Černý den německé armády

Už sto let je to slavný nebo neslavný den, podle toho, na jaké straně jste. Před sto lety přišel „černý den německé armády“. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden bylo čtvrté výročí začátku války, která zuřila pořád stejně silně. Na západě iniciativa přešla zpět ke spojencům, kteří Němce pomalu vytlačovali z výběžku na Marně. Puč v Baku ustanovil diktaturu a dalšího dne město dokázalo odrazit osmanský útok, zatímco Britové v Palestině spřádali plány.



Plán Allana Dawneyho, součást velkého plánu Edmunda Allenbyho, nyní začíná. Dawney chtěl vyslat jízdu na velbloudech do útoku na Al Mudawwarah a zničit železniční viadukt jižně od Ammánu. Byla to léčka, protože oba cíle jsou od sebe 150 kilometrů vzdálené, takže to bude vypadat, že je v oblasti aktivní více než jedna britská síla. Útok na Al Mudawwarah začal v časných hodinách 8. srpna odlákáním vojáků bránících železniční stanici.



Jízda pak snadno obsadila stanici a jednu z pevností bránících trať. Jedna sice byla bráněna dělostřelectvem a kulomety, když ji ale začalo bombardovat letectvo, její posádka se vzdala. Útočníci pak vyhodili do vzduchu zásobník vody, což bylo klíčové, protože bez této zásoby vody nebyla cesta po železnici z Ma'ánu do Mediny možná. Al Mudawwarah je napůl cesty mezi Ma'ánem a Tabukem a byl to jediný zásobník vody. Jízda pak vyrazila na dlouhou cestu do Ammánu.



A severněji jiné jízdní jednotky vyrazily z jiného města pryč. 4. srpna plukovník Bišerakov náhle opouští se svými kozáky Baku a bez vysvětlení s dalším tisícem mužů posádky zamíří do Derbentu. Stejného dne do Baku dorazí první Britové, 70 příslušníků pěchoty a pár důstojníků. Díky tomu si ve městě začali myslet, že brzy dorazí 20 až 30 000 Britů. Nedorazí. Dalšího dne Osmané spouští svůj první útok na město a snaží se prorazit Vlčí bránu, což je mezera mezi útesy oddělující město a železnici.



Palba z děl a ručních zbraní útok odrazila a když v poledne obránci města spustili protiútok, útočníci byli s těžkými ztrátami zatlačeni až zpět k železnici a přišli o 16 kulometů. Osmané se rozhodli s dalším útokem vyčkat na příjezd posil. Navíc byli také znepokojeni zvěstmi o brzkém příjezdu početné britské síly. Na jednom místě ale britské početné síly opravdu byly, na západní frontě.



Začátkem týdne spojenci obsadili Soissons a Němci byli vytlačeni z výběžku na Marně. Spojencům ale vyčištění výběžku trvalo třikrát déle než Němcům jeho obsazení. David Stevenson v knize Zahnáni do kouta píše o OHL, německém velení, a jejich plánech na tento týden: „OHL schválilo plánování dalších ofenziv s tím, že další velké spojenecké útoky jsou nepravděpodobné, a i kdyby přišly, dokáží je zastavit.“ A pak přišel 8.



srpen. Generál Erich Ludendorff později tento den označí za černý den německé armády. Byl to den začátku bitvy o Amiens. Zásluhy za tuto bitvu si překvapivě přivlastňuje několik lidí, Stevenson tvrdí, že o ní Douglas Haig s Ferdinandem Fochem mluvili už v květnu, ale jejím přímým autorem je Henry Rawlinson ze 4. britské armády, která držela tento úsek fronty.



Bitva u Hamelu minulý měsíc a útoky Australanů zjistily slabou německou linii a Rawlinson se těšil, že toho využije, dokud to bude možné. 17. července Haigovi předložil návrh na útok přes suchý pevný terén se všemi tanky, které dokáže sehnat, a pěti dalšími divizemi, z toho čtyřmi kanadskými. Haig návrh 24. července předal Fochovi, který dal útoku zelenou, pokud bude Britům pravé křídlo jistit 1. francouzská armáda. Stevenson ale netvrdí, že Rawlinsonův návrh pochází od australského generála Johna Monashe, ostatní zdroje ale ano.



Pokud si vzpomenete, Rawlinson velel mnoha útokům katastrofálního prvního dne bitvy na Sommě před dvěma roky. Haig mu tehdy dal za úkol se připravit na velký průlom, který využije jízda, a nyní, i když to byla daleko omezenější operace, mu Haig stanovil cíl o 30 kilometrů vzdálenější než hlavní cíl útoku, ale jen pokud bude útok prvního dne úspěšný a také, což je důležité, byl ten cíl teoretický.



Nezasahoval do hlavního bitevního plánu, který zahrnoval poprvé v dějinách útok Australanů a Kanaďanů bok po boku. Bylo v plánu maximalizovat překvapení, ale i použitý materiál, děla tak měla daleko více střeliva, než bylo nutné, a Haig mu poskytl téměř celou tankovou flotilu včetně nových tanků Mark V. Navíc bylo identifikováno 95 % všech německých těžkých děl pomocí věcí jako letecké fotografie.



