The Route V50

VOLVO UVÁDÍ Hledal jsem místo jménem Sebevědomí. Nevěděl jsem, jak ho najít. Nevěděl jsem, kde hledat. Věděl jsem jen, že už trčím
na místě moc dlouho a musím jít dál. To je divný. To je vaše auto? Už ne.

Hej, ať se stane cokoliv, nevracej se. Nechápal jsem,
proč mi ten cizinec dal svoje auto. Ani tu jeho radu. Povědomost jeho hlasu
mě ale přiměla jeho štědrost přijmout. Vydal jsem se na východ po silnici V50. - Zdravíčko! - Jděte od mýho auta!
- Na vysvětlování nemám čas. Chceš najít Sebevědomí?


Já vím, kde je. Co to děláte?
Málem jsem vás přejel. Ale ne. Věř mi. Tak jo, jedem. Vidím se. - To já taky.
- Ne, ne. Myslím tím... když se podívám pořádně,
jsem přímo tam. Přímo tam. Kde?


O čem to mluvíte? Kdo jste? To jsem nevěděl.
Ani proč jsem ho nechal řídit. Ale mé šílené já bylo u kormidla. A jeho styl jízdy byl příšerný. To byste asi neměl brát. Hej, je to tvoje? Neboj, přijdeš na to! Byla úleva mít toho blázna z očí.

Ale pak jsem si všiml,
že jsem zpátky ve městě. Říkal jsem si,
jestli mě tím šílenstvím nenakazil. Kde ses tu vzal? Zrovna jsem se
sám sebe ptal na to samé. Neběžel jsi před chvílí
na druhou stranu? To jsem nebyl já. Ale vypadalo to jako ty. To bylo jiné já.

Takže jsme tři? Jo. Zatím. Díky za pomoc. Můžeš mě svézt? Jen ke křižovatce. Dobře. Ale řídím já.

Vůbec se mi s ním nechtělo jet,
ale nemohl jsem odmítnout své vlastní já. Odešli jsme z baru, nasedli
a vydali se na jih po silnici V50. Zanedlouho jsem
svého rozhodnutí začal litovat. Takže hledáš Sebevědomí, jo? Možná. Sebevědomí neexistuje. Vrať se, dokud můžeš. Já se nevrátím.

Já se nevrátím. Byl to hrozný společník.
Pořád si jen stěžoval. Konečně jsme dorazili ke křižovatce. Zvládneš to? Prý tu chytnu autobus. Vážně? Měl by sis ušetřit problémy
a počkat tu se mnou. Už jsem říkal, že se nevrátím.

Aspoň nezapomeň na parkovací brzdu. I když jsem myslel vážně,
že se nevrátím, jeho zoufalství bylo nakažlivé. Když jsem znovu dorazil zpátky
do toho stejného města... přál jsem si,
abych to býval vzdal. Jako on. Hej! Hej, to je moje auto!

Haló? Byl jsem unavený, žíznivý,
plný beznaděje, jakou jsem ještě nezažil. Nemohl jsem nikoho najít. Ani sám sebe. A pak... si mé já našlo mě. Kde ses tu vzal? Zrovna jsem se
sám sebe ptal na to samé.

Neběžel jsi před chvílí
na druhou stranu? To jsem nebyl já. Ale vypadalo to jako ty. To bylo jiné já. Takže jsme tři? Zatím. Díky za pomoc. Hej, můžeš mě svézt?

Jen ke křižovatce. Věděl jsem, že nenajde, co hledá,
že se vrátí tam, odkud začal. Nemohl jsem si pomoct
a snažil se ho odradit. Snažil jsem se přesvědčit,
ať to vzdám. Takže hledáš Sebevědomí, jo? Možná. Už jsem ti to říkal.
Sebevědomí neexistuje. Měl by ses vrátit, dokud můžeš.

Já se nevrátím. Já se nevrátím. Zvládneš to? Prý tu chytnu autobus. Vážně? Měl by sis ušetřit problémy
a počkat tu se mnou. Už jsem říkal, že se nevrátím. Aspoň nezapomeň na parkovací brzdu.

Nevím, proč jsem mu neřekl pravdu. Na jeho místě už jsem byl
a on bude na mém. Oba uvěznění v podivné hříčce. Asi jsem nechtěl,
aby mě měl za blázna. Ne, myslím tím, že když se podívám
pořádně, jsem přímo tam. ...jsem přímo tam. ...přímo tam. Zdravíčko!

Posuň se.
Na vysvětlování nemám čas. Chceš najít Sebevědomí? Já vím, kde je. Jste normální?
Málem jsem vás přejel. Ale ne. Věř mi.
Připoutej se. Vidím se. - To já taky. - Myslím tím, že když se podívám
pořádně, jsem přímo tam. Kde? Kde?
O čem to mluvíte? - Já nevím, jsem tak zmatený.


- Kdo jste? To byste asi neměl brát. Ano! To je vaše auto? Už ne. Ať se stane cokoliv,
nevracej se. Našel jsem Sebevědomí tam, kde jsem ho nejmíň čekal. I když jsem byl zpátky na začátku, byl jsem rád, že jsem tam dospěl.

VÍTEJTE V SEBEVĚDOMÍ
SLUNNÉM HLAVNÍM MĚSTĚ SVĚTA Překlad: Veru
www.videacesky.cz