Revoluce v NěmeckuVelká válka

Co se stane tento týden? Rakousko-Uhersko podepíše příměří a nechá Němce v boji samotné. A aby to pro Němce bylo ještě horší, tento týden přichází v Německu revoluce. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden Osmané podepsali příměří a aktivní válka pro ně skončila, italská ofenziva proti Rakousku pokračovala a zabrala další území a zajala desetitisíce nepřátel, zatímco se císařství rozpadalo na nové národy.

Císař Karel požádal o příměří, ale zatím se nedočkal. Tento týden se konečně dočká. 3. listopadu spojenci před podpisem příměří postupují na celé italské frontě. Boje končí v poledne 4. listopadu. Italové se před koncem bojů snažili zabrat co nejvíce území včetně Trenta 1. listopadu a Terstu 3. listopadu. Terst padl po útoku z moře. Když bylo příměří podepsáno, 300 000 vojáků z rakousko-uherského území se stalo válečnými zajatci.

Italská armáda postupovala i v Albánii a příměří požadovalo rakouskou demobilizaci. Jižní Německo bylo absolutně nechráněné před útokem. „Jednota Čtyřspolku se hroutila se znepokojivou rychlostí. Bulharská kapitulace Čtyřspolek připravila o 14 divizí, což spojencům umožnilo osvobodit Srbsko a postupovat k Dunaji. Přerušení dunajské lodní trasy a dalších dopravních cest zabránilo Němcům zásobovat Turecko.

Nejlepší turecké jednotky byly na Kavkaze, byl v ohrožení Istanbul a i rumunská ropa, zejména proto, že Rumunsko nebylo plně odzbrojeno a zdálo se, že se připojí ke spojencům. Maďarská část Habsburské říše čelila invazi z tohoto směru a ze Srbska a koncem října budapešťská vláda oznámila stažení sil z italské fronty. Implikace bulharské kapitulace byly pro Čtyřspolek všechny špatné.“ Při zpětném pohledu to vypadá, že Hindenburg a Ludendorff měli pravdu, když říkali, že je válka prohraná po průlomu makedonské fronty.

A to neznamená, že se spojenci měli více soustředit na tyto menší fronty, tento průlom měl takový efekt, protože přišel během ohromné ofenzivy Ferdinanda Focha a dvou měsících německých porážek a neúspěchů. „Bavorský zmocněnec v OHL podezříval velitele z toho, že použili Bulharsko jako impuls k přiznání porážky.“ Je to možné, ale útoky na západě stále pokračovaly.

Začátkem týdne Kanaďané obsadili Valenciennes. 1. listopadu proběhne i americký útok na Máze. Ten se lišil od jejich dřívějších útoků. Američané sestavili tři baterie čtrnáctipalcových děl z bitevních lodí. Ta byla usazena na železniční vozy a pálila na 40 kilometrů, granáty, každý vážící přes 600 kg byly neuvěřitelně efektivní. Američané navíc poprvé použili hořčičný plyn, vypálili na Němce přes 41 tun plynových střel.

Kombinací těchto faktorů bylo nejbližší německé dělostřelectvo kompletně zničeno. Nízko letící letadla ostřelovala nepřítele, zatímco pěchota postupovala, vysoko letící bombardéry pak útočily na komunikace, sklady a shromaždiště. Američané poprvé úplně prorazili německé linie a nepřítel utekl. Možnost přeskupení, natož pak protiútoku, byla vyloučena. 4. listopadu začala anglo-francouzská ohromná ofenziva na 50 km dlouhé frontě mezi Scheidt u Valenciennes a Guise na řece Oise, mířící na Le Quesnoy uprostřed Mormalského lesa, až za Landrecies na řece Sambre a přes kanál mezi Oise a Sambre.

