Vylodění na GallipoliVelká válka

Tento týden začnu jedním slovem. Slovem, které rezonuje i o sto let později a často v romantických příbězích. Které ukázalo sílu koloniálních jednotek a které staré hrdiny nahradilo novými. Jedním slovem, které historie nikdy nezapomene: Gallipoli. Jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minule začala druhá bitva o Ypry, což byla první německá ofenzíva na západní frontě v tomto roce, zatímco pár dní před tím podkopali Britové německé pozice pod kótou 60.

U Yper Němci poprvé úspěšně použili smrtící plyn, a to s katastrofálními následky, ale jejich postup zastavili Kanaďané. Na východě se Němci a Rakušané připravovali na další ofenzívu proti Rusku. V Africe byli Němci na ústupu a ve východním Turecku začalo obléhání arménského města Van. Začnu hned největší zprávou týdne; momentem, na který už měsíce čekáte – vyloděním na Gallipoli.

25. dubna 1915 se Francouzi, Britové, Australané a Novozélanďané vylodili na Dardanelech. Ten samý den bombardovala ruská flotila turecké přístavy v bosporském průlivu. Všechno to bylo součástí kampaně s cílem dobýt Istanbul a vyřadit Turky z války. Tak jo, vylodění. Byla vybrána dvě místa vylodění: Jedno na Cape Helles na jinu a další na severu naproti městu Madytos. Plánem bylo, že vylodění z jihu zažene Turky k severní pláži a tím se ocitnou v obklíčení.

K vylodění na severní pláži s označením "Z" došlo před úsvitem. Dva měsíce před tím, lord Kitchener, britský ministr války, který neměl valné mínění o turecké armádě ani o svých koloniálních vojácích sarkasticky prohlásil, že Australané a Novolézanďané, ANZAC, budou pro "marmarskou plavbu" ideální a tak nebyli posláni na západní frontu, ale vybojovat rychlé a snadné vítězství proti turecké armádě. Ale ne na navrhovaném místě s názvem Gaba Tepe, ze kterého by postoupili po rovině, ale až dále na severu u Ari Burnu, pod horou Chunuk Bair.

Velitel výsadku Charles Dix ihned po vylodění prohlásil: "řekněte plukovníkovi, že nás ti blázni vysadili o míli dál." Místu vylodění se začalo říkat Anzacksá zátoka. Při samém vylodění byl kladen jen malý odpor, ale o pár hodin později začalo turecké dělostřelectvo poblíž Gaba Tepe vojáky na pláži ostřelovat. Útočníci začali postupovat do vnitrozemí, byly jim působeny těžké ztráty, ale stále pokračovali v postupu ve snaze obsadit vyvýšený hřeben.

Odpoledne došla Turkům bránícím hřeben munice, a tak se začali stahovat. Když se ke hřebenu přiblížili Australané, turecký velitel Mustafa Kemal, kterému bude jednoho dne přezdíváno Ataturk, tedy otec všech Turků, přišel ke svým mužům, kteří kvůli nedostatku munice ustupovali, nařídil jim zastavit, nasadit bajonety a lehnout si čelem k nepříteli. Jakmile zalehli, zalehli i Australané a Turci tak získali trochu času. Jeden z Kemalových nejlepších oddílů byl v tu chvíli na jižním úpatí Chunuk Bair a zvládl se spolu s děly dostat ke hřebenu dříve než Australané.

Kemal si uvědomil, že pokud ztratí hřeben, potom může ztratit celou obrannou pozici na poloostrově. Brzy dorazily posily v podobě jednoho tureckého a dvou arabských pluků a boje pokračovaly celý den. Nazvat vylodění krvavým by nestačilo. Celé řady Turků a Arabů se vrhaly na jednotky ANZAC, kteří je pokosili kulomety, jen aby přes mrtvoly přelezli další.

Nebyl čas pro odpočinek a do západu slunce byly obě strany vyčerpané. Kemal se snažil dostat své muže do boje, ale všichni byli příliš vyčerpaní a tak Osmané udrželi hřeben, zatímco se ANZAC uchytili na západním úpatí Chunuk Bair. Když se generál Ian Hamilton dověděl o výsledku vylodění, řekl, že je to v pořádku, protože jižní vojska, která postoupí ráno, tlaku uleví. Více optimističtější už být nemohl.

Na pláži "W" byli vyloděni lancashirští střelci. Avšak předchozí námořní bombardování nezničilo ani ostnatý drát ani turecké obránce, kteří v tichosti čekali, a potom najednou začali pláž kosit kulomety. Lodě byly vojáky tak napěchované, že některé mrtvoly zůstaly vzpřímeně sedět. Voda byla hluboká a mnoho mužů, kteří s 35kilovou výstrojí opustili loď, se utopilo. Další byli zabiti, když se snažili projít přes ostnatý drát a do chvíle, než byla pláž zabezpečena, zemřela nebo byla zraněna polovina z 950 útočníků.

Střelcům bylo za chrabrost uděleno šest Viktoriiných křížů a pláži se poté začalo říkat Lancashirská pláž. První vlny útočníků byly ve shlucích pokoseny nepřátelskou palbou ze čtyřech kulometů umístěných v tureckých pevnostech a na hradě, které pokrývaly pláž zprava a zleva. Pokosily tedy ty, kteří se dostali na břeh. Turci z pevností neustoupili a pláž byla zabezpečena až druhého dne. Další tři pláže "S", "X" a "Y" byly tvrdě chráněné a nakonec byli Turci na pláži "W" obejiti po křídle z jiné pláže a nakonec donuceni ustoupit, protože byli brzy přečísleni poměrem 10:1 a jak se jednotlivé pláže začaly spojovat, vypadalo to, jako by spojenci, navzdory masakru, mohli Turky zatlačit daleko za pevnosti až na evropskou stranu průlivu.

