Zatracená mládežStand-up okénko

Skvělá jako vždy, Hazel Brugger, dámy a pánové! Víc! Cool, Evropa. Zdravím. Promiňte. Mám tu 10 minut, tak můžu chvíli pozorovat ty oblaky kouře. Málem jsem nepřijela, protože jsem... Klidně kašlejte, pusťte to ven. Málem jsem nedorazila, protože jsem letěla – říkala jsem si, co jsou 4 hodiny mého života oproti pomalu zanikajícímu světu, a na bezpečnostní kontrole byl přede mnou pásovec.

Jistě si umíte představit, jak dlouho to trvalo, pořád chodil skrz a pořád to pískalo, pak se vysvlékl a byl úplně nahý. Vůbec si nedokážete představit, jak vypadá takový pásovec úplně bez pásů. Měl asi 4 metry čtverečné a vypadal jako tlustý vyholený medvěd. Tak to by byl smalltalk, abychom se seznámili, abychom věděli, o čem ten druhý tak přemýšlí.

Slíbila jsem svou účast, než přišla ta krize s eurem a frankem, takže se to teď vůbec nevyplatí. Za své franky, které jsem si vyměnila, jsem si koupila půlku Lörrachu, to je cool. Je to útočiště pro teenagery. Občas se s teenagery setkávám, tedy nechtěně, zato to pak je o to divočejší.

Teď to vypadá, jako bych to četla, ale to není pravda, jsou to obrázky věcí, které mě uklidňují. Můžete si představit, že nad sebou jinak ztratím kontrolu, prostě se nebudu ovládat. Jsou to hlavně činčily, co čilují. V Chile.

Zkuste to pětkrát zopakovat. Čilující chilské činčilí čičiny. No jo... Napsala jsem text o mládí, zabývala jsem se i vlastní pubertou. Bývám občas s dětmi a jsem pak ráda, že nemám sex. Je to vlastně pro dobro všech. Kromě mě.

Je to jen malé riziko, abych nechala vymřít genetickou linii. Pak jsem si tak říkala, proč se mladiství pořád cítí tak mizerně, protože je jejich život na prd. A zlepší se to jen o trošku. Ale aspoň víme, že zbývá stále méně času, než umřeme. A o tom je můj text. Už jste o 4 minuty blíž své smrti, než když jsem přišla na pódium.

To není tak dobrý pocit, že? A doma... Možná tady někteří z vás nechali doma dítě s někým na hlídání, jehož jedinou kvalifikací je, že kdysi vedl skautský tábor, a vy si říkali, že je vám to šumák, že musíte vypadnout. Musím na poetry slam, na paralympiádu literatury. Vždyť je to pravda. Nikoho to nezajímá, jen vlastní rodiče. Tys vyhrála?!

To je super. Dostala jsi 80 euro, to je úžasné. Bude lepší zase hlídat. Ten text se jmenuje !Tahle zatracená mládež". Klidně kašlejte. Všechno slyším. Ale mám ráda, když lidi kašlou, zní to skoro jako švýcarská němčina. Promiňte. To byl můj pozdrav.

Tak mluví prezident. Teď to byly vlasy. Tahle zatracená mládež. Trošku dávejte pozor. Jde to. To bylo loni mládežnické slovo roku. Nehledě na to, že to není opravdové slovo, ale spíš zaštěkaná elipsa, nevěřím nikomu, kdo je opravdu v pubertě a něco takového řekne.

V pubertě nic nejde dobře, protože to je ta posraná a nevyhnutelná čekárna mezi plochým hrudníkem a tím, že vám začnou vykat. Doba mezi 12 a 16 pro mě byla jako jediný tepající nádor, kterým jsem se musela nějak prokousat. Všechny ty roky na střední byly cár z únavy, povinné literatury, marného vzdoru a těstovinového salátu ze supermarketu.

Zatímco jsem co hodinu měnila názor, vypadala moje hnisající rozoraná pleť strašlivě. Smějte se, je to má práce. S kobercem z mastných plátků mortadely na vznikající kráterové krajině místo obličeje jsem ze všech stran slyšela, že to je ta nejlepší část života a já že si mám své mládí laskavě užít. Krátkodobě pomáhaly, pokud vůbec něco, jen ty fáze mezi dobami rozkvětu drobenky, když póry každých pár měsíců za hlasitého praskání pukly a zrcadlo v koupelně vypadalo jako obraz Jacksona Polloca z kapiček polévkovitého vápna a skvrnek čerstvé krve.

Čas na pódiu by šel využít také tak, abych vypadala atraktivněji, ale co už. Aspoň nebudu těhotná. Těch pár kluků, co mě zajímali, si mysleli, že jsem na holky, a ty holky si myslely, že jsem kluk.

Já sama jsem byla přesvědčena, že jsem mimozemšťan a že celý svět je ten nejzdlouhavější vtip vůbec. S nechutí jsem vše zpochybňovala, nesnášela a čekala na pointu. Těch pár pokusů s kouřením to všechno dělalo jen horší, to, že jsem nejradši četla, ze mě taky nedělalo ztělesnění pubertálního bytí cool. Stručně řečeno to u mě nešlo vůbec. Co to je za pokřivené vnímání, které lidi na vrcholu posranosti vede k tomu, že říkají: "Jde to..."

? Je dnes dospívání o tolik lepší než před několika lety? Byla jsem opravdu mimozemšťan a úplně jsem zaspala pubertální party? Chybí lidem narozeným ve 21. století bolest z vyrůstání a různé pochybnosti o sobě samých? Nebo snad ničí internetové hotspoty ve Starbucks boule hnisu na obličeji? Ne.

Oproti dnešním čtrnáctiletým jsem ještě měla štěstí, to je moje vysvětlení. Když to u mě bylo na prd, tak to prostě bylo na prd, konec příběhu. Nikdo ode mě nechtěl slyšet, že "to jde", a nemusela jsem fotky upravovat tak dlouho, aby mi za ně někdo dal palec nahoru. Těsně jsem taky prošvihla, abych si musela nechat v anonymních chatech říkat, jak jsem ošklivá.

Oblíbenost se ještě měřila podle toho, na kolik narozenin vás pozvali, žádná konkrétní čísla od nekonkrétních virtuálních přátel. Donedávna se tedy troskotalo a mlčelo, dnes se troskotá a lže. Každému klukovi s rovnátky, rostoucím chmýřím, přeskakujícím hlasem a svévolným vzrušováním, každé shrbené a stydlivé dívce, co se snaží schovat svá bolavá rostoucí dětská prsa, bych nejradši hodila do obličeje hromadu peněz.

Křičela bych: "Kup si něco pěkného, dlouho se to nezlepší!" A propašovala bych je rovnou do skrytého útočiště bez internetu. Do Lörrachu. Aby tam vydrželi a čekali na konec této hryzavé beďarovitosti. Ještě dnes mám občas ráno radost z toho, že už nemusím chodit do školy. Přejedu si pak prstem po pomalu suchých jizvách od akné a po pár zbylých zátkách pórů a přitom si upřímně říkám: "No jo, pomalu už to jde středně."

Překlad: _lenkaz_ www.videacesky.cz