V období renesance umělci tvořili podle antických vzorů, ovšem s jedním zásadním rozdílem. Pro Římany a Řeky nebyla socha hotová, dokud nebyla natřená. Jak vypadaly sochy ve starověku a jak se to dnes vůbec dá zjistit? Dozvíte se v novém díle Voxu.
Toto je císař Augustus, byl prvním oficiálním císařem
Římské říše, a pokud jste se někdy učili historii Říma, možná znáte slavný originál těchto sošek. Jmenuje se Augustus z Prima Porty, byl vytesán v 1. století
našeho letopočtu za jeho vlády. Pak se ztratil až do roku 1863,
kdy byl znovu objeven při vykopávkách. Dnes je umístěn ve vatikánských muzeích
po boku dalších slavných soch.
Ale Augustus nemá vypadat takhle. Má vypadat takto. Pro pořádek, starověké Řecko i Řím
hrály barvami, stavby byly malované
důmyslnými freskami a pečlivými mozaikami, všude byly pestře natřené sochy a výjevy epických bitev,
zářivých bohů a nádherných květin.
Ale dnes si většina z nás
představí spíš toto, oslnivý bílý mramor,
kam až oči dohlédnou. Představujeme si to špatně,
ale nemůžeme za to. Je to chyba Hollywoodu
a našich učebnic, ale především je to jeho chyba. Tedy ne přímo jeho, je to jenom socha. Vinit můžeme Michelangela,
který ho vytvořil, a jako mnozí další za renesance
tesal bílé mramorové sochy.
Když se evropští umělci,
filosofové a vědci začali znovu zajímat o umění antického Řecka a Říma, umělci jako Michelangelo studovali římské sochy
jako tuto, Láokoón a jeho synové. Učarovaly jim svými živými postavami,
dramatickými scénami a čistým bílým povrchem. Ale sochy jako tato
neměly být bílé, barvy jim pouze vybledly po stovkách let
na vzduchu či v hlíně.
Takže když je renesanční umělci
začali napodobovat, nechali je také bílé. A tento styl převládl a inspiroval celé generace sochařů. Bílý mramor se stal normou. A historici umění tuto systematickou chybu
mezitím prohlubovali. Konkrétně Johann Joachim Winckelmann, známý jako otec historie umění.
V 18. století napsal nesmírně
vlivnou knihu o antickém umění, kde tvrdí, že sochy jako tato, Apollón Belvederský,
jsou ztělesněním krásy. Protože čím bělejší tělo,
tím je socha krásnější. Provinil se přehlížením očividných důkazů
natřeného mramoru a nebylo jich zrovna málo. Zejména po znovuobjevení
antického města Pompejí v 18. století. Na téměř dokonale uchovaných freskách
v Pompejích jsou pestrobarevné sochy, jedna freska dokonce
zobrazuje umělce při malování sochy.
Tuto barevnou sochu také
nalezli v Pompejích a Winckelmann tvrdil, že je moc
primitivní na to, aby ji tam vyrobili. Ale důkazy se jen nepřehlížely,
některé jsou možná i zničené. Pamatujete si Augusta? Když ho archeologové
kolem roku 1860 znovuobjevili, řekli, že tuniku měl karmínovou,
brnění žluté a plášť tady byl purpurový.
A teď vypadá takto. Není jasné, zda barvy
na Augustovi vybledly omylem jako důsledek přílišného čištění,
nebo byly odstraněny záměrně. Každopádně to stejné se stalo i mnoha
dalším slavným památkám a sochám. Třeba Parthenón v Athénách,
který kdysi vypadal zhruba takto. Do 18. století vybledl zhruba takto,
do pouhých náznaků původních barev. Ale dnes už i ty jsou pryč. Historici umění se už naštěstí poučili, že nezáleží na tom,
co lidem přijde hezčí, ale co je přesné.
Ale jak se dostali od tohoto k tomuhle? Dochovalo se několik
antických popisů slavnějších soch, z nichž víme, že v Parthenónu
kdysi stála socha bohyně Athény ze slonoviny a ze zlata, s helmou zdobenou
zpodobněním Sfingy. A když některé sochy pozorujete zblízka,
pořád jsou vidět zbytky barvy.
třeba stopy po tmavě nachové
na oblečení této sochy. Takto se dělaly
první rekonstrukce. Dnes vědci dokážou z těchto malých vzorků
určit původní použitá barviva, a když nejsou žádné barvy vidět,
mají na to jiný nástroj, ultrafialové světlo. Určité pigmenty
pod UV zářením svítí a odkrývají stopy,
které by jinak nebyly vidět. Když vědci nasvítili UV zářením
nohu tohoto lukostřelce, uviděli toto.
Oslňující záplavu geometrických vzorů
a sytých barev. A když je porovnali
se zbytky barev na podobné soše, zrekonstruovali je takto. Vypadá ale stejně anticky jako ta moje. Památkáři totiž nikdy
nebarví originál, pomocí 3D skenerů
si vytváří sádrové repliky, které poté pečlivě namalují s daleko větší přesností než já.
Když tyto sochy vidíte barevné,
může to být zprvu trochu šok, asi proto, že je po staletí
vídáme pouze bílé. Pro Řeky a Římany byla
socha hotová až po namalování. Natřený mramor vypadá lidštěji, někdy i božsky. Barva umí přidat napětí a emoce, a nechat oživnout dějiny a mytologii. A i když tyto rekonstrukce
nejsou dokonalé, barevné sochy nám
mohou trošku přiblížit, jak antický svět kdysi mohl vypadat.
LukkulPublikováno: 6 let
