Nechvalně proslulá sázka o přelidnění: Simon vs. Ehrlich

„Otázkou není, kolik nás může přežít, ale jaká existence čeká na ty přeživší.“ V roce 1980 se dva američtí profesoři vsadili o 1 000 dolarů a položili si stěžejní otázku: bude mít Země dostatek zdrojů na uživení rostoucí lidské populace? Jedním z nich byl stanfordský biolog Paul Ehrlich, který v roce 1968 napsal bestseller Populační bomba. Světová populace od druhé světové války rychle vzrostla a Ehrlich předpověděl, že miliony lidí vyhladoví, protože populace bude narůstat rychleji než dostupné jídlo.



Vycházel z myšlenek ekonoma z 18. století Thomase Malthuse a souvisejících prací z 20. století. Malthus postuloval, že pokud bude populace nezřízeně růst, vždy předstihne množství jídla. V 70. letech se zdálo, že měl Ehrlich pravdu. Kvůli hladomorům, znečištění a politickým nepokojům se mnozí obávali, že se nacházíme na pokraji krize, a některé vlády zvážily nebo i zavedly strategie na omezení růstu populace.



Proti Ehrlichovi si vsadil Julian Simon, profesor podnikání a ekonomie. Analyzoval historická data z celého světa a neobjevil žádnou korelaci mezi rostoucí populací a poklesem životních standardů. Přišel vlastně na pravý opak. Domníval se, že Ehrlichova práce, a předtím Malthusova, byla založena na teoretických kalkulacích, ale data ze skutečného světa mluvila jinak.



Ale pak se od dat oddálil on sám. Tvrdil, že lidská vynalézavost vždy přijde na to, jak nahradit mizející zdroje. Pokud se vám to zdá přehnaně optimistické, nejste sami. Ehrlichovi a dalším odborníkům se Simonova tvrzení zdála směšná. V červnu 1980 Simon napsal velmi kritický článek pro časopis Science, který prostřednictvím publikovaných článků mezi muži rozproudil vášnivou debatu.



Simon řekl, že si měl na Ehrlicha vsadit už před lety, když prohlásil, že, cituji, „Anglie nebude v roce 2000 existovat“, konec citace. Později v témže roce Ehrlicha nazval falešným prorokem a vyzval ho k sázce. Jejich spor se rovněž dotkl otázky, zda má být prioritou ochrana přírody, nebo ekonomický růst. To byla i klíčová otázka během prezidentského klání mezi Jimmym Carterem a Ronaldem Reaganem.



Po krátké debatě se dohodli na finálních podmínkách. 200 dolarů na cenu každého z pěti kovů. Pokud se cena kovu během 10 let sníží nebo zůstane stejná, vyhraje Simon. Pokud se cena zvýší, vyhraje Ehrlich. Počkat. Cože? Nebyla řeč o přelidnění a hladomoru? Jak s tím může souviset cena kovů?



Je pravda, že cena kovů nebyla tou nejlepší volbou, protože tyto ceny ovlivňuje množství faktorů, které s přelidněním nesouvisí. Ale uvažovali o tom takto: kovy jsou omezené přírodní zdroje, užívané v mnohých typech výroby. Ehrlich si myslel, že rostoucí populace takové omezené zdroje spotřebuje a jejich nedostatek ceny zvýší. Simon si myslel, že lidstvo za kovy najde náhradu a ceny zůstanou stabilní, nebo se dokonce sníží.



Takže co se stalo? Světová populace nadále dalších 10 let rostla, ale cena všech pěti kovů se snížila. Ze Simona byl tedy jasný vítěz sázky, která ale nebyla tím nejlepším zástupcem problematiky, o kterou se přeli. Co se týče problému samotného, jejich pohled na přelidnění představuje nástin historie.



Naše chápání toho, co způsobuje hladovění a hladomor, pokročilo. Máme zdroje na to, abychom podpořili rostoucí populaci, ale nejde nám tyto zdroje rozdělovat spravedlivě. Naší prioritou by mělo být to změnit. A rostoucí populaci nevnímáme jako primární příčinu degradace životního prostředí a klimatické změny. Nebo omezování růstu populace jako funkční řešení těchto problémů. Místo toho se experti z velké části shodují, že bychom se měli zaměřit na výměnu neudržitelných technologií za udržitelné a že ekonomický růst a ochrana přírody nemusí stát proti sobě.



V říjnu 1990 obdržel Julian Simon šek od Paula Ehrlicha. Žádný vzkaz tam ale nebyl. Jak tedy můžeme pro všechny na světě zajistit zdravou stravu? A jak toho můžeme docílit, aniž bychom nadále ničili planetu? Zjistěte to v těchto videích o budoucnosti jídla. Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz