Německo zachraňuje Rakousko-Uhersko

Abyste mohli být ve válce velitelem,
musíte oplývat určitými dovednostmi, a jednou z těchto dovedností
musí být víra ve vaše schopnosti a víra, že vaši muži
zvládnou na bojišti splnit své rozkazy. Ale co se stane,
když je víra v rozporu s realitou? Co když se přeceňujete
a ignorujete základní fakta o válce? To uvidíte v tomto díle. Jsem Indy Neidell,
vítejte u Velké války. Minulý týden konečně přišla
německá armáda na pomoc zoufalým Rakušanům
a zadržela Rusy v Karpatech.

Rusové však vítězili v Arméni,
Francouzi dobyli zemi na západě, Itálie začínala být slyšet
a Jihoafričané byli na pochodu. Tady je co následovalo. Na západní frontě byl tento týden
týdnem leteckého bombardování. Ostende byl bombardován
15 spojeneckými letadly 15. dubna. Ten samý den bombardovaly
francouzské vzducholodě Freiburg im Breisgau a o ten později Štrasburk.

Nepřátelské zepelíny zaútočily na jižní Anglii a německá letadla bombardovala
rovněž Faversham a Sittingbourne. Muži v zákopech ale zůstávali na svých místech. Na východě to začínalo vypadat
jako další západní fronta. Tento týden došlo k tvrdým bojům,
když se Rusové neúspěšně pokusili dobýt Uzsokský průsmyk v Karpatech. Ještě před pár týdny to vypadalo,
že Rusové rakouskou armádu převálcují a prorazí přes hory na maďarské roviny, ale Rakušanům došly na poslední chvíli posily v podobě německých nově zformovaných
Beskidenkorps, jednotek speciálně vycvičených
pro boj v zasněžených horách, a k ruskému průlomu tak nedošlo,
alespoň ne tehdy.

I když Rusové nedokázali dobýt průsmyk,
postoupili jihozápadně od Rostokského průsmyku a na konci týdne stále zůstávali hrozbou. Rakousko-uherská císařská armáda
byla v defenzívě, ale po skoro tři měsíce
začínala ofenzívu za ofenzívou s cílem dostat Rusy ze zamrzlých hor.

Ofenzívy naplánoval náčelník štábu
Conrad von Hotzendorf, ale byly tak příšerně provedeny,
že přivedly celou armádu na pokraj zhroucení. Rakušané neměli vojáky,
vybavení, trénink ani taktiku, aby zvládali vést jedinou ofenzivu
proti ruským horským jednotkám ze Sibiře, natož aby vedli ofenzívy tři. Hlavním cílem ofenzív
byla uvězněná posádka pevnosti Přemyšl, symbol habsburské vojenské síly,
ale Conradovi vojáci neměli šanci uspět.

Pevnost se Rusům vzdala před měsícem,
přičemž bylo zajato 120 000 mužů, ale rakouská armáda utrpěla
při pokusu osvobodit je ztrátu 800 000 vojáků. Jestli vás někoho napadá,
jak toto ospravedlnit, tak mi to řekněte, protože já nemám nejmenší tušení. Myslím, že nejdéle trvající tragédií
Conradových machinací bylo duševní a psychické trauma
způsobené oběma stranám tím, co bychom dnes nazvali
prvním příkladem totální války v horách. Vlastně to byl takový Stalingrad
první světové války.

Ale vojáci nebyli zabiti jen nepřítelem. Byl zde okamžik, kdy, a teď nekecám,
umrzlo k smrti skoro 100 000 mužů. Bílá smrt. Hodně jsem o tom
v posledních měsících mluvil, ale Conradovo přehlížení reality
během ofenzív je zarážející. A taky za to zaplatil
i jinak než ztrátou většiny svých vojáků. 13. dubna přenechal Conrad velení
3. a 4. rakousko-uherské armády německému náčelníkovi štábu
Erichu von Falkenhaynovi.

Víc než Conrad toho pokazit nemohl,
ale načasování bylo vskutku příhodné, protože ruský protiútok přinesl Rusům
spoustu logistických problémů. Když ještě nebyli daleko v horách,
měli kratší zásobovací trasy a celkem dobré železniční spojení,
ale když Rakušany zatlačili zpět, začali nasazovat jednotky v nehostinném terénu,
kde byla omezena mobilita jednotek a zásobovací trasy se příliš protáhly. Pro Conrada mohlo odevzdání armád
znamenat ztrátu své prestiže, ale alespoň se mu uvolnily ruce
pro řešení záležitost s Itálií.

Minulý týden odpověděla Itálie
na rakouské nabídky území za pokračující neutralitu seznamem vlastních územních požadavků
výměnou za to, že nadále zůstane neutrální. Tento týden vídeňský dvůr rozhodl,
že požadavky jsou nepřijatelné. Itálie se tak odklonila od Centrálních mocností
a začala posílat nabídky Trojdohodě, která s jednáním souhlasila. Italská armáda čítala 800 000 mužů
a pokud by se do války zapojila, otevřela by se Rakousku nová fronta. Co mohl v ten moment Conrad dělat?

