Dylan Moran o dětech a vztazíchStand-up okénko

Naučí vás, jak se stát člověkem. Děti jsou dnes totiž v mnoha ohledech až moc ochraňované. Rodiče bývají nervózní. Například říkají: „Nechoď ven! Ani dovnitř! Zalez do skříně a vem si špenát!“ Když jsem byl malý, vykopli nás z domu, nečekali nás zpět, než přiletěli netopýři. Takže děti jsou dneska neurotické. Bojí se. Řvou: „Ááá, toust!“ Pokud máte kamarády, kteří nemají děti, často zní velmi naivně.

Když si představíte bezdětné kamarády, víte, že pokládají hloupé otázky. Třeba: „Cos dělal o víkendu?“ Zatímco se snažíte odlišit jednu chvíli od druhé v té směsi křiku, skvrn a slz, která tvořila sobotu a neděli, váš kamarád vypráví, co dělal on. Totiž cokoliv, co si umanul. „Šli jsme do toho cool podniku, co neznáš.

Pěstujou vlastní rajčata z vodky. Skvělý! Pak jsme se prošli podél kanálu, půjčili si horkovzdušný balón, kdyby nás přestalo bavit chodit, abychom se trochu proletěli. A pak jsme viděli dva staré francouzské celovečeráky, vzpomněli si, že jsme už půl hodiny neměli sex, tak jsme na to skočili… A potom jsme měli… Oba jsme v kapele, je dost úspěšná, jmenuje se Černý jogurt. Měli jsme přes oběd koncert.

V tom fakt hodně cool podniku, ve sklepě, co je nad tou budovou. Jmenuje se to Umlaut. Teda ne, jsou to jen dvě tečky nad U, co tam není. Chodí tam lidi z celýho světa. Pak jsme šli do galerie, asi na pět oper a na jeden balet, ten byl skvělej, asi jsem v něm hrál. Pak jsme zas měli sex a večer jsme zakončili tou japonskou pizzou, jak je na chůdách.“ A pak se zase ptá, co vy.

„Jasně, vzpomínám si, seškrabával jsem zaschlé cereálie z jídelního stolu, asi dvě hodiny. Pak jsem se snažil vysrat. Tak úplně to nevyšlo, ale mám čas ve středu, stav se, bude to fajn program. Ale než se stane tohle všechno, může pár oslavovat společné chvíle ve svém novém životě, než přijdou děti.

Být jen spolu. A velkou část toho oslavování tvoří u spousty lidí vzájemné mučení se. Pomocí angličtiny, ta je levná a dostupná. Nebo pomocí jiné řeči, kterou umí. Lidé vás zabijí. Časem. Odřou z vás i poslední ždibec radosti drobnými obraty, které znějí neškodně. Používáme je každý den.

Například: „Ber to realisticky. Nemůžeš to aspoň chvilku brát realisticky?“ To znamená: „Vnímej realitu stejně jako já, nebo umři.“ A proto pak celý víkend ve skladu vybíráte toaletu. Nikdo nikdy neřekl: „Ber to realisticky, nech mě tě namazat olejem.“ A někdy je to prostě… urážlivé. „Tobě jde vždycky jen o sex, co?“ Ne, to není pravda, s tím nesouhlasím.

Někdy chci během něj sváču. A někdy je to neskutečně vychytralé. Například: „Proč máš tak mizernou náladu?“ Geniální. Rozebereme si to, abyste to pochopili. Někdo vám řekl: „Proč ses rozhodl cítit hrozně, čímž jsi mě na sebe upozornil? Teď si tě musím všimnout.

A proč s tebou dál žiju, i když jsi tak těžce duševně chorý a ani nedostanu nic od vlády?“ První věc po ránu, kdy by nikdo neměl mluvit, říká má žena: „Vypadáš hrozně!“ „Co? Jsem nemocný?“ „Ne, jen vypadáš staře a hrozně. Dobré ránko.“ „To je hrozný říct něco takovýho.“ „Jen mi na tobě záleží.

Nechoď za dětma, vyděsíš je, zůstaň nahoře.“ Ale někdy je to i pěkné. Třeba obraty, které by jinak už vymizely. „Jak se opovažuješ!“ Přímo z viktoriánských dob. Lidé si pak připadají 3,5 metrů vysocí. Jak se opovažuješ! Běží z práce domů za partnerem: „Kde seš? Tady tě mám. Jak se opovažuješ!“ „Jak jako jak se opovažuju?

Jsi snad Greta nebo co? Sklapni!“ Nejradši mám: „Já vím, co si myslíš.“ Vážně? Opravdu to víš? Dobrá práce. Já taky vím, co si myslíš. Vím, co si myslí každý. Myslí si: „Chci ležet obličejem dolů na polštáři, mít pusu plnou čokolády, a aby se dělo něco krásného s dolní půlkou mého těla.“ Kdy si mám vyzvednout cenu?

Ale teď zrovna se ve světě něco děje a to znamená… Myslím, že se věci… Tedy, chlapi se mění. Muži. Oni totiž… A tady je toho spousta, často jsem si toho v téhle zemi všiml. Ale u nás to je taky hodně. Když se podíváte na dnešní muže… Nedávno jsem si uvědomil, o co jde, nechtějí vyrůst.

Nosí dětské oblečení! Spousta mužů, kterým je přes 30 nebo přes 40, si kráčí po světě s tričkama s nápisem „zap“ nebo „pow“. A mají neurčitě dlouhé kalhoty. Nejsou to kraťasy ani klasické kalhoty, prostě takové věci, které říkají: „V nejbližší době nechci žádnou manažerskou pozici. Příštích 10 let si budu dávat milkshaky, nechte mě na pokoji.“ A trávěj čas spolu, s jiným chlapem, i když nemají romantický vztah, a jsou pořád uvnitř…

Připomínám, že se jedná o muže. Jsou uvnitř, doma a hrají videohry! To je podle mě úžasné. Víte, co myslím. Píp, píp. Píp, píp… V těch názvech se nevyznám, ale prostě hromada pípání. Píp, píp, píp. Milkshake. Píp. Zap.

Píp, píp, píp, píp. Před pár generacema by v tomhle věku už byli mrtvý! A dělaj píp. „Kámo, máš víc pípů než já! Jsem hroznej lůzr.“ Takže ženy mají děti mnohem později. Víte, v jakém věku mají ženy v naší zemi průměrně první dítě? Víte? 89 let. Je to tak. Čekaj, než ty sráči dospějou.

Protože co by asi mohli předat svým dětem? Kromě: „Pozor na hady v 6. levelu!“ Kolik je… Proboha! Dobře. Budu muset jít, abyste vy mohli jít a dát si nějaké něco. Chcete nějaké něco? No jistě! Tak dobře… Dejte si něco, za chvíli se uvidíme, díky. Překlad: jesterka www.videacesky.cz