Flotila by poté mohla doplout k Istanbulu. Do rána 26. dubna bylo na plážích už 30 000 vojáků, ale dalších 20 000 jich bylo zabito nebo zraněno.

Tady je zmínka, kterou jsem našel v knize První světová válka od Martina Gilberta: "Vojáci přišli o ruce a nohy, z roztříštěných lebek jim vytékaly mozky a z rozervaných hrudníků jim vypadaly plíce. Hodně mužů přišlo o obličej a jejich kamarádi je nepoznali. Jeden chudák ztratil většinu obličeje i nos a museli jsme mu amputovat paži, druhou ruku a ze stehna vytáhnout dvě kulky. Dalšího rána jsem viděl, jak jej odváželi do márnice."

Osmanští vojáci se 27. dubna stáhli ke kopci Achi Baba, kde zadrželi britský útok. Britové nedobyli ani svůj první cíl, vesnici Krithia. Všechny úžiny zůstávaly pod tureckou kontrolou a je třeba říct, že neschopnost vedení mnohdy znevážila odvážnost útočících jednotek. Turkům, i když velitelé byli Němci, pomohla udržet útočníky na plážích inspirace Mustafa Kemala. Avšak vylodění jako takové uspělo a lidé v celé Evropě si byli tak jisti náhlým spojeneckým vítězstvím, že 26.

dubna podepsala Itálie tajnou dohodu, kterou se připojila ke Spojencům. A na Gallipoli byly oběma stranám přiváženy početné posily. Ano, správně, Itálie právě přislíbila zapojit se do války. To znamenalo útok na Rakousko-Uhersko z druhé strany, než na které rakouské armády zoufale zadržovaly Rusy v Karpatech. Ale pro Rakousko-Uhersko nebyla situace tak zoufalá, jako byla před několika týdny.

Německé posily dorazily právě včas a zabránily Rusům probít se z hor na maďarské roviny a přijíždělo ještě více německých vojáků, protože se potají připravovala další ofenzíva, kterou tentokrát povedou hlavně Němci. Tento týden došlo i k dalšímu milníku, když byl 24. duben vyhlášen Arménský den smutku. Toho dne Catholicos Gevorg V, představený arménské církve, zbytečně naléhal na amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, aby zasáhl proti masakrům, které se měnily v arménskou genocidu.

Zprávy o zabíjení a deportacích Arménů, které v Turecku probíhaly už dva týdny, byly často publikovány v Evropě i v USA. 28. dubna byl německý diplomat v Erzurum, Max Erwin von Scheubner-Richter, z Berlína požádán, aby proti masakrům zasáhl, ale žádným způsobem nezasahoval do aktivit vládních představitelů. Vlastně měl za úkol nic nedělat. Zmiňuji ho proto, že von Scheubner-Richte byl po válce jedním z prvních podporovatelů Adolfa Hitlera.

Byl zabit při Pivním puči v roce 1923, když pochodoval vedle Hitlera. Zpět k válce – 24. dubna bylo v Istanbulu zadrženo 250 arménských intelektuálů. Byli posláni do Chankri a Ayashe, kde byli později zavražděni a dále na východě se desítky tisíc Arménů obležených ve městě Van stále bránilo, ale v provincii Van bylo do konce dubna údajně zabito 32 000 Arménů. Zabíjení pokračovalo i na západě, kde poblíž St. Julienu řádila druhá bitva o Ypry. Němci ve skutečnosti britské linie 26. dubna dokonce prorazili, ale do konce týdne byla ofenzíva zastavena.

A jsme na konci týdne plného milníků, které jsou připomínány dodnes. Vylodění na Gallipoli a tedy křest válkou pro Australany a Novozélanďany. Mustafa Kemal zazářil, avšak rovněž začátek genocidy Arménů. A Italové půjdou do války. Němci a Rakušané znovu zaútočí na Rusy a na západě bude pokračovat patová situace. Lidé umírali na tolika místech, že otevření nové fronty mělo být viděno jako trestuhodné mrhání životy, ale přesto se tak dělo znovu a znovu a určitě se to nedělo správně.

Tento týden se u Dardanell moře skutečně zbarvilo do ruda. Dokážete si představit, jak děsivé to muselo být? Jak to muselo vypadat? A celý tento plán Winstona Churchilla, tyto zadní dveře pro vítězství ve válce, copak to nebyla od začátku jen fantazie? Německo nemohlo být poraženo útokem na Turecko. Nebyly zde žádné zadní vrátka pro útok na Německo, poražení Osmanské říše by Němce ke kapitulaci nedonutilo.

Gallipoli je často romantizováno ve filmech a knihách, ale každému momentu slávy předcházela čistá řezničina. Čistá a nelítostná řezničina. A tato řezničina způsobila utrpení i lidem doma, vzala rodinám syny a otce a požadovala po ženách, aby dřely v továrnách a ujaly se jiných dalších povinností. Klikněte zde a podívejte se na naši speciální epizodu o ženách ve velké válce.

Patr(e)onem týdne je Joseph Dodd. Jestli nás chcete podpořit, podívejte se na naši stránku na Patreonu. A jestli chcete vidět něco z natáčení, podívejte se na náš Facebook. Uvidíme se za týden.