Australský archiv vzduchu

Každých pár měsíců sbírá tým z australské akademie věd a meteorologického ústavu vzduch z tohoto severního cípu Tasmánie do nádrží a posílá ho do archivu. Před pár dny jsem na předměstí Melbourne vedl rozhovor se členem týmu z Archivu vzduchu, aby mi vysvětlil proč. První nádrž vzduchu jsme nasbírali 26. 4. 1978, dohromady tu je skoro 200 nádrží, které pokrývají téměř 50 let. Vzduch ukládáme pod tlakem zhruba 62 barů.



Nádrže mají objem 34 litrů, plná nádrž pojme asi 2000 litrů vzduchu. Zde na mysu Kennaook neboli Cape Grim je nejčistší vzduch na světě, pokud fouká z jihozápadu. To totiž urazil tisíce kilometrů nad Jižním oceánem a nenarazil na pevninu. Tohle je monitorovací stanice, měří desítky plynů a látek v atmosféře. Když mluvíme o čistém nebo výchozím vzduchu, myslíme tím, že se dlouho nesetkal s pevninou nebo zdroji znečištění. Tak víme, že složením odpovídá vzduchu ve středních výškách nad jižní polokoulí.



Většina zdrojů hlavních skleníkových plynů se nachází na severní polokouli, kde jsou také největší města. Než se vzduch přesune nad druhou hemisféru, trvá to asi rok. Přesun přes rovník je mnohem pomalejší než mísení vzduchu nad jednou polokoulí. Čekáme, dokud vítr nevane z jihozápadu, a obvykle ještě počkáme několik hodin. Dneska vítr nefouká ze správného směru. Fouká od měst v Tasmánii a Austrálii, ale místní tým nám ukáže tréninkové plnění nádrže, abychom viděli, jak to probíhá.



Je to velice technické, musí zamezit kontaminaci. Ty válce plníme kryogenně, za pomoci vakua. Když válec postavíte do tekutého dusíku, vzduch je přirozeně nasáván dovnitř. Trvá to dvě až tři hodiny. Když ochladíte plyn, zmenší svůj objem. Vzduch proudí dovnitř, aby naplnil vakuum, pak se setká s nerezovou ocelí chlazenou tekutým dusíkem.



Takže se zchladí, zmenší objem a uvolní místo dalšímu vzduchu a tak dále. Je to šikovný způsob, jak nádobu naplnit bez použití pumpy. Pak nádrž znovu ohřejeme a vypustíme z ní nasbíranou vodu. Ta se do nádrží dostane, protože je v atmosféře a my vzduch nevysoušíme. Nechceme používat pumpy ani žádnou metodu vysoušení, mohlo by to vést ke kontaminaci vzorku. Samozřejmě se nabízela otázka, jak vědí, že vzduch v archivu časem nemění vlastnosti, třeba chemickými reakcemi, osmózou, - nebo ho nekontaminují mikroby.



- Vzorky pravidelně testujeme, zhruba jednou za rok vyzkoušíme ždibec z každé nádrže, abychom zjistili, zda se nemění obsah stopových plynů. Zbyla tam trocha vlhkosti, takže jsme se obávali, že by mikroby mohly měnit poměr některých plynů, ale zatím se ukázalo, že se nic takového neděje. Takže mají archiv. A co s ním dělají? Představme si, že někdo objeví, že existuje skleníkový plyn, který jsme měli zkoumat posledních padesát let.



Vědci pak mohou v archivu získat vzorky a pomocí moderní techniky testují starý vzduch. Pamatujete si látky CFC? Ty tady měřili roky, ale ukázalo se, že jejich náhrada také způsobuje problémy. Po CFC přišla přechodná náhrada, takzvané HCFC. Nahradily je potom HFC. Teprve nedávno jsme získali techniky na jejich měření, ale díky archivu jsme mohli vyzkoumat vývoj jejich množství v čase.



Některá měření potřebují jen 20 nebo 30 ml vzduchu a hodnoty určíme s přesností na částice z bilionu. Paul mi v Melbourne ukázal ještě něco. První nádrž, kterou naplnili v roce 1978, neobsahuje nejstarší vzduch archivu. Před několika lety jsme dělali reportáž a lidé nám psali, že mají i starší vzduch. Ukázalo se, že spousta lidí měla v garážích staré lahve na potápění.



Většina potápěčů si také vede záznamy, kdy a kde lahev se vzduchem naplnili. Teď nám lidé tyto lahve věnují, takže máme i vzduch z roku 1956. Pro měření určitých stopových plynů jsou ty vzorky zcela postačující. Zase stojím na větrném místě a mluvím o infrastruktuře. To je nejmíň po pátý. - Divím se, že to mikrofon pochytal. Díky. - Není zač. Překlad: jesterka www.videacesky.cz