Spojenci zajmou 10 000 nepřátel a získají 200 děl. Stejného dne Britové útočí na kanálu na Sambre. Básník Wilfred Owen, kterého jsem zde několikrát četl, zde zahyne. A 4. listopadu spojenci plánují další útoky na příští týden. Francouzi 14. listopadu zaútočí na Lotrinsko a připojí se k nim Američané. 5.

listopadu Britové obsadí Le Quesnoy a Mormalský les. Francouzi překročí Ardenský kanál a 5. listopadu poprvé v této válce Němci zahájí všeobecný ústup. Dalšího dne Američané dosáhnou břehu Mázy naproti Sedanu. Ve všem zmatku během postupu je Douglas MacArthur zajat svými vlastními vojáky. Zajala ho americká patrola, která ho měla za německého důstojníka. Možná se smějete, byl to ale opravdu zmatečný den kvůli rychlosti postupu s protichůdnými rozkazy, setkávajícími se jednotkami a rychle rostoucím a chronickým nedostatkem zásob.

U Martina Gilberta jsem četl, že u jedné divize bylo tak málo koní, že museli být k vozům zapřaženi vojáci, aby je dotáhli na frontu. I přes to všechno ale nelze popřít velikost tohoto vítězství. Američané také tento týden dokázali, že se dokázali poučit z minulosti. Jejich interní hodnocení bylo doteď velice kritické, nyní ale psalo, že pěchotní operace se významně zlepšily stejně jako rychlost reakcí, efektivita a klíčově i rychlost zásobování. 7.

listopadu Francouzi a Američané ohrožují Charleville a Mézières, a když toho dne Američané obsadí výšiny nad Sedanem, znemožní Němcům používat trať mezi Sedanem a Mézières. To byl od začátku hlavní úkol americké 1. armády, přerušení poslední německé železnice vedoucí podél fronty. Musím ale podotknout, že i když se v poli věci pro spojence vyvíjely dobře, vojáci pořád houfně umírali. 133 000 Francouzů bylo zabito, zraněno nebo pohřešováno jen za říjen, Britové přišli o 100 000 mužů. A začíná hrát roli i další faktor, Britové a Francouzi chtějí válku ukončit co nejdříve ze strachu, že pokud bude dále pokračovat, Američané budou s příjezdem dalších mužů natolik dominantní, že budou diktovat podmínky míru.

Není to úplně bezpředmětná úvaha, když americký prezident Wilson komunikoval s Němci, věci se spojenci ani nekonzultoval a v jistých ohledech byly velké neshody. Jak bude fungovat obchod? A svobodná moře? Co s bývalými německými koloniemi? Spojenečtí generálové si evidentně pořádně nepřečetli Wilsonových 14 bodů. I tak mírový proces, nebo minimálně uzavření příměří, pořád pokračuje.

6. listopadu německá mírová delegace vyrazí z Berlína na západní frontu. 7. listopadu ji vrchní velitel Ferdinand Foch přijme v Rethondes, 6 kilometrů od Compiègnského lesa, a odmítne žádost o prozatímní příměří. Podmínky příměří budou přijaty nebo odmítnuty v 11 hodin 11. listopadu. Jen pro vysvětlení, nemůžete jen tak přejít frontu a vyrazit vlakem k Fochovi. Delegáti překročili linii autem poblíž Cambrai a na místo byli dopraveni velkou oklikou, přičemž nevěděli, kam jedou. Atmosféra nebyla rozhodně ani trochu přátelská.

Německými delegáty jsou: Státní tajemník a vůdce Středové strany Matthias Erzberger, hrabě Alfred von Oberndorff, bývalý vyslanec v Sofii, Detlof von Winterfeldt, námořní kapitán Ernst Vanselow a jistý generál von Gündell. Erzberger velmi neochotně delegaci vede. Tak neochotně, že se lidé báli, že odmítne přejít frontovou linii, proto je přítomen von Gündell, aby jej v tom případě nahradil.

Je jim řečeno, že vyjednávání proběhne v Compiègnském lese. Novinky o příjezdu německých delegátů na francouzské území rozvířily zvěsti, že válka již skončila. Americký novinář zprávu zatelegrafoval z Brestu domů a odpoledne San Diego Sun vydal zprávu: „Mír. Je dobojvoáno.“ Ano, ve spěchu špatně napsali „dobojováno“. Po celých státech začaly oslavy a samotný Enrico Caruso zazpíval z okna svého hotelu v New Yorku státní hymnu.

7. listopadu tato zpráva vyšla po celém světě od Argentiny po Austrálii, před Bílým domem se sešly davy a volaly po tom, aby prezident Wilson pronesl řeč. Ten věděl, že to není pravda, proto nevyšel ven. A jiní věděli, že válka neskončila, odmítali v ní ale dále bojovat. Německá 3. válečná eskadrona dorazila do Kielu po námořní vzpouře, která donutila admirála Franze von Hippera odvolat svůj rozkaz k finální bitvě s Brity.

Velitel Hugo Kraft nyní nařídil námořní cvičení v Helgolandském zálivu, a když bez problému proběhla, usoudil, že má nad svou lodí plnou kontrolu a nechal zatknout 47 námořníků, které pokládal za velitele vzpoury. Námořníci pak společně požadovali jejich propuštění, byli ale ignorováni. To asi nebylo úplně chytré. 3. listopadu se vzbouřily 3 000 námořníků v eskadroně a vztyčily rudý prapor se sloganem „Frieden und Brot“ – „Svobodu a chléb“. Když se to snažily úřady potlačit, několik vzbouřenců je zabito a několik desítek zraněno, ale povstání pokračuje a šíří se, 20 000 vojáků se ke vzpouře přidává.

5. listopadu se k revoluci připojí námořníci v Lübecku a Travemünde a dalšího dne se přidají námořníci z Hamburku, Brémách a Wilhelmshavenu. Císař zvažuje vyslat armádu, aby zjednala v Kielu pořádek, je mu to ale vymluveno. Lenin poznamená: „Německo vzplálo a Rakousko nekontrolovatelně hoří!“ Vůdce německých socialistů Friedrich Ebert požaduje okamžitou císařovu abdikaci. Generál Wilhelm Groener se vrátil z fronty a tvrdil, že příměří musí být podepsáno nejpozději 9.

listopadu. „Jeho zhodnocení situace na základě osobních pozorování bylo opravdu ponuré. Flotila se vzbouřila, bezprostředně hrozila revoluce a autorita vlády byla tak nízká, že vojáci odmítali střílet na revolucionáře.“ Král Bavorska uprchl a Kurt Eisner v Mnichově vyhlásil sovětskou republiku. Kancléř Max Bádenský vydal prohlášení mířené na Němce v zahraničí, že je Německo poraženo. Později večer 8. listopadu Paul von Hintze dorazí do Spa, aby osobně císaři Vilémovi řekl, že jeho námořnictvo, jeho milované námořnictvo, symbol jeho hrdosti, již nadále nebude přijímat jeho rozkazy.

Německo se naprosto rozpadlo. Jedna poslední poznámka na konec týdne. V amerických senátních volbách 5. listopadu se do senátu vrací těsná republikánská většina, jen o dva mandáty. Senát je ale v pozici, kdy může znemožnit nebo sabotovat poválečná vyjednávání demokratického prezidenta Wilsona, pokud se tak rozhodne. To byl týden!

Rakousko uzavřelo příměří, které vede ke konci bojů, ale i konci Habsburské vlády. Všeobecný německý ústup a spojenecké postupy na západě, revoluce otřásá Německem a Němci u vyjednávacího stolu. Před dvěma týdny jsem opět citoval Lenina, když říkal, že před třemi měsíci se lidé smáli, když mluvil o revoluci v Německu. Revoluce je tu a věřte mi, už se nikdo nesměje. Jestli chcete vědět více o Rakousku a jak za války narůstalo revoluční cítění, můžete se podívat na naši speciální epizodu.

Patr(e)onem týdne je Alan Meller a každý, kdo nás podpořil od úplného začátku. Díky vám mohl pořad pokračovat i v naší kritické chvíli a za to jsme velice vděční. Na viděnou příště!