Největší historické muzeum na světě má největší sbírku ukradených artefaktů z celého světa. V současnosti se začínají ozývat dotčené státy a usilují o návrat kulturních památek do zemí původu. Jak se k tomu ale staví samotné Britské muzeum? Dozvíte se v dnešním videu od Voxu.
Portlandova váza je římská váza, která se datuje do roku 1 až 25 př. n. l., ale její původ je nejasný. Muzeu ji věnoval roku 1810 vévoda z Portlandu, William Cavendish-Bentinck.
Sporné artefakty zmíněné ve videu:
Parthenónské mramory pochází z období mezi lety 447–448 př. n. l. z athénského Parthenónu a na začátku 19. století je odvezl tehdejší britský velvyslanec v Cařihradu, hrabě Thomas Bruce z Elginu (říká se jim také Elginovy mramory). Řecko dlouhodobě usiluje o jejich návrat.
Mramory Amaravati jsou rozsáhlou sbírkou indických reliéfů zobrazujících indické lidové příběhy. Britské muzeum vlastní 120 kusů.
Štít Gweagalů,vojenský štít domorodého bojovníka v Austrálii, který jej upustil poté, co byl v roce 1770 postřelen do nohy. Jeho následníci usilují od roku 2016 o jeho vrácení.
Napomínací svitky pochází z Číny pravděpodobně z 5. až 8. století a ilustrují báseň, která uděluje rady ženám u císařského soudu. Svitky byly prodány muzeu důstojníkem britské indické armády, který se jich zmocnil během Boxerského povstání roku 1899.
Toto je Britské muzeum, největší historické muzeum na světě
s miliony návštěvníků každý rok. Sbírka více než 8 milionů kulturních
a historických artefaktů z celého světa mapuje 2 miliony let lidské historie. Jdete-li podle doporučeného seznamu
zajímavostí, najdete perly muzea. Třeba tuto sochu z Velikonočního ostrova
starou asi 1000 let nebo tuto bronzovou sochu
hinduistického boha Šivy. Ale právě v muzeu se skrývá problém a jeden příklad jde vidět na této trase.
Z těchto 12 exponátů má skoro polovina
sporné vlastnictví. Britské muzeum tvrdí,
že mu tyto artefakty patří, aby je mohl vidět celý svět, ale v posledních letech mnoho zemí
začalo usilovat o jejich návrat. Seznam sporných pokladů muzea
neustále narůstá. Měly by se kulturní artefakty vrátit
do zemí původu, nebo zůstat v muzeích? Intenzivně se debatuje,
kdo by je měl nyní vlastnit.
Nejdříve trochu kontextu. Na konci 17. století se britské impérium
začalo rozšiřovat na další kontinenty a stalo se
největším impériem v dějinách, které ovládalo čtvrtinu Země
a její populace. Impérium si během staletí dlouhé nadvlády
přivlastňovalo vzácné suroviny a bohatství zemí z celého světa včetně kulturních
a historických artefaktů. Mnoho z nich poté skončilo zde,
v Britském muzeu, které bylo založeno roku 1753
a neustále se rozšiřovalo, aby se do jeho sbírek vešly
všechny nové kusy.
Mnohé exponáty byly
zákonně nabyté a o jejich vlastnictví není sporu, jako tato 2000 let stará římská váza
prodaná muzeu vévodou v roce 1945. Problém je s kusy,
jejichž vlastnictví je sporné, například s prvním exponátem,
který v muzeu uvidíte, Rosettskou deskou, kterou vzali britští vojáci Francouzům
na území dnešního Egypta.
Nebo Parthenónské mramory v další části, přestěhované z athénské Akropole
britským lordem a poslané do muzea. Nebo tady, v patře věnovaném africkému umění, bronzy z Beninu, jedny z nejspornějších exponátů
v muzeu. Bronzy z Beninu není snadné zařadit, protože zahrnují širokou paletu předmětů, od vyřezávaných sloních klů
přes mosazné sošky po plaketky.
Ale vše pochází odtud,
z Beninského království, současné Nigérie. V tomto bohatém a průmyslovém království se vyráběly tisíce předmětů
a uměleckých děl od 16. století. Mnoho z nich zdobilo palácové zdi
a používaly se k náboženským rituálům, ale nebyly jen ozdobami. Byly to vizuální archivy království ve společnosti, která si nevyvinula písmo, jak ho známe dnes.
Toto je profesor Chika Okeke-Agulu, historik umění a nigerijský profesor,
který učí na Princetonu. Vyprávěly jejich historii, líčily dějiny koruny
a jejího království a politický a společenský život v něm. Ale v roce 1897 Benin o tisíce
těchto kulturních děl přišel.