4. armáda zahrnovala čtyři kanadské, pět australských, pět britských a jednu americkou divizi. Kanaďané Arthura Currieho se nezapojili do obranných bojů posledních měsíců, místo toho podstoupili výcvik otevřeného boje. Stejně jako Australané se proslavili svou schopností inovace a agresivitou. Útok ve 4:20 ráno Němce opravdu překvapil. Už během první hodiny se tisíce Němců vzdaly tváří v tvář 2000 těžkým a polním dělům a houfnicím, 342 těžkým tankům, 72 lehkým tankům a téměř 2000 letadlům.



Dokonce se zapojilo 120 zásobovacích tanků. Německá první linie byla přemožena, než stihla dát zprávu velitelství, a Kanaďané a Australané se střídali v čele útoku. Monash a Rawlinson toto střídání považovali za něco, co jim umožní hluboký průnik do německých linií mimo dosah dělostřelectva, ale s podporou tanků a polních děl řízených letectvem. Australané do poledne dokázali postoupit o patnáct kilometrů. Neochota německých vojáků poslouchat rozkazy byla nová a šokující, dokonce i rozkazy zastavit se a bojovat.



Němci přišli o více než 650 důstojníků a 26 000 mužů, z toho se dvě třetiny vzdaly. A vzdávali se dobrovolně, ochotně a často ve velkých dobře vyzbrojených skupinách. I tak ale generál Georg von der Marwitz dokázal získat nad vojáky kontrolu zpět. Nejenže stabilizoval linii, dokonce spustil protiútok, který získal zpět pár kilometrů území. Nebyl to velký úprk, jako který je to někdy vykreslováno, i když to byl největší spojenecký průlom na západní frontě za celou válku, což je opravdu úctyhodné.



Ale pamatujte, ten počet tanků zní ohromně, ale plno tanků bylo už po hodině nebo dvou boje mimo provoz a nebylo ani tak těžké je z boje vyřadit, na nerovném terénu se převracely, zasekávaly se v bahně a kráterech, velká děla je mohla rozstřílet na kousky. 9. srpna bylo v akci už jen 155 tanků. Spojenecká letadla navíc nedokázala zničit mosty přes Sommu, aby zabránila přísunu posil, takže ráno 9.



srpna dorazilo osm nových divizí. „9. srpna tudíž spojenci čelili rychle sílícímu protivníkovi. Přišli o překvapení a většinu tanků, byli mimo dosah děl a telefonních drátů, neměli žádný připravený plán útoku a začali útočit až v pozdních hodinách.“ Ano, pořád dosáhli úspěchů a Francouzi obsadili Montdidier, ale jak týden končil, útok zpomaloval a zpomaloval. Ludendorff ale požadoval, aby jeho muži drželi pozice, které nebyly moc důležité, a odmítl poslechnout rady, aby se stáhl na Hindenburgovu linii a znovu zformoval.



Prostě se nedokázal vzdát území, které Němci od března získali, i když velká část byla v podstatě neubránitelná. A něco neubránitelného se vyskytovalo i na nebi nad Británií. 5. srpna kapitán Robert Leckie, budoucí náčelník štábu kanadského letectva, sestřelil německou vzducholoď, už svou šestnáctou. Byl to sedmimotorový model pod velením německé legendy Petera Strassera, kterému se říkalo „vůdce vzducholodí“ a obdržel vyznamenání Pour le Mérite. Strasser a dalších 22 mužů jeho posádky zahynulo.



Britská protivzdušná obrana na východním pobřeží už byla velice rozvinutá. Zahrnovala pátrací světla, jednotky domobrany a varovná střediska, takže nálet vzducholodí byl vcelku sebevražednou misí. Toto byla poslední sestřelená vzducholoď v této válce. Spojenci byli aktivní i jinde, 3. srpna Britové přistáli ve Vladivostoku. O dva dny později dorazí Francouzi. A 6. srpna československá legie obsadí Kazaň. A dostal jsem se na konec dalšího týdne.



Britské úspěchy v Palestině, domobrana v Baku a černý den německé armády na západní frontě. Nálada v OHL byla pochmurná. Císař Ludendorffovi řekl: „Dostali jsme se na hranu našich možností. Válka musí skončit.“ A zde je citát od Ludendorffa z 9. srpna, konce tohoto týdne. Nyní, po sto letech, tím tento týden také skončím: „Válku už nemůžeme vyhrát. ale nesmíme ji ani prohrát.“ Jestli chcete vědět vív o německé západní Hindenburgově obranné linii, zde je náš speciální díl o ní.



Patr(e)onem týdne je Ryan Turbervill. Zvažte, prosím, svou podporu, bez ní bychom pořad nedokázali natáčet. Na viděnou příště!