Složitá cesta k míru – Epilog 2

Válka skončila a začal proces sestavení mírové dohody. Tento proces je ale plný úskalí, protože válka byla v měřítku nevídaným dříve v dějinách. A tyto dohody budou mít ať už pozitivní nebo negativní dopady nejen na svět před sto lety, ale i na ten náš dnešní. Já jsem Indy Neidell, vítejte u dalšího epilogu Velké války. Hned po konci války mnoho vojáků přemítalo, co budou dál dělat. Být vojákem bylo zaměstnání a rutina, která dávala životu řád a smysl.



Pro mnoho nevojáků ale bylo osvobození tím hlavním cílem. Podívejme se na Belgii. 95 % země bylo okupováno, suroviny a průmysl byly ukradeny a 120 000 Belgičanů bylo deportováno na nucené práce do Německa. A ti, co zůstali, neměli během okupace žádné opravdové občanské svobody. Když tak v říjnu 1918 postupovala belgická armáda, nejenže osvobozovali svou zemi, ale prvně od roku 1914 se vraceli domů. I když tak mnoho lidí na obou nebo spíše na všech stranách začalo dumat nad tím, jaký byl smysl této války, Belgičané ne.



A Francouzi, jejichž země byla přes čtyři roky okupována, také ne. Tito Belgičané a Francouzi ale nechtěli jen zpět svoji zem. Chtěli i pomstu a záruku bezpečí a tito lidé spolu se zbytkem světa to očekávali od mírové dohody. Pařížská mírová konference trvala od ledna 1919 do ledna 1920 a výsledkem bylo pět mírových dohod. Versailleská dohoda s Německem podepsaná 28.



června 1919, Saint-Germainská dohoda s Rakouskem podepsaná 10. září 1919, Neuillyská dohoda s Bulharskem podepsaná 27. listopadu 1919, Trianonská dohoda s Maďarskem podepsaná 4. června 1920 a Sevreská dohoda s Tureckem podepsaná 10. srpna 1920. David Stevenson píše: „Mírové dohody byly klíčovým politickým dědictvím této války. Zajištění jejich dodržení bylo hlavním problémem poválečné zahraniční politiky.“ Nebyl žádný precedent pro rozměry nebo složitost tohoto mírového procesu.



A to, co se dělo, bylo vymýšleno doslova za chodu. Jednání se účastnili všichni spojenci a průběh byl původně řízen Radou deseti, americkým, britským, francouzským, italským a japonským ministrem zahraničí a hlavou státu. Americký prezident Wilson a britský premiér David Lloyd George na delší dobu odjížděli domů a francouzský premiér Clemenceau byl dočasně z jednání vyřazen pokusem o atentát.



Když se znovu sešli, tito tři pořádali denní setkání s italským premiérem Orlandem jako Rada čtyř. 7. května předložili Německu návrh mírové dohody. Hlavní německý delegát ve Versailles byl šokován. Dohodu shrnul slovy: „Německo se zříká své existence.“ Německo přijde o 13 % svého území a 10 % své populace. Schopnost Německa vést válku na zemi, na moři a ve vzduchu byla už odebrána příměřím, německá flotila již kotvila ve Scapa Flow, kde byla její většina potopena základní posádkou německých námořníků během června na rozkaz jejich velitele, který si myslel, že Německo dohodu odmítne, válka bude pokračovat, a nechtěl, aby flotila padla do rukou spojenců.



Bývalé Rakousko-Uhersko se rozpadlo na velké množství nových národů, ale i nová republika Německého Rakouska a Maďarsko byly drobné státy. Maďarsko nemělo přístup k moři a mělo jen 28 % své původní rozlohy.



Bulharsko také přišlo u území, ale zdaleka ne o tolik. Pro všechny byla zavedena omezení velikosti armády a museli platit reparace. O těch se vedla spousta diskuzí, zejména u Německa, o tom, zda byly nebo nebyly spravedlivé. Nebyla to ani tak jejich výše, co bylo tak klíčové, nakonec Německo zaplatilo méně než Francouzi v roce 1871 po daleko kratší válce vedené na francouzském území. Někteří argumentují, že to způsobilo světovou finanční krizi v roce 1873, to ale odbočuji.



Podíváme se dále do budoucnosti. Německo začátkem 20. let trpělo ohromnou inflací, takovou, že jste si s trochou štěstí za své životní úspory koupili kus chleba. Spojenci nepřijímali platby reparací v bezcenné německé měně a požadovali měnu podloženou zlatem. Německo požádalo o odklad splátek, dokud se ekonomika nevzpamatuje. Británie souhlasila, Francie odmítla. Německo brzo svou ekonomiku a měnu obstojně stabilizovalo, škody už ale byly napáchány.



Nespravedlnost reparací bude hojně využívaným politickým postojem 20. a 30. let, zejména Hitlerem a nacisty. Co bylo v roce 1919 podstatné, byla rétorika, kterou byla dohoda formulována. Mnoho lidí mělo podmínky za moc přísné, mnoho za nedostatečně přísné a článek 231 vyvolal velký poprask. To byl článek o vině za válku. Každá země Čtyřspolku musela přiznat, že je za válku zodpovědná. Motivem bylo ospravedlnění reparací.



