Hazel Brugger o sobě a flirtování

Mockrát děkuju, díky, takové přivítání ze Švýcarska vůbec neznám, tam lidi tleskají písemně, tak po třech měsících dostávám dopisy, že se jim to líbilo. Tohle je cool, děkuju. Já mám vždycky strach, když je pódium tak velké, že lidi uvidí, že neumím jít sexy chůzí. Jako umím chodit tak, abych nespadla, ale to u ženy nestačí.



Dobré je, že mě ve tmě nikdo nepřepadne. U mě nikdo po setmění moc neví, co to je. Vypadám jako směs muže ve fázi hledání sexuální identifikace a hospodářského zvířete, co poprvé ochutnalo Wick MediNait. Člověk neví, co to je, ale klátit to taky nechce. Dnes večer vám budu vykat, lidi z produkce to irituje, prý tady vždycky lidem tykají, ale upřímně nevím, proč bych vám měla tykat.



Jako možná jste v pohodě, ale nechci, abyste měli pocit, když mě uvidíte venku v reálném životě, že jsme přátelé, protože jsem vám jednou tykala, a pak zjistíte, že jsem opravdu těžce asociální. Já to totiž vážně s lidma neumím, jak jsem říkala, jsem ze Švýcarska, my nemáme emoce. Máme peníze. Teď nemusíte tleskat, já už přece peníze mám, tak nepotřebuju ještě aplaus, ale děkuju, každopádně...



V normálních situacích to ještě jde, těžké to je v romantických situacích, to nikdy nevím, jak se mám chovat, s někým flirtovat je pro mě strašně náročné. Když se flirtuje, tak se přes normální úroveň dá ještě další vrstva. A já někdy flirtuju v normálních situacích, nebo prošvihnu flirtování v romantických situacích, třeba když se mě ve vlaku zeptají na jízdenku, řeknu: "Jasně, že mám jízdenku."



A průvodčího to vždycky irituje. Nebo když se mnou někdo opravdu flirtuje, tak to prostě nepoznám, Nebo příliš pozdě, třeba po 4 hodinách: "Proč máme sex?" A myslím, že to je tím, že se lidé tak rychle vyvinuli. Zvířata se nenamáhají, ta neflirtují, takový sexy páv jen zamává ocasním peřím, holka si odhrne kalhotky a řekne: "Tak se předveď."



Ale u lidí je to extrémně komplikované, předvádí pak celé tanečky a sledy činů, co nedávají smysl, že si třeba dají kytici květin. V žádném chromozomu nemám napsáno, že by mě měly kytky potěšit. Když dáte nějaké domorodkyni na ostrově kytky, tak... je sežere.



A právem, protože děláme to, že se člověk postaví před partnerku, partnera, nebo co se doma válí, a řekne: "Podívej, zlato," teda "zlato", jen když nejste vůbec kreativní. Pokud partnerovi bez ironie říkáte zlato, asi patříte k těm, co tleskají, když přistane letadlo. To není špatně, ale nechápu, proč to někdo dělá.



Zaprvé tím odměňujete pilota za to, že zvládl absolutní minimum své práce, on přece mohl za to, že jste byli ve vzduchu, a zadruhé... A zadruhé nemáte naopak žádný způsob, jak jej potrestat, nemůžete přece explicitně netleskat. Když nepřistane, budete všichni mrtví. Každopádně... Všichni, co tleskají: "Já ještě nejsem mrtvý!" Ale brzy budete. Každopádně... si tak člověk stoupne a řekne: "Podívej, zlato, šel jsem ven a nechal jsem ti od profíka zabít lichý počet překrásných, středově souměrných rostlin a rád bych, aby sis je doma vystavila, přihlížela, jak jejich květy pomalu, ale jistě vadnou, jak jejich stonky začínají ochabovat a jak jim voda začíná příšerně smrdět, protože víš co, zlato?



Jsem ochotný s tebou dělat to stejné." Překlad: _lenkaz_ www.videacesky.cz