Hindenburgova linie prolomena

Dvě z front Čtyřspolku padly. Jedna z jeho zemí z války odstoupila a kancléř požádal spojence o příměří. Tento týden je tato žádost zamítnuta, zatímco spojenci překonají Hindenburgovu obrannou linii. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden Bulharsko přijalo mírové podmínky spojenců a ve válce skončilo. Ze Čtyřspolku zbývají tři státy. Spojenecký průlom na palestinské frontě pokračoval pádem Damašku, na západě probíhaly najednou čtyři různé spojenecké ofenzivy a nový německý kancléř princ Maxmilián Bádenský požádal spojence o příměří.



Tato žádost ale nebyla v žádném případě kapitulací, ve skutečnosti byla pokusem o ukončení války bez podmínek, které by Německu a Rakousku ublížily. Takový byl Maxův cíl. Tvrdil tedy, že je ochoten přijmout Wilsonových 14 bodů pro mír, o kterých jsme mluvili a jsou v popisku.



5. října Max prohlásil, že by akceptoval Ligu národů, myšlenku obnovení belgické nezávislosti a že podporuje rezoluci Reichstagu z 19. července roku 1917. Ta byla Reichstagem loni schválena, ale němečtí velitelé ji ignorovali. Navrhovala mír bez anexí a reparací, svobodná moře a mezinárodní arbitráž tělesem jako Liga národů. Také tvrdil, že civilisté budou rozhodovat ve všech občanských záležitostech. Dalšího dne je ale zveřejněn dopis, který psal švýcarskému princi.



V něm se Max vysmívá západním demokraciím a červencovou mírovou rezoluci nazývá „nechutností zrozenou ze strachu a berlínských parných dnů“. Celý tento dopis shazuje myšlenku, že by německý lid měl mít jakýkoliv podíl na vládě. 7. října německý průmyslník Walther Rathenau sepsal volání po posledním velkém vojenském úsilí v národním listu Vossische Zeitung. Ne pro vítězství ve válce, ale získání co nejsilnější vyjednávací pozice, pozice rovnosti, ne porážky.



A nemotivoval jen muže, aby vstoupili do armády, také psal o okupačních armádách, které byly v rozlehlých oblastech, které Němci na východě obsadili. Podotkl, že jen polovina všech vojáků byla na západní frontě. Německý generál Erich Ludendorff si myslel, že převelení všech těchto vojáků je větší problém, než by armáda zvládla. Rathenau ale neskončil.



Ministru války napsal, že pokud Německo opustí Belgii a Alsasko-Lotrinsko, zbaví se do budoucna šance se ubránit a navždy bude vydáno západu na milost. Ať si už ostatní mysleli cokoliv, Woodrow Wilson Maxovu nabídku 8. října odmítl. První podmínkou jakéhokoliv příměří bylo opuštění všech okupovaných území. Takže už žádní Němci v Belgii nebo ve východních oblastech, žádní Rakušané v Srbsku a tak dále.



Ale dostat je z Belgie a Francie určitě nebude jednoduché. Přišel podzimní déšť a vše zpomalil a německá infrastruktura byla pořád dobrá, zejména ve východní Francii, kde útočili Američané. A Američané měli velký problém, vážný nedostatek koní. Když ale velitel John Pershing požádal vrchního velitele Focha o 25 000 koní, bylo mu řečeno, ať si je sežene z USA. Na to ale nebyla dopravní kapacita.



Pershing odhadoval, že mu chybí asi 100 000 koní. Francouzský generál Pétain navrhoval vyřešit problém tím, že rozpustí 1. americkou armádu a divize s nedostatkem koní přiřadí do francouzských armád. Pershing odmítl, deset ze třiceti amerických divizí v bojeschopném stavu ale už teď sloužilo pod britským nebo francouzským velením. Stejně to nebylo od začátku fér, Fochovy změny strategie v září a rychlost, se kterou plánoval současnou ofenzivu, byly částečně na vině.



Opět ale vzplály třenice mezi spojeneckými veliteli, které probíhaly celý rok. 4. armáda Henriho Gourauda dosáhla při ofenzivě větších úspěchů než Američané a Fochův štáb byl z Američanů zklamaný. Minulý týden jsem zmínil, jak se premiér Clemenceau zasekl v dopravní zácpě v týlu. To ho rozzuřilo a Fochovi řekl, aby se nesnažil Pershinga přesvědčit, ale aby mu prostě dal rozkaz.



David Stevenson podotýká: „Výsledkem bylo, že pokus o dezorganizaci Němců útokem z jihu selhal, i když to bylo klíčové pro Haigův a Fochův koncept celé ofenzivy. Navíc to proběhlo způsobem, který zažehl staré třenice mezi spojenci.“ Do 6. října měla americká ofenziva na kontě 75 000 obětí a tyto ztráty nešly rychle nahradit. Mizerné počasí nepřipouštělo vzdušnou podporu a nedostatek koní byl znát. Pershing se nyní rozhodl neútočit na střed, jeho hlavní cíl, ale soustředit se na Argonské výšiny a Mázu na křídlech útoku.



Do konce týdne byl od Němců vyčištěn Argonský les, velký průlom ale nepřišel. Američané se pomalu ale jistě probili ke Kriemhilde Stellung, hlavní obranné linii. A také v Argonne americký odpůrce vojenské služby, tedy bývalý, z náboženských důvodů, desátník Alvin York zasáhl do boje. Byl se svými muži pověřen zneškodněním německé kulometné pozice. Když bylo 9 z jeho 17 mužů zabito nebo zraněno, přikázal zbytku hlídat zajatce a vyrazil proti kulometnému hnízdu sám.



