Počátek genocidy ArménůVelká válka

19. dubna 1915. O kolik horší mohla válka být? V pouhých osmi měsících jsme viděli ničivou sílu nového dělostřelectva a moderních kulometů, viděli jsme válku ve vzduchu a pod mořem, viděli jsme jedovatý plyn i plamenomety a viděli jsme epidemii i miliony uprchlíků. Co horšího se mohlo stát? Řeknu to jedním slovem: genocida.

Jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden se rakouská armáda snažila zastavit ruského medvěda v Karpatech. Válka ve vzduchu a pod mořem si vyžádala další oběti. Bulharští Turci napadli Srbsko a ruská jízda na severu zvítězila nad německou. Nejhorší místo, kde se bojovalo, byly hory a boje tam pokračovaly i tento týden. Třetí rakousko-uherská zimní ofenzíva se zastavila ke konci března, Rakušané se teď bránili, a ne zrovna dobře. Rusové je tlačili k maďarským rovinám a situace vypadala pro Rakousko opravdu špatně, ale když se schylovalo k nejhoršímu, dorazily konečně německé posily.

Zde je citace německého generála Ericha Ludendorffa: "Po přečtení rakouských hlášení si nemyslím, že Rakušané skutečně bojují proti početní převaze. Důstojníci neumí zorganizovat obranu, Rakušané se stahují bez boje. Podpoříme je, protože jinak selžou, a to si kvůli Balkánu nemůžeme dovolit." To bylo v té době u Němců vcelku rozšířené vnímání rakouské armády. Německo se muselo starat o svého spojence, jestliže chtělo dosáhnout vítězství. A tak byly nové beskidenkorps, zformované pro boj v zasněžených horách, poslány pod velením Georg von der Marwitze zachránit rakousko-uherskou říši.

Dorazily skutečně za pět minut dvanáct, protože Rusové postoupili podél celé fronty a 4. dubna, na Velikonoce, prorazili přes Rostokský průsmyk. Dostali se až 8 kilometrů za něj a vstoupili tak na maďarské území. Ale jen o 50 kilometrů dále na jihu se shromáždily německé posily, 6. dubna zahájily protiofenzivu a už první den zajali 6 000 Rusů. Rusové byli vytlačení z Viravského údolí a Rakušanům se na pár dní trochu ulevilo, ale ke konci týdne, k 9.

dubnu, drželi Rusové celý horský hřeben od Dukelského k Uzsokskému průsmyku, přes 100 km dlouhou linii, a probíjeli se dál. Jedna malá poznámka: Na velikonoční neděli se neozbrojení Rusové na jedné rakouské frontě vydali ven ze zákopů a předali Rakušanům dárky. Na západní frontě se Němci pokoušeli o totéž, ale Britové to dali najevo jasně: na západní frontě k žádnému velikonočnímu příměří nedojde! Tento týden si připsali Francouzi úspěchy jižně o Verdunu a v Alsasku a do konce týdne obsadili Les Éparges.

Zatímco se na západní frontě odehrávaly lehké boje a na východní frontě tvrdé boje, ve Vídni se konalo důležité jednání, na kterém císařský dvůr nabízel Itálii území výměnou za její pokračující neutralitu. Říše nabídla území Rovereta, Riva del Gardy, Tione di Trenta, Borga a Lavisu. Itálie ještě k tomu požadovala Dalmácké ostrovy, Trento, Gorizii, Gradisca d'Isonzo, zřeknutí se rakouských zájmů v Albánii, uznání italské vlády nad Vlorou a aby byl Terst nezávislým státem, Itálie následně zaplatí 200 milionů lir a poté nezůstane pouze neutrální, ale aktivně se zapojí do války na straně Centrálních mocností.

Rakouský náčelník generálního štábu Conrad von Hotzendorf se obával, že by Itálie mohla zaútočit a opravdu nebyla velká šance ubránit se proti Itálii a Rumunsku, protože byly všechny rakouské síly vázány na východní frontě. Kdo by mohl jih země bránit? Conrad údajně Němcům vyhrožoval, že uzavře s Rusy separátní mír, aby se mohl s Itálií vypořádat, a tak se o Itálii mluvilo více a více.

Mír s Ruskem by byl prospěšný oběma, protože Rusové tento týden postupovali na jejich nejjižnější frontě, kde 4. dubna porazili Turky u Oltu a 6. dubna vstoupili do Artvinu. Obě tato města leží v osmanské Arménii, kde se věci šeredně zvrtly. 8. dubna začaly deportace a vraždy arménských občanů v Osmanské říši. Podle většiny Arménů začala genocida 24. dubna, ale 8. začaly deportace v Zeitunu v Kilíkii. Turci byli zahořklí kvůli ztrátám utrpěným proti Rusku na Kavkaze a zejména při hanebné porážce u Sarikamiše.

Arméni nebyli jen příhodnými obětními beránky, ale v ruské armádě sloužily tisíce etnických Arménů a o nich se mluvilo jako o zrádcích. Talat Paša, ministr vnitra a jeden ze tří Pašů, spolu s Enverem a Džamalem, který v podstatě vládl za války Osmanské říši, napsal toto v šifrovaném telegramu: "Cíl, kterého chce vláda vyhnáním Arménů z oblastí, ve kterých žijí a jejich převozem do jiných oblastí, je zajistit, že Arméni již nebudou schopni podrývat akce osmanské vlády a že nebudou schopni nadále následovat své národnostní sny o samostatně si vládnoucí Arménii."

O dva měsíce dříve, po porážce u Sarikamiše, obvinil Enver Paša ze selhání své armády arménské zrádce a později toho měsíce přemístil všechny Armény ve své armádě do neozbrojených pracovních čet. Mohli byste si pomyslet, že s připravující se britskou a francouzskou invazí budou Pašové potřebovat každého vojáka, ale tady to vidíte. A tento týden 6.

dubna bombardovaly bitevní lodě a letadla İzmir ležící na západním pobřeží Malé Asie. To bylo asijské území a tento týden řádila válka na třech kontinentech, protože dole ve východní Africe byli Němci poraženi u Karunga a v jihovýchodní Africe dobyly jihoafrické jednotky Warmbad. A jsme na konci dalšího týdne. Francouzi postupují na západě. Rakušanům konečně přišly posily, ale stále se snaží zastavit Rusy, kteří postupují na Kavkaze. A osmanský triumvirát spouští program zamýšlený jako konsolidaci.

Arménská komunita byla poměrně autonomní pod vedením náboženského patriarchy, ale po několik staletí byli v Osmanské říši druhořadými občany a jejich jediná svoboda byla náboženská svoboda. K masakrům Arménů došlo v 90. letech 19. století a potom znovu v roce 1909. Jedním důvodem napětí, který je často opomíjený je skutečnost, že Osmanská říše ztratila mezi lety 1878 a 1912 prakticky veškeré evropské území. To vyústilo ve tři čtvrtě milionu muslimských uprchlíků, kteří přišli do tureckých oblastí s početnou arménskou křesťanskou základnou, kde se žilo jinak, než byli zvyklí noví příchozí, což vyústilo v napjaté nálady.

Mezi nově příchozími bylo mnoho zarytých nacionalistů, podle kterých neměl moderní turecký stát vzhlížet pro rady k arabskému světu, ale k sobě samému a tam nemohly mít místo miliony arménských křesťanů. Naproti tomu bylo v Turecku mnoho intelektuálů, kteří věřili, že všechny menšiny, Arméni, Řekové, Čerkesové a tak dále by měly patřit do moderního Turecka, ale tento pohled nesdíleli tři Pašové.

Jeden z nich, ministr války Enver Paša, přivedl říši do války a vedl své muže do katastrofy u Sarikamiše, ale všichni měli stejnou zásluhu na smrti a deportaci tisíců a tisíců spoluobčanů. Když jste si začínali myslet, že se ve válce už nic horšího stát nemůže, že nejsou horší způsoby, jak zavraždit a zmrzačit protivníky, že nemůže být nic horšího než kulomety a bomby, tak jste mohl být zabit vlastní vládou jen proto, že žijete. Vítejte v moderní válce.

Ve válečných časech se stalo i něco nečekaně krásného. Jednou z takových příhod bylo Vánoční příměří roku 1914, kde vojáci na západní frontě pro jeden den odložili své zbraně. Na náš speciál o této události se můžete podívat zde. Patr(e)onem týdne je Andreas Brown. Jestli nás chcete podpořit, najděte si nás na Patreonu. Nezapomeňte nás odebírat a přidejte si nás i na Instagramu. Uvidíme se za týden.