Indiánská asimilační genocidaVox

- Adoptoval mě bílý misionářský pár. - Byla jsem adoptovaná… - …umístěna k adopci. Byl jsem v pěstounské péči s jednou rodinou 18 let. Byli bílí. Moji rodiče nás milovali a já to chápu, ale zároveň… Uvěřili tomu, že mě zachraňují. Zachraňují před námi samými.

…že jsem byla zachráněna a měla bych za to být vděčná, protože každé dítě v rezervaci by dalo cokoliv, aby žilo jako já. Odvedli nás od naší mámy. Vešli přímo dovnitř a doslova odvedli nás a tisíce dalších dětí z jejich domovů. Je to způsob, jak nás vyhladit. A vzít děti našeho národa je jeden ze způsobů, jak to udělat. CHYBĚJÍCÍ KAPITOLA USA mají dlouhý a brutální odkaz pokusu o vyhlazení původních Američanů.

Po staletí kolonizovaly americké země a vraždily jejich obyvatele. Donutily je jít na západ a zatlačily je do malých kousků země. Ale původní Američané se bránili. Zpráva indiánských komisařů uvedla: „Namísto vymírání pod světlem a kontaktem civilizace, indiánské obyvatelstvo neustále roste.“ A to byla překážka totální americké expanze.

USA tedy našly jiné řešení. Pohltit a asimilovat. Všechno to začalo experimentem a mužem jménem Richard Henry Pratt. Měl na starosti některé válečné zajatce a učil tyto muže, jak mluvit anglicky, jak číst a psát a jak pracovat. Oblékl je do vojenských uniforem a v podstatě provedl asimilační experiment.

A pak odevzdal výsledky federální vládě a řekl, že dokážou být civilizovaní. Takže byl schopen financovat tento projekt. V roce 1879 financovala vláda