Dylan Moran o stárnutí a smrtiStand-up okénko

Ale ono to prostě přijde. Prostě se vám to stane. Najednou už vůbec nejste cool. Tak funguje věk. Všechno je tak nějak stejný… Všechno je hrozně dlouho stejný, prostě jste někde s kamarády a vyprávíte: „Udělali jsme tohle a tamto…“ V pozadí konejšivě Madonna: „Like a virgin…“ Pak se jednou otočíte a je tam Nicky Minaj: Úplně jiná poetika.

Celý svět kolem se změní, najednou jste starší. Autobus do středního věku dorazil. Nikdo nechce nastoupit, ale přijede si pro vás, zabrzdí přímo u vás. Je čas nastoupit. Všichni odporují. „Já ne, jsem moc mladý, nechci se zajímat o architekturu! Prosím, ještě ne! Hele, pěkný polštáře…

Ale ne, už to začíná, pomoc!“ A pak vás to odveze, stanete se někým úplně jiným. Je to matoucí a děsivé, začnete mít rádi věci, které nemáte rádi. Tichá hudba. Paráda. Jasně, zapněte zase to dumty dá, to se mi líbí. Dřív se vám to nelíbilo, najednou si to pobrukujete. Hudba sériových vrahů. Tohle jim hraje v hlavě, když ji někomu jinému uřezávají.

Vytrhnou mu páteř a hrají na obratle. Nafouknou močový měchýř, vyrobí klobouk… Detaily nechme stranou. Přitahují vás věci, které bývaly odpudivé. Proč by jinak lidi volili konzervativce? To je jediné vysvětlení. Tohle se lidem stane. Najednou je přitahují poloodpudivé věci. V podstatě je hodně uleželý sýr a konzervatismus to samé. Nebo taková plavba výletní lodí.

Dřív byste jen z té představy rozhodně zvraceli, teď si říkáte: „Hm, cestování bez pohybu, jsem pro. Budu tam ležet jako hvězdice, každou hodinu na mě někdo naleje omáčku. Kde to mám podepsat?“ Jste prostě starší a je to zvláštní, cítíte, jak vás mladí lidé svým způsobem soudí. Já jsem teď na druhé straně toho dalekohledu. A mladých vás tu je hodně, pamatuju si, jak jsem si ve dvaceti říkal, co je to s těmi čtyřicátníky, proč jsou tak divný, tak beztvarý a bezpohlavní, proč už 45 minut mluví o obnovení povinného ručení?

O co jim sakra jde? Musí přece být chytřejší, co to dělají? Proč jsou úmyslně tak mdlý? Ale teď jsem tu a můžu vysvětlit, co se děje. Tohle se děje: Smrt se stane skutečností.

A říkáte si, že si vás třeba nevšimne, když nebudete nic intenzivně prožívat. Všechna ta gesta, která jste dělali, ta velká prohlášení a ty výkřiky, ty a já a tohle, z toho zbude jen: Hm, já vím, asi tak, no. Nemůže vás zabít, když pořádně nežijete, že jo? Tak proto. A já jsem šel jednou do… Jak jsem neustále profesionálně jedl, tak… Moje žena byla hodná, nikdy nemluvila o mém břichu, jen občas zmínila „tu situaci“.

Někdy říkala: „Nechceš jít tu situaci vyvětrat?“ Tak jsem chodil do supermarketu. Tam můžete jíst a nikdo vám nebrání. Když někdo přijde, stačí říct: „Sklapni, já si to koupím.“ A když jsem tam byl, našel jsem v sobě další hlas. Takového duchovního průvodce, byla to starší dáma a starala se o mě. Asi byla Asiatka, ale hlavně byla moudrá. Když jsem sahal pro to, co jsem fakt chtěl, ten medovo-oříškovo- karamelovej šukobalzám nebo tu citrónovo- kokosovo-apokalyptickou pochoutku, něco takovýho…

Když jsem se pro to natáhl, převzala můj čelní lalok a křičela: „To ne pro tebe, ne pro tebe! Di pryč! Di koupit salát, nech to pro jiný, tlusťochu.“ Byla tam pro mě. Další důkaz toho, že potřebujete svůj vnitřní tým. Ale nemůžete být pořád v supermarketu.

Pořád ne. Tak jsem jednou šel do galerie. Takový starý pán tam byl samotný, byl pěkně oblečený a prohlížel si ta díla, očividně to nějak prožíval. Docela mě to dojalo, byl postarší a vypadal osamělý, ale říkal jsem si, že to zvládá, nějak to své bytí prožívá, tak to má být. Tak má vypadat stáří. Ale potom se otočil, uviděl mě, zatvářil se znechuceně a poodstoupil.

Já měl totiž na sobě takové ty roztřepené staré džíny, vhodné na malování nebo pohřbívání psa. Ani jsem neměl stejné ponožky, jednu modrou a jednu hnědou, ustřihl jsem jim gumičky, aby mohla moje krev obíhat, a k tomu nějaké špinavé tričko. Prostě jsem nevypadal tak neskutečně stylově jako teď a on si asi říkal, že se tam jen potuluju, a nakonec odešel. Ale vtom vešel takový nádherný pár, bylo jim zhruba ke třicítce, byli vysocí, elegantní, samé lícní kosti, každý čtyři lokty, byli dlouzí, vlnití, elegantní, proplouvali galerií.

Najednou do sebe šťouchli, ukazovali si na mě, něco si šuškali a pak zmizeli. Říkal jsem si, že jsou mladí, já jsem přece dospělý a je mi to fuk. Ale nejsem dospělý. A nebylo mi to fuk. A vážně jsem chtěl toho mladíka najít a říct mu: „Poslouchej, tohle všechno, myslíš, že by si to někdo zvolil?

Tohle prostě přijde. Úplně zdarma. Tohle je budoucnost, patří tobě. V tuhle chvíli chodíš po galerii s nádhernou dívkou, bavíte se o těch obrazech, o svých pocitech a ona tě poslouchá. Tohle je vrchol lidské existence, věř mi. Lepší už to nebude. Vůbec nic o tom nevíš.

Tohle si nikdo nezvolí. Já si nepřál mít jedno prso větší. Fakt ne.“ Nesnil jsem, že budu jednou sedět na gauči s jedním břišním svalem, pokrytý drobečky, zaposlouchaný do vlastního funění, přitom budu koukat na Dragons' Den. Ten pořad, kde lidi představují nápady a čekají na toho génia, který vynalezne diskrétní špachtli, kterou strčíte do rukávu, protáhnete pod vším svým oblečením a odlepíte jí svoje varle od stehna, když jste ve frontě v obchodě, abyste se vyhnuli tomuhle: „Dobrý den, pane Johnsone, jak se máte?“ Ale takovej génius se zatím neukázal.

Muži stále nejsou svobodní. Jednou někdo přijde na to, jak nenápadně odlepit chobotnici od stěny akvária, ale ještě tam nejsme. Překlad: jesterka www.videacesky.cz