Manetova Olympia se zapsala do historie umění jako skandální malba, která cuchala nervy tehdejším moralistům i kritikům umění, kteří nedokázali odhadnout, jaká umělecká revoluce se na ně teprve chystá. Čím byla slavná olejomalba tak nemorální a převratná?
V 19. století většina maleb vypadala takto: tlumené barvy, komplexní výjevy a spousta mytologie. Ale v roce 1865 přišlo něco tak odlišného, že to způsobilo šok, úděs a rozhořčení. „Hnilobné barvy těla připomínají hrůzu márnice.“ „…nepopsatelná hrůza malované mrtvoly.“ „…tváří se pitomě, má mrtvolně bledou pokožku, nevypadá jako člověk.“ Tato malba se nazývá Olympia a navždy změnila svět umění.
Édouard Manet Olympii namaloval roku 1863, když byla Paříž kulturním centrem světa. A v centru tohoto kulturního centra byla Akademie výtvarných umění. Skládala se ze zaopatřených kritiků umění, kteří obdivovali malíře 300 let staré italské renesance. Jako Michelangela, Raffaela, Botticelliho, Tiziana. A na Pařížském salonu, slavné každoroční výstavě, vystavovali jen umění, které renesanci napodobovalo. Výběr obrazů podléhal spoustě pravidel.
V prvé řadě: velké umění mělo mít morální nebo intelektuální poselství. Přípustná umění spadala do pěti kategorií, řazených podle toho, jak dokážou poselství vyjádřit. Na posledním místě byly krajinky a zátiší, uprostřed portréty a žánrové malby, což byly většinou malebné výjevy chudých lidí či cizinců pro bohaté. Na vrcholu stály historické malby, miláčci Akademie. Ty zobrazovaly historické nebo bájné okamžiky a měly nejlépe sdělovat morální poselství.
Např. vyobrazení zrození Venuše, které ukazují bohyni nořící se z oceánu, jde o symbol ženské dokonalosti a božské lásky. Což nás dovádí k druhé sérii pravidel. Stejně důležitá vedle tématu malby byla i užitá technika. Např. Zrození Venuše je typ malby, který Akademie zbožňovala. Jejími subjekty jsou idealizované, přikrášlené vize světa, hladké, krásné, bez chloupků, s dokonalou pokožkou. Drží se pravidel hloubky a perspektivy, takže vypadá, že by mohlo jít o skutečnost.
A jde o komplexní a vrstevnatý výjev, spousta se tam toho děje. Barvy vypadají přirozeně. Nejsou příliš syté nebo křiklavé. Tahy štětcem jsou plynulé. Tak plynulé, že jsou na plátně skoro nerozpoznatelné. Dlouho bylo jediným způsobem, jak se stát úspěšným malířem, držet se těchto pravidel. O to víc Manetova Olympia vybočovala. Podívejte se na tuto malbu renesančního mistra Tiziana z roku 1538. Připomíná vám něco? Měla by. Manet namaloval Olympii jako odkaz na Tizianovu Venuši z Urbina, ale existuje důvod, proč Manetova malba vzbudila v Salonu takový rozruch.
Zaprvé bylo jméno „Olympia“ oblíbeným pseudonymem prostitutek. Manet vzal milovanou, snadno rozpoznatelnou malbu a pošpinil ji. Čistou bohyni lásky a plodnosti vyměnil za obyčejnou prostitutku. V žánrové hierarchii není pro prostitutky místo. Ale i způsob, jakým Manet Olympii namaloval, mnohé změnil. Použil studené a nepřirozené barvy, které Olympii daly chladný, ostrý zjev. A podívejte, jak jsou Manetovy tahy drsné oproti Tizianovým neznatelným.
A na rozdíl od Tiziana Manetova malba nepůsobí skutečně. Je plošší a méně komplexní. I mimo všechna pravidla obě malby prostě působí jinak. Venuše polehává, zatímco Olympia pozorně sedí. Venušiny služky do truhly vkládají kožich, nejspíš svatební dar. Olympiina služka jí podává květiny, asi dárek jednoho z klientů. A porovnejte jejich dlaně. Lidi pohoršovaly Olympiiny napnuté prsty. Jeden kritik poznamenal, že „se vysmívala Venušině póze.
S dlaní nestydatě napnutou.“ Venuše je vřelá a svůdná, Olympia je napjatá a ztuhlá. Venuše chce, ať se podíváte, Olympia vás konfrontuje, jako by vás kárala za vyrušení. Není zcela jasné, proč se Akademie rozhodla vystavit Manetovu malbu, ale nejspíš to souviselo s jeho rostoucí oblibou. Jeho vliv je jasně vidět v tom, co přišlo poté. Stál u zrodu modernismu na konci 19.
století, počínaje impresionisty – Monetem, Degasem – kteří si taktéž oblíbili moderní témata a volnější práci se štětcem. Ale nejen ti mu jsou dlužni. Olympia ukazuje, že jediný subjekt nemůže rozhodovat o tom, jak by mělo vypadat umění. Když se podíváme na dějiny umění, nepamatujeme si malíře, kteří se drželi pravidel. Pamatujeme si ty, kteří přišli s něčím novým.
ElTigrePublikováno: 5 let
