme o něčem jiném. Třeba o mé podobnosti všem padouchům v dějinách. A také je určitou kurátorkou přítomnosti, té taky rozumí. Ale nikdy nemůže jedna osoba dělat úplně všechno, to porušuje rovnováhu, to ve vztahu nemůžete potřebovat. Takže já ochutnávám brambůrky. Přibyla spousta příchutí.



Řepa a závrať. Křen a déjà vu, lidé neví, jak reagovat, musíte přijít vy a říct, že je to dobré. Přijdete na to. A je to velmi naplňující. Ale… Ale představy lidí o jiných jsou zkreslené. Představy žen o mužích. Všichni z nich dělají hrdiny. Ve filmech a tak dál. Nejradši mám tu scénu, kdy obyčejný chlap, ze kterého se vyklube hrdina, řekne své rodině: „Všichni sklapněte!



Přestaňte se hádat, poslouchejte, věřte mi konečně.“ Má rodina se rozesměje, otočí se na mě a prohlásí: „Představte si, jak rychle bychom umřeli. A kolika různými způsoby!“ Muži většinou nejsou hrdinové. Když se dostanete do středního věku, nebýváte hrdina. Jen gumovej medvídek, co má pár babek.



Představa o ženách je samozřejmě také zkreslená. Kluci věří spoustě kravin. Kvůli tomu, jak se o ženách mluví. A kvůli pornu, to k tomu patří. Já vyrůstal bez porna, to v Irsku nebylo. Když měl někdo fotku ženského zadku, bylo to neuvěřitelné! Lidé si začali shánět trajekt. Byla přetížená elektrická síť.



Dnes se vzbudíte se slovy: „Strhněte tu anální tapetu, chci bebečka.“ Proč se to vlastně jmenuje filmy pro dospělé? Co je dospělého na tom, že s nešťastným výrazem tisíckrát za pár minut strkáte část sebe do a ven z někoho jiného? Ve skutečném filmu pro dospělé by nějaká znuděná žena seděla v kuchyni, koukala se ven na déšť, přišel by neskutečně deprimovaný chlap a řekl: „Ty střevní potíže jsou smrtelné.“ A ona: „Hm, stejně tě nemiluju.“ A konec.



To je film pro dospělé. Ale o ženách máme zkreslenou představu, mladým mužům se pořád vypráví o žhavejch kočkách. Žhavý kočky! Koukni na ty žhavý kočky, poslouchej, jak choděj po moderní podlaze. Koukni tady na tu žhavou kočku, jak si nandává i vyndává čočky. To je sexy! Co tahle? Hele, přemýšlí, že se přestěhuje do Shrewsberry. Rajcovní.



Co tahle na zastávce, jak si zírá na nohy a přeje si, aby byly o kousek menší. Lituje té hádky se sestrou o Velikonocích. To tě nažhaví! Všechny ženy jsou, vědecky vzato, žhavé. Jsou žhavé, protože všechny regulují svou teplotu jinak než muži. Tohle je ta vědecká část, takže těm, kteří vědě nerozumí, to bude znít jako generalizace. Během dne je všem ženám po celém světě strašná zima.



A to má důvod. Jde o zpracovávání informací. Jak víte, ženy byly vzorem pro vznik internetu. Žena třeba něco dělá, potom jde sem, cestuje, přijde někam jinam. „Paráda, teď jsem tady. Fouká tu, hele, grapefruit. Super, to vezmu domů.“ Potká jinou ženu: „Jak tam je?“ „Fouká tam, ale mají grapefruity.“ Nádhera.



To je internet. Muž získá nějakou informaci a říká si: „Cha, mám výhodu!“ Schoulí se do klubíčka a na tom místě zemře. Je to úplně jiný proces. Třeba já, když přijdu k ženě s historkou, narazím na ten zásadní rozdíl mezi mužem a ženou. Přijdu domů a říkám ženě: „Potkal jsem v obchodě tvoji kamarádku.“ Dobrý příběh. A ona…



Já nemám vystudovanou sociologii, nemám v tom diplom, ale potom přijde to, co by sociologové nazvali šílený hovadiny. Ona totiž přijde s neskutečnou potřebou detailu. Otočí se a povídá: „Fakt? Koho?“ „Máš 4 000 kamarádek, nevím, byla tam žena, kterou jsem poznal. Má velké vlasy.“ „Angela?“ „Jo, asi ta.“ „Vrátil se zubař bratrance jejího manžela z Peru?“ „Netuším. Kupovala rajčata, nemluvil jsem s ní, aby se mě na nic neptala.“ Úplně jiný způsob sdílení informací.



Takže přes den je ženám zima, protože spotřebují veškeré kalorie ve svém těle na to, že vědí všechno o každém v okruhu tří kilometrů. A ještě horší je, že žijou s bezradnými zombíky. Žena celý den někde stojí a mrzne. „Dejte mi někdo svetr, táhne tady, proč se netopí, spravte to někdo!



Nikdo nic neví, ptaj se mě. Hele, už jdou.“ A má pravdu. Přijdeme: „Neviděla jsi…“ „Je to na schodech, vím, že to potřebuješ. Jdeš na vlak? Tady máš svačinu, zapomněls ji. Ano, je to vegetariánský, vydrží to čerstvý, ty pitomče. Ano, zlatíčko? Nepravidelná slovesa? Už se těším. Tady máš, vidíš.“ Celej den mrzne, pak jde spát, nic nedělá, usne a najednou vzplane.



Pak se otočí a říká: „Proč už mě neobjímáš?“ „Protože nechci přijít o ruce. Nechci jen ohořelý pahýly, díky. Nikdo mi neřekl, že jsem si vzal štěpný materiál. Co to tam pálíš?“ Překlad: jesterka www.videacesky.cz