Když za to můžete, musíte platit. Obecné formulování samozřejmě přineslo plno kontroverzí. Šlo tu o dva nápady amerického prezidenta Wilsona. Jedním bylo národní sebeurčení, každá národní „rasa“ měla mít své území. Když si vezmeme, že USA se skládaly hlavně z imigrantů, Wilsonův postoj proti multietnickým státům a říším nebyl moc konzistentní, ve skutečnosti ale nakreslené hranice pro tyto nové národy způsobily, že 30 milionů Evropanů skončilo na špatné straně hranice svého národa.



To bude mít opět od samého začátku značné dopady na situaci v Evropě. To ale vše vyřeší další Wilsonův plán, Liga národů. K tomu bude sloužit, vyřeší mezinárodní spory a problémy. Při pohledu zpět se stoletým odstupem sice měla určité úspěchy, ale v mnoha ohledech selhala. Něco se dalo předvídat, jak jdou nakreslit třeba jasné etnické hranice na Balkáně? Za něco mohla neupřímně vedená jednání, Itálie vstoupila do války a tři a půl roku válčila kvůli příslibu určitých území.



Jak se asi cítili, když tento slib nebyl v roce 1919 dodržen? A Japonsko chtělo do zakládací listiny vložit klauzuli o rasové rovnoprávnosti, aby Liga národů zacházela s občany jednotlivých států jako s rovnými. Jak se asi cítili, když to bylo odmítnuto? A na druhé straně byl uznán japonský nárok na čínský Šan-tung, i když Čína patřila také ke spojencům. A co se to říkalo o národním sebeurčení? Mimochodem, klauzuli o rasové rovnoprávnosti schválilo 11 ze 16 zemí. Británie a USA se zdržely hlasování a Wilson tvrdil, že to musí být jednohlasné.



Opozici proti klauzuli vedl australský premiér Billy Hughes, ale více méně proto, že jej Lloyd George a Wilson nechali, ať to udělá za ně. „Spojenecké selhání ve Versailles bylo selháním odhodlání dohodu zrealizovat. Nebyla žádná nutná spojitost mezi dohodou a začátkem 2. světové války po 20 letech. Skutečnost je taková, že kvůli komplexnosti úkolu, který vítěze čekal, dali dohromady dohodu, která slibovala více, než byla schopná dosáhnout.“ A USA nikdy mírové dohody nepodepsaly a nikdy se nepřipojily k Lize národů.



V senátu nebyla dvoutřetinová většina, takže Liga, Wilsonovo dítě, byla od začátku odsouzena k selhání. A dohoda s Tureckem nebyla podepsána nikým, natož pak vynucována. Mustafa Kemal a nacionalistické hnutí založili stát, který nebyl považován za stát navazující na Osmanskou říši, tudíž za válku nemůže a nebude za ni trestán. Ale zpět k Německu a Versailleské dohodě. Od začátku bylo jasné, že Němci dohodu dobrovolně nepřijmou.



Spojenci tak čelili vyhlídkám pokračování vojenské okupace a jejího vynucování, zatímco jejich vojáci jen zoufale chtěli jet domů a pokračovat ve svých životech. Souhlasím s tím posledním citátem a nemyslím si, že je pravda, že dohody a příměří nevyhnutelně vedly ke 2. světové válce. I s těmito podmínkami mohlo dojít ke smíření s Německem a Německo mohlo zůstat vojensky bezmocné. Největší problém, kterému spojenci po dohodě čelili, byl stejný jako dříve, a to jejich nejednotnost.



Rusko bylo nepřístupné, protože spojenci vsázeli na to, že bělogvardějci zvítězí v občanské válce, Itálie a Japonsko se staly nepřístupnými časem také a zbylí tři významní hráči časem přestali spolupracovat, protože měli různé dlouhodobé zájmy. Británie z dohod získala vše, co chtěla, jestli budou Itálie nebo USA nešťastní, tak co z toho?



Myslím, že je pravda, co Clemenceau řekl parlamentu: „Dohoda bude vypadat podle toho, jak k ní přistoupíte.“ A co jsme s ní udělali a jak vnímáme tuto válku se v dějinách opakovaně měnilo. Vezměte si válečné památníky. Převládající postoj se odráží v tom, kdy byly budovány. Největší německý památník byl postaven u Tannenbergu v roce 1927. Bylo to na památku velkého vítězství, ne viny nebo obětí.



A literatura? „V roce 1929 Erich Maria Remarque vydal Na západní frontě klid. Do roka byla jeho kniha přeložena do 28 jazyků, prodalo se přes 4 miliony výtisků a byl podle ní natočen Oscarový film. Přitom nebyla ani tak o válce jako o problémech generace neschopné se začlenit do poválečné společnosti. Její pointou byly zničené iluze.“ Nebyl to jen svět zničených iluzí, byl to zničený svět.



A co následovalo, ať dobré či špatné: „První světová válka rozbila německou, ruskou, rakousko-uherskou a tureckou říši. Spustila ruskou revoluci a položila základ Sovětského svazu. Donutila váhavé Spojené státy vstoupit na mezinárodní scénu a oživila liberalismus. Mimo Evropu připravila půdu pro konflikty na Středním východě. Zkrátka přetvořila nejen Evropu, ale celý svět 20. století. Rozhodně to nebyla válka, která by neměla význam a smysl.“ Jestli chcete vidět náš díl o Erichovi Maria Remarquovi, jeho zážitcích, jak napsal tuto knihu a jak byla během let přijímána, můžete ho vidět zde.



Na viděnou!