Jak katolíci cenzurovali zlatý věk HollywooduVox

Jih proti Severu, Casablanca, Čaroděj ze země Oz, Občan Kane, jedny z nejoblíbenějších filmů v historii kinematografie USA. A všechny mají něco společného. Všechny je cenzurovala katolická církev. Po celé desítky let jste vlastně v hollywoodských filmech viděli jen to, co si přála katolická církev. Hollywood na konci 20.

let byl zahlcený filmy o pirátech, milencích a netvorech. Ale ne všichni z toho měli radost, především katolíci. Byli znepokojeni tím, co považovali za upadající morálku ve filmech. Dva zbožní katolíci, vydavatel Martin Quigley a jezuitský kněz, otec Daniel Lord, to je jeho pravé jméno, se rozhodli to změnit. Roku 1929 sepsali kodex filmových produkcí, soubor morálních požadavků na filmy.

Zakazoval například nahotu, nemravný tanec a posměch náboženství a vyžadoval podporu římskokatolickým hodnotám, v nichž dobro vítězí nad zlem a nemorální chování je potrestáno. Uváděl i lidová ustanovení jako zákaz lásky mezi jinými rasami a obchod s bílým masem. Fuj. Když pět velkých studií, Warner Borthers, Paramount, MGM, Fox a RKO, dostalo směrnice, souhlasilo s nimi.

Proč by Hollywood dobrovolně přijímal takovou cenzuru? Nesmíme zapomínat, že filmy v této době nechránil žádný pvní dodatek. To znamená, že jakýkoli stát nebo obec nebo i v zastoupení federální vláda mohly cenzurovat filmy. Toto je Thomas Doherty a tady jsou jeho papuče. V Hollywoodu panoval velký strach, že Rooseveltova vláda Nového údělu, která bezstarostně rozmnožuje vládní organizace, vytvoří federální cenzurní organizaci na cenzuru amerických filmů.

Studia to dobrovolně zavedla s tím, že to třeba vládu odradí od zásahů. Ale roku 1930 přišla Velká hospodářská krize. S propadem ekonomiky padala i návštěvnost filmů a studia se ze všech sil snažila prodat víc lístků. A co vstupenky prodává?

Sex. Násilí. A obrovský poháry s chlastem. Ve čtyřletém období mezi lety 1930 a 1934 byly filmy hollywoodských studií ku**a šílený. Three on a Match (1932) Římskokatolickou církev to dost naštvalo a na konci roku 1933 a na začátku 1934 začala organizovat takzvanou Legii slušnosti.

Zní to jako chabá franšíza na filmy o superhrdinech, ale zveřejnili seznam filmů všech studií s doprovodným hodnocením. A jako morálně nezávadný, B částečně morálně závadný a C děsivě odsouzeníhodný. Legie měla vlastní přísahu a to pak 20 milionů katolíků a Kolumbovi rytíři na mších a setkáních vstali, zvedli ruku a přísahali na svou nesmrtelnou duši, že nepůjdou na filmy, které církev pokládá za nehodné a bezbožné.

Aby zabránil bojkotu, Hollywood vytvořil Radu produkčního kodexu (PCA), která pokyny prosazovala, a předsedou byl zvolen zbožný katolík Joseph Breen. Ve filmu Letec ho hrál Edward Herrmann. Mohu kategoricky říct, že jsem nikdy neviděl něco tak nepřijatelného.

Studio poslalo radě scénář a on je po řádcích důkladně pročítal, aby zaručil, že v nich není řečeno, naznačeno ani zobrazeno nic, co neschvaluje produkční kodex. Například poznámky k filmu Jimmyho Stewarta Život je krásný. Strana 21: „Ačkoli je přijatelné ukázat, že se Gower uchýlil k pití kvůli svému citovému problému, požadujeme, aby zde ani v jiných scénách nebyl nevhodně opilý.“ To je důležité, strana 37: „Scéna, kdy Harry plácne Annie po zadku, je nepřijatelná.“ Strana 38: „Narážka na impotenci je nepřijatelná.“ Greenova rada schvalovala každý aspekt filmu, každý záběr, každý dialog, každou reklamu, marketing, kostýmy, a opravdu se stal nejmocnějším mužem v dějinách Hollywoodu.

A tím pádem se i jeho rada stala nejvlivnější v Hollywoodu. V závěrečných titulcích každého filmu mezi lety 1934 a 1954 můžete vidět logo Rady. Bez něj váš film neměl šanci. Rada rozhodovala o tom, které filmy mohou studia točit, a jelikož studia vlastnila ve státech mnoho biografů, většina publika mohla pouze na filmy pod produkčním kodexem.

Tento systém lze nazvat monopolem. A někteří to dokonce řekli. Bylo jich přesně devět. V antimonopolním soudním sporu USA versus Paramount Pictures z roku 1948 Nejvyšší soud rozhodl, že jde o nezákonný monopol, a donutil studia biografy prodat. Studia nemohla dál určovat, co projde, což otevřelo cestu nezávislým a evropským filmům, které se kodexem neřídily.

Rada v tichosti existovala do roku 1967, kdy ji převzala společnost Motion Picture Association of America a filmy v USA přešly na systém ratingu. Na kodex se nedívám jako na něco, co bylo dobré nebo špatné, ale co bylo nevyhnutelné. Umožnil jim vytvořit spoustu skvělého umění. Když se podíváte na filmy pod produkčním kodexem, mluvíme o stovkách báječných…

tvůrčích uměleckých děl, které sledujeme dodnes. Překlad: Lukkul www.videacesky.cz