Nové fronty se otevíraly všude
a válka stále rostla a rostla. Všem teď bylo celkem jasné,
že za chvíli se otevře nová fronta na Dardanelách, bráně k Černému moři. Turci budovali obranu jako šílení,
zatímco se spojenci shromažďovali v Egyptě a na Egejských ostrovech. Většina spojeneckých velitelů si myslela,
že je na Gallipoli předem vyhráno, ale 12. dubna přišel
na britské ministerstvo války varovní dopis od Maurice Hankeyhom,
který napsal premiéru Asquithovi, že vylodění na Gallipoli spoléhá
na nedostatek munice a mizerný stav turecké armády.

Je pravdou, že Osmanská říše
utrpěla zatím jen porážku za porážkou a tento týden toto pravidlo jen potvrdil,
když Osmané zaútočili na Brity v Mezopotámii. Bitvou o Shajbu je označována série potyček
odehrávajících se mezi 11. a 14. dubnem, kdy se turecké a arabské síly
snesly na Basru. 11. dubna byla bombardována Qurna a Shajba, ale hlavním cílem útoku bylo 13. dubna
obejít Brity přes zaplavené oblasti, které oddělovaly Basru od Shajby.

Tento plán nevyšel
ani přes početní výhodu útočníků a do 14. byli Osmané nuceni
se za těžkých ztrát stáhnout. Generál John Nixon se stal velitelem
britských vojsk v Mezopotámii několik týdnů před tímto útokem
a byl pověřen svým nadřízeným, velitelem indické armády
generálem Beauchampem Duffem, aby nejen zabezpečil Basru
a britská ropná pole, ale aby budoval předsunutou obranu,
což prakticky znamenalo ofenzívu na Bagdád. Londýn o tomto plánu nic nevěděl
a před tím zakázal postup dále za Basru.

Jedna ruka nevěděla, co dělá druhá
a osud mezopotámské kampaně byl ve hvězdách. Jedna mnohem zlověstnější kampaň
začínala tento týden v Malé Asii. Minulý týden začaly deportace
Arménů z jejich domovů. 15. dubna arménská komunita
oficiálně oslovila německého vyslance v Istanbulu a požádala o německou ochranu. Požadavek byl Berlínem zamítnut,
aby nedošlo ke sporům s osmanskou vládou. Mezitím byly tisíce žen, starců a dětí
deportovány přes hory do Kilíkie a Sýrie. Tento týden, 12.

dubna, došlo k rozsáhlým útokům
na arménské vesnice Bitlis a Erzurum a 15. dubna arménští uprchlíci
přicházející do Vanu tvrdili, že bylo v provincii za poslední tři dny
napadeno 80 vesnic a zabito přes 20 000 Arménů. A jsme na konci dalšího týdne. Z německé a britské oblohy padají bomby,
Rusové selhali u Uzsokského průsmyku, Osmané prohrávají v Mezopotámii,
ale chystají obranu hlavního města a Italové se odklánějí od původních spojenců
a zvažují připojení se k Trojdohodě. Arogance. Během celé války. Víra tolika vojenských velitelů
ve vlastní neomylnost.

Že jejich rozhodnutí a kroky
jsou správné jen proto, že to jsou jejich! rozkazy a kroky. Oni se přeci nemohli mýlit
a pokud bylo jejich rozhodnutí, pro jejich muže nebo zemi katastrofální,
tak to přeci nebyla jejich chyba nehledě na to, jak moc na ně realita řvala pravý opak,
pořád a pořád dokola. Ať už to byl Conrad
a jeho lidské oběti neskutečných rozměrů, kdy ztratil skoro milion vojáků
v komické snaze zachránit zlomek svých mužů, nebo ať už to byl Winston Churchill,
který už kouskoval blízký východ, protože vítězství u Gallipoli
bylo už předem jasné, protože jasně, že Turci byli neschopní, nebo ať už to byl Enver Paša,
který přivedl osmanskou armádu do naprosté zkázy na Kavkaze,
a který nejen odmítl na katastrofě jakýkoliv podíl, ale našel obětního beránka v podobě Arménů, byla to ta samá vlastnost, bláhová...


ne, hloupá víra ve svoji neomylnost, která dláždila tu samou cestu
pro miliony mužů, kteří zemřeli zbytečně. Jestli chcete o nadutosti
Conrada von Hötzendorfa a důvodu, proč Churchill
považoval osmanskou armádu za slabou vědět více,
podívejte se na tuto epizodu z 8.

ledna. Patr(e)onem týdne je Walt Schnabel. Jestli nás chcete podpořit,
najděte si nás na Patreonu. A jestli se vám pořad líbí,
odebírejte ho.