Počátek genocidy Arménů

19. dubna 1915. O kolik horší mohla válka být? V pouhých osmi měsících
jsme viděli ničivou sílu nového dělostřelectva a moderních kulometů,
viděli jsme válku ve vzduchu a pod mořem, viděli jsme jedovatý plyn i plamenomety
a viděli jsme epidemii i miliony uprchlíků. Co horšího se mohlo stát? Řeknu to jedním slovem: genocida.

Jsem Indy Neidell,
vítejte u Velké války. Minulý týden se rakouská armáda snažila
zastavit ruského medvěda v Karpatech. Válka ve vzduchu a pod mořem
si vyžádala další oběti. Bulharští Turci napadli Srbsko
a ruská jízda na severu zvítězila nad německou. Nejhorší místo, kde se bojovalo,
byly hory a boje tam pokračovaly i tento týden. Třetí rakousko-uherská zimní ofenzíva
se zastavila ke konci března, Rakušané se teď bránili,
a ne zrovna dobře. Rusové je tlačili k maďarským rovinám
a situace vypadala pro Rakousko opravdu špatně, ale když se schylovalo k nejhoršímu,
dorazily konečně německé posily.

Zde je citace
německého generála Ericha Ludendorffa: "Po přečtení rakouských hlášení si nemyslím,
že Rakušané skutečně bojují proti početní převaze. Důstojníci neumí zorganizovat obranu,
Rakušané se stahují bez boje. Podpoříme je, protože jinak selžou,
a to si kvůli Balkánu nemůžeme dovolit." To bylo v té době u Němců
vcelku rozšířené vnímání rakouské armády. Německo se muselo starat o svého spojence,
jestliže chtělo dosáhnout vítězství. A tak byly nové beskidenkorps,
zformované pro boj v zasněžených horách, poslány pod velením Georg von der Marwitze
zachránit rakousko-uherskou říši.

Dorazily skutečně za pět minut dvanáct,
protože Rusové postoupili podél celé fronty a 4. dubna, na Velikonoce,
prorazili přes Rostokský průsmyk. Dostali se až 8 kilometrů za něj
a vstoupili tak na maďarské území. Ale jen o 50 kilometrů dále na jihu
se shromáždily německé posily, 6. dubna zahájily protiofenzivu
a už první den zajali 6 000 Rusů. Rusové byli vytlačení z Viravského údolí
a Rakušanům se na pár dní trochu ulevilo, ale ke konci týdne, k 9.

dubnu,
drželi Rusové celý horský hřeben od Dukelského k Uzsokskému průsmyku,
přes 100 km dlouhou linii, a probíjeli se dál. Jedna malá poznámka: Na velikonoční neděli se neozbrojení Rusové
na jedné rakouské frontě vydali ven ze zákopů a předali Rakušanům dárky. Na západní frontě se Němci pokoušeli o totéž,
ale Britové to dali najevo jasně: na západní frontě
k žádnému velikonočnímu příměří nedojde! Tento týden si připsali Francouzi úspěchy
jižně o Verdunu a v Alsasku a do konce týdne obsadili Les Éparges.

Zatímco se na západní frontě
odehrávaly lehké boje a na východní frontě tvrdé boje,
ve Vídni se konalo důležité jednání, na kterém císařský dvůr nabízel Itálii
území výměnou za její pokračující neutralitu. Říše nabídla území Rovereta,
Riva del Gardy, Tione di Trenta, Borga a Lavisu. Itálie ještě k tomu požadovala
Dalmácké ostrovy, Trento, Gorizii, Gradisca d'Isonzo,
zřeknutí se rakouských zájmů v Albánii, uznání italské vlády nad Vlorou
a aby byl Terst nezávislým státem, Itálie následně zaplatí 200 milionů lir
a poté nezůstane pouze neutrální, ale aktivně se zapojí do války
na straně Centrálních mocností.

Rakouský náčelník generálního štábu
Conrad von Hotzendorf se obával, že by Itálie mohla zaútočit
a opravdu nebyla velká šance ubránit se proti Itálii a Rumunsku,
protože byly všechny rakouské síly vázány na východní frontě. Kdo by mohl jih země bránit? Conrad údajně Němcům vyhrožoval,
že uzavře s Rusy separátní mír, aby se mohl s Itálií vypořádat,
a tak se o Itálii mluvilo více a více.

Mír s Ruskem by byl prospěšný oběma,
protože Rusové tento týden postupovali na jejich nejjižnější frontě,
kde 4. dubna porazili Turky u Oltu a 6. dubna vstoupili do Artvinu. Obě tato města leží v osmanské Arménii,
kde se věci šeredně zvrtly. 8. dubna začaly deportace a vraždy
arménských občanů v Osmanské říši. Podle většiny Arménů
začala genocida 24. dubna, ale 8. začaly deportace v Zeitunu v Kilíkii. Turci byli zahořklí kvůli ztrátám
utrpěným proti Rusku na Kavkaze a zejména při hanebné porážce u Sarikamiše.

Arméni nebyli jen příhodnými
obětními beránky, ale v ruské armádě sloužily
tisíce etnických Arménů a o nich se mluvilo jako o zrádcích. Talat Paša, ministr vnitra a jeden ze tří Pašů,
spolu s Enverem a Džamalem, který v podstatě vládl za války Osmanské říši,
napsal toto v šifrovaném telegramu: "Cíl, kterého chce vláda vyhnáním
Arménů z oblastí, ve kterých žijí a jejich převozem do jiných oblastí,
je zajistit, že Arméni již nebudou schopni podrývat akce osmanské vlády
a že nebudou schopni nadále následovat své národnostní sny
o samostatně si vládnoucí Arménii."

O dva měsíce dříve, po porážce u Sarikamiše,
obvinil Enver Paša ze selhání své armády arménské zrádce a později toho měsíce
přemístil všechny Armény ve své armádě do neozbrojených pracovních čet. Mohli byste si pomyslet,
že s připravující se britskou a francouzskou invazí budou Pašové potřebovat každého vojáka,
ale tady to vidíte. A tento týden 6.

dubna bombardovaly
bitevní lodě a letadla İzmir ležící na západním pobřeží Malé Asie. To bylo asijské území
a tento týden řádila válka na třech kontinentech, protože dole ve východní Africe
byli Němci poraženi u Karunga a v jihovýchodní Africe
dobyly jihoafrické jednotky Warmbad. A jsme na konci dalšího týdne. Francouzi postupují na západě.
Rakušanům konečně přišly posily, ale stále se snaží zastavit Rusy,
kteří postupují na Kavkaze. A osmanský triumvirát
spouští program zamýšlený jako konsolidaci.

Arménská komunita byla poměrně autonomní
pod vedením náboženského patriarchy, ale po několik staletí
byli v Osmanské říši druhořadými občany a jejich jediná svoboda
byla náboženská svoboda. K masakrům Arménů došlo v 90. letech 19. století
a potom znovu v roce 1909. Jedním důvodem napětí,
který je často opomíjený je skutečnost, že Osmanská říše ztratila mezi lety 1878 a 1912
prakticky veškeré evropské území. To vyústilo ve tři čtvrtě milionu
muslimských uprchlíků, kteří přišli do tureckých oblastí
s početnou arménskou křesťanskou základnou, kde se žilo jinak,
než byli zvyklí noví příchozí, což vyústilo v napjaté nálady.

Mezi nově příchozími
bylo mnoho zarytých nacionalistů, podle kterých neměl moderní turecký stát
vzhlížet pro rady k arabskému světu, ale k sobě samému
a tam nemohly mít místo miliony arménských křesťanů. Naproti tomu bylo v Turecku mnoho intelektuálů,
kteří věřili, že všechny menšiny, Arméni, Řekové, Čerkesové a tak dále
by měly patřit do moderního Turecka, ale tento pohled nesdíleli tři Pašové.

Jeden z nich, ministr války Enver Paša,
přivedl říši do války a vedl své muže do katastrofy u Sarikamiše,
ale všichni měli stejnou zásluhu na smrti a deportaci
tisíců a tisíců spoluobčanů. Když jste si začínali myslet,
že se ve válce už nic horšího stát nemůže, že nejsou horší způsoby,
jak zavraždit a zmrzačit protivníky, že nemůže být nic horšího
než kulomety a bomby, tak jste mohl být zabit vlastní vládou
jen proto, že žijete. Vítejte v moderní válce.

Ve válečných časech
se stalo i něco nečekaně krásného. Jednou z takových příhod bylo
Vánoční příměří roku 1914, kde vojáci na západní frontě
pro jeden den odložili své zbraně. Na náš speciál o této události
se můžete podívat zde. Patr(e)onem týdne
je Andreas Brown. Jestli nás chcete podpořit,
najděte si nás na Patreonu. Nezapomeňte nás odebírat
a přidejte si nás i na Instagramu. Uvidíme se za týden.