Naprosto skvělou střelbou zabil až 28 nepřátel, když je trefoval při střelbě z kulometu, a následně svou pistolí odrazil útok bajonety od šesti mužů. Když se důstojník velící kulometné pozici vzdal, York se vrátil na linii se 132 zajatci a 35 kulomety. Okamžitě byl povýšen na četaře a stal se nejen americkým národním hrdinou, ale i mezinárodní celebritou. A stejného dne se na americkou linii vrátili i další muži.



Minulý týden byla americká síla o více než pěti stech mužích bránící rokli asi kilometr před frontou obklíčena početnější německou silou. Byla dva dny nepřetržitě ostřelována dělostřelectvem, došlo jí jídlo, poté ji zasáhlo spojenecké dělostřelectvo. Svého posledního holuba vyslali s dopisem, ve kterém Američany žádali, aby je, prosím, přestali ostřelovat. Němci vyslali jednotky s plamenomety. I s těmi se vypořádali. Americké velitelství mělo za to, že je po všem, a muže zařadilo mezi oběti. Němci se ale 7.



října stáhli a „Ztracený prapor“ tak ztracen nebyl. Dalšího dne se 194 přeživších z původního počtu 554 mužů vrátilo na americkou linii. A další americká novinka, 10. října v novinách vyšlo, že 20 000 Američanů za poslední dva měsíce ve Francii zemřelo na chřipku. Co se dalších bojů na západní frontě týká, dále na západ spojenci slavili další úspěchy ve středu fronty. Beaurevoirská linie, poslední část Hindenburgovy linie, tento týden padla. Poté byli konečně Australané odveleni z fronty do týla na odpočinek. Byli již úplně vyčerpaní.



Němci se stáhli na řeku Suippe. Spojenci zahájili druhou bitvu o Cateau a výsledek tohoto a pokračujících bojů o Cambrai bylo, že spojenci dokázali postoupit na celé frontě mezi Saint-Quentinem a Cambrai. Během jednoho dne zajali 10 000 Němců a ukořistili 150 děl. Francouzi Němce dokázali zatlačit na řekách Arnes, Aisne a Suippe. 9. října Kanaďané vstoupili do Cambrai a když byli dalšího dne Němci zatlačeni za kanál na Oise, byla mocná Hindenburgova linie již úplně překonána.



Koncem týdne tak německá armáda zahájila systematický ústup po celé západní frontě včetně stažení lodí a letadel z vlámského pobřeží. Pořád ale bojovali a bojovali tvrdě, spojenecký postup byl zastaven. Němci ustupovali v noci mezi 9. a 11. říjnem na zatím nedokončenou Hermannovu linii, takže když Britové narazili na nové německé linie na řece Selle, která byla rozlitá do kraje, byli zastaveni, protože Němci přivezli těžká děla a dorazily jejich zálohy.



Pokud má být linie prolomena, bude potřeba další pečlivě plánovaný útok. Spojenci měli na západě už 6 000 000 mužů, ale protože jejich převaha v tancích, letadlech a dělech byla tak ohromná a jejich doktrína kombinovaných útoků tak obecně rozšířená, ani všechny tyto muže nepotřebovali. Mohli nepřítele vyčerpat pomocí děl, letadel a tanků, Francouzi nyní měli 40 % svých mužů u dělostřelectva a dvacetinásobek počtu velkých děl oproti roku 1914.



Kanaďané, kteří jako první prolomili Hindenburgovu linii, to dokázali i díky tomu, že vypálili téměř milion dělostřeleckých granátů za dva dny. V A World Undone se píše, že začátkem října bylo každý den vypáleno 12 000 tun munice. Francouzská 75mm děla vypálila 280 000 střel denně. I tak ale spojenecké ztráty pořád převyšovaly ztráty německé. Němci jen neměli tolik dostupných dalších mužů. Měli ale, jak podotkl Walther Rathenau, plno vojáků v jiných oblastech.



5. října Němci dokončili stažení z makedonské fronty. 10. října se tam spojenci dostali k městu Niš, které držel sám německý polní maršál August von Mackensen. Co se spojenců Německa týče, tak i když Bulharsko válku opustilo, Rakušané pořád bojovali. Ale srbské a francouzské síly pomalu postupovaly severně na Bělehrad a k Dunaji. Spojenci postupovali i v Palestině, tento týden obsadili Bejrút. A tento týden z Osmanské říše přišla zpráva, že Enver Paša, ministr války po celé její trvání a jeden z hlavních architektů osmanského vstupu do války v roce 1914, byl sultánem propuštěn z funkce.



Tak týden končí, spojenecké postupy získávají území na západě, nové obranné linie a nedostatek koní je ale zpomalují, příběhy hrdinství z Argonského lesa, průlom makedonské a palestinské fronty rychle pokračuje a německé vrchní velitelství přemýšlí, jaké ústupky je ochotné udělat, aby příměří zastavilo masakry na bitevních polích.



Wilson ale odmítl Maxův návrh, masakry tak budou pokračovat. Asi si ani nedokážu představit frustraci, kterou vrchní velitelé cítili, když je nyní o vítězi války rozhodnuto, ale boje jsou těžší než kdy dříve. Sir Edward Grey, britský ministr zahraničí na začátku války, tento týden pronesl velmi smutná slova, když se zamyslíte, co to bude obnášet.



„Mír je na dohled, ale ne na dosah.“ Jestli chcete vědět více o slavné Hindenburgově linii, zde je náš speciální díl o ní. Patr(e)onem týdne je Brent pro všechny. Opravdu, Brent pro všechny. Díky, Brente, za tvou podporu, jestli nás chcete podpořit i vy, můžete na patreon.com/thegreatwar. Na viděnou příště!