Dylan Moran o večeřích s přáteliStand-up okénko

První večeře s přáteli musela proběhnout v zimě. Podle mě jde totiž o tohle: ženy přestane bavit koukat se na muže, co mají doma. Tak řeknou: „Pozveme sem nějaký jiný parchanty.“ Neřeknou to těmi slovy, ale přesně to myslí. „Pozveme sem nějaký jiný parchanty nebo půjdeme k jiným parchantům domů. Navečeříme se tam, já už se na tebe nechci koukat, je to depresivní.“ Tak si prostě dospělá žena představuje zábavu.

Není to zábava. Ve 20 je to fajn, vyjdete si s přáteli, pijete, jíte, bavíte se. Mluvíte! To je zásadní. O lásce, životě, smrti, práci, sexu, rodině, o všem důležitém. Kvalita jídla je vám jedno, víte, že tam je jídlo jen proto, že některé drinky musíte kousat.

Prostě si vyrazíte a bavíte se. Mluvíte a pak dorazíte domů nebo k někomu jinému: „Sláva, teleport fungoval,“ a dál to neřešíte. Ale když jste starší, je z toho společenská soutěž. Přijdete k někomu na návštěvu a oni začnou vykládat kraviny. Otevřou dveře a řeknou: „Ahoj, můžeme vás provést?“ Ne.

Jsem tu jen proto, přišel jsem ve tmě a zimě jen proto, že tahle žena, kterou miluju, je otrávená pohledem na mě. Pochopil jsem, že tu bude jídlo. Kde je to jídlo? Sám mám doma barák plnej sraček, nemusím vidět ty vaše. A oni vás posadí a mluví o cenách bydlení a školách. To je asi sen moderního Brita, postavit si dům ve škole, aby viděl, jak jeho děti vybírají do NASA.

Posadí vás vedle někoho, jehož smích zní jako pár dud, co se páří. Ten na druhý straně je určitě zajímavější než vy. Je jedno, kdo jste, klidně kapitán ponorky, on bude jazzový klarinetista, architekt, neurochirurg v jednom. A oni taky… Ani jsem nevěděl, že to lidi doma dělají, ale jsou opravdu soutěživí. Koukali na pořady o vaření, tak vybalí předkrmy.

Poprvé jsem měl panický záchvat. „Co to kurva je? Já myslel, že budem jíst. Tohle je kreveta tancující u bagety jako u tyče. Kde je jídlo?“ Nemůžete čekat, že se vaši hosté budou uvolněně bavit, když se k nim chováte takhle. Musíte lidem dát slušný, jednoduchý jídlo. Dám vám jeden irský recept. Je to jednoduché.

Nevyděsíte hosty. Nakrmíte je. Mám ho od babičky. Skvělá spirituální osoba. V podstatě potřebujete… Ona vždycky říkala: „Je jedno, jak je ten zmrd velkej. Krk maj všichni.“ To víte… Ještě říkala něco: „Nikdy si nezačínej nic sexuálního s více než 11 lidma najednou.

Nemůžeš je všechny uspokojit. Hospodářství ti bude ležet ladem. Nedělej to.“ Takže potřebujete kuře. Sežeňte si ho, použijte své kontakty. A pak… Nedělejte předkrmy, jen to kuře obklopte věcmi, co mají lidi rádi. Třeba Twix, pomeranč, chipsy, tak různě.

Přidejte k tomu párátka. A pak dáte do toho kuřete čokoládový dort. Lidi se propracují zvenčí dovnitř, pak myslí, že to bylo všechno, ale vy: „Ne! Překvapení!“ A milují vás. Budou vás milovat. Všichni muži si myslí, že jsou cool. Co to? Dort? Je to dort! To je dobrý dort.

Jediná nevýhoda tohohle… Je to trochu hnidopišské. Když jste děti, je to super, protože to prostě… Fakt moc dobrý. Když to sníte jako dítě, proměníte to v další uběhnuté kilometry. Když už tu jste nějakou dobu, sníte tohle a okamžitě to proměníte v další nosiče rakve.

Moc dobrý dort. Moc děkuji tomu, kdo to zařídil. Díky, dobrá práce. O čem jsem mluvil? Aha, jasně, věci. To je ono. Já si rád říkám, že jsem cool. Dělají to všichni muži.

Všichni. Musíte si ty kraviny říkat, jen abyste se udrželi nad vodou. V podstatě si myslím, že jsem jako James Dean, kdyby přežil a objevil sacharidy a ortopedické boty. To si říkám. Asi proto jsem na ty filmy koukal. Zjistil jsem, proč jsem na nich úplně závislý. Když tam ten týpek pobíhá, všichni ho chtějí zabít a on neví, co se děje, je to dokonalá metafora pro střední věk.

Stejně se cítíte, když chodíte po kuchyni a držíte klíče, které zrovna hledáte. Celá rodina vás nesnáší, řvou na vás: „Co to kurva zase děláš?!“ „Sklapněte, už jsem to skoro rozlousknul, moment.“ Zapomínáte spoustu věcí. Jména.

Svoji adresu. Takovéhle věci. Vyrovná se to tím, že si vzpomínáte na věci, protože máte minulost. Vzpomínám si na věci. Někdy to není moc užitečné. Pamatuju si pecky od avokáda se třema zápalkama po stranách ve sklenici na whiskey u dřezu. To se dělávalo.

Vzali jste pecku avokáda, dali do ní ty špejle a položili to do sklenice. Protože když to tam necháte, máte za pár dní… Nic. Je to pecka od avokáda ve sklenici, asi jsem se zbláznil. No, a pak to vyhodíte a jdete dělat něco užitečnýho. Ale chápete? Takhle to… Vzpomínám si na jiný věci.

Třeba rozhovory. To lidi dělávali. Věty. V těch lidi mluvívali. Říkali: „Bál jsem se setkání s ním, ale když jsem dorazil, uklidnil mě a byl to hezký večer.“ To je tak před deseti lety. Ne před sto. Dneska je to: „Já jen… A on…“ To je celé. Na nic jiného není čas. Časem přestaneme používat slova.

Vypláznete jazyk a tam budou emotikony jako na mobilu. Smajlíci… Čemu vlastně ještě věříme? Víra obecně vzbuzuje odpor. Víra se dneska považuje za takovej tuk, co zamořuje mozek. Kdo z vás věří v organizované náboženství? A kdo ne? Vidíte?

Lidi na Západě v nic nevěří. A jsme na to hrdý. „V co věříš?“ „V nic. Vůbec nic!“ „Cos měl k obědu? Nevěřím ti!“ Nevěříme v nic, náboženstvím pohrdáme, vírou a takovejma kravinama. Copak seš malý dítě? Věříš, že budeš konat dobro, umřeš a dostaneš sušenku? Co to seš za idiota?

Co je ti? My v nic nevěříme, protože máme vědu. Věříme ve vědu. Jen o tom něco víme. Jsou tam atomy, kvarky a tak. Nerozumíme tomu, vůbec ničemu z toho, ale prostě to tak je. To je úplně něco jiného než víra.

Že jo? Víte, že zmapovali 5 % vesmíru? 5 %. V jakékoliv jiné práci by to byl mizernej výsledek. „Postavils tu zeď?“ „Mám 5 %.“ „Tak to vypadni.“ Jasně, já nevěřím v boha ani v náboženství. Vybral jsem si vědu jako všichni ostatní.

Ale vůbec tomu nerozumím. Musím spoléhat na telku, aby mi to vysvětlila. Třeba Brian Cox, pan doktor Krasavec. Všiml jsem si, že spoustu žen začal nedávno zajímat vesmír. Někdo mluví a ony: „Sklapni, teď běží vesmír. Vesmír. Moc důležité. O tom se musíš naučit.“ Pak přijde on: „Dobrý den…“ Jo, tak zní.

„Podívejte. Podívejte na tu mlhovinu. No není nádherná? Tvoří ji miliony a miliony let věcí, kterým nerozumíte. Bílé světlo vychází z temné hmoty a přejde do zeleného salonku. Je to nádherné.“ Všechny divačky říkají: „Je to krása. Ještě se projdi, fešáku. Vylez na tu horu.

To se mi líbí. Proč nemůžeš bejt taky podsvícenej?“ A používá metafory, což je k ničemu, když tomu stejně nerozumíte. „Představte si, že vaše hlava je ze zmrzlého natronu a vaše nohy jsou planety. Když se posadíte, najdete v podpaží spoustu měsíců.“ O čem to kurva mluvíš? Každý, kdo definitivně zavrhl představu boha a ďábla, nikdy nedostal pořádný polibek ani neletěl s kocovinou Ryanairem.

Můžete mít boha, ale potřebujete ďábla, aby vám vysvětlil pár věcí. Překlad: jesterka www.videacesky.cz