Tehdy evropské koloniální mocnosti
expandovaly na jih v takzvaném závodu o Afriku. Rozdělily Afriku na dvě sféry vlivu,
aby je mohly finančně využívat. Všechny růžové státy ovládali Britové. Benin tady byl pod britskou sférou vlivu, ale nevyhověl obchodním požadavkům Britů, což v lednu 1897 vedlo
k takzvané Beninské katastrofě, kdy beninská hlídka zabila sedm
britských emisarů s průvodci a sluhy.
Na oplátku se 1200 britských oddílů vydalo
na misi zvanou trestná výprava do Beninu. Britové se chtěli pomstít,
ale jejich mise neměla jen tento cíl. Existovaly záznamy o rozsáhlých pokladech v paláci Beninského království. Kdyby se těchto pokladů zmocnili, tržby z prodeje by mohly
zaplatit cenu invaze.
Bylo to všechno dobře naplánované, takže trestná výprava byla
jinými slovy také ekonomický podnik. Britští vojáci s kulomety město dobyli
a srovnali se zemí, ale až poté,
co si vzali na starost tisíce artefaktů. Pěkně je poskládali, vyfotili,
a dokonce je označili jako kořist. Na této fotce z paláce v Beninu po razii jsou vojáci s rozebranými plaketami,
které přivezli do Britského muzea a prodali po celém světě.
A po stovkách let kdysi
prosperující království zaniklo. Oblast spadla pod plnou britskou nadvládu
až do roku 1960, kdy Nigérie, včetně města Benin City,
získala nezávislost. Ale i když konečně získali svobodu,
historické památky měli po celém světě, v institucích na Západě, třeba v Etnologickém muzeu
univerzity v Lipsku, v muzeu Quai Branly v Paříži a samozřejmě v Britském muzeu.
1995, v Londýně, to jsem poprvé viděl originály starověkého umění Beninu. Ano, v Britském muzeu. Prohlížet si tyto velkolepé předměty
na vlastní oči s vědomím, že musíte přijet
až z Nigérie, abyste je poprvé viděli, byla směs hrdosti na tyto starověké umělce zároveň s pocitem ztráty.
Jaké by to bylo,
kdybyste museli jet pár set kilometrů. Ale zatím jen omezený počet lidí, kteří mají privilegium jako já,
můžou dostat vízum a jet z Nigérie až do Anglie, aby si tyto památky prohlédli. Většina Nigerijců je nikdy neuvidí.
Beninská královská rodina
se to v březnu 2000 pokusila změnit. Oficiálně požádali o vrácení veškerého
nezákonně získaného kulturního majetku oprávněnému majiteli, ale Britské muzeum
většinu žádostí ignorovalo. Je omezené zákonem Britského muzea,
který vrácení artefaktů brání, ale zároveň vydalo jasné stanovisko.
V červenci 2020 muzeum uvedlo pro Vox: „Neprovádíme restituce, ale jsme odhodláni
půjčovat co nejčastěji, i Nigérii. Základní hodnota muzea spočívá v šíři,
škále, komplexnosti a jednotě a jako takové je
skutečnou knihovnou světa.“ Chika si to nemyslí.
Britské muzeum se stále
chová jako koloniální muzeum, nemůžete přeci tvrdit, že jste encyklopedický sběratel
ukradených předmětů. Ale někteří se s historií
vypořádali po svém. V roce 2014 vnuk tohoto britského vojáka z trestné výpravy do Beninu z roku 1897 vrátil tyto dva artefakty, které zdědil,
beninské královské rodině.
A roku 2007 byla založena
beninská skupina pro dialog, muzea na Západě, která mají tyto bronzy,
a zástupci beninské vlády od té doby diskutují o možném řešení. Ale dodnes nebyl
ani jeden z bronzů vrácen. A toto je pouze jeden příběh. Toto dědictví je větší
než beninské bronzy. V Britském muzeu jsou stovky
sporných artefaktů s vlastní historií i majiteli,
kteří usilují o jejich vrácení.
Ale tento problém je ještě větší
než Britské muzeum. Je to odkaz staletí dlouhé
koloniální mocnosti, který se neustále opakuje
s jinými artefakty v jiných muzeích, protože tyto žádosti
se netýkají jen předmětů, ale i kulturní a historické identity
a toho, kdo je nakonec má vlastnit. Je to opravdu dlouhodobý projekt, já se toho ani nemusím dožít.
Ale jde o to, začít s tímto procesem teď, nemůžeme čekat dál a nechat na budoucí generaci, aby začala s tímto nutným úkolem
a projektem kulturní nápravy. Překlad: Lukkul
www.videacesky.cz
LukkulPublikováno: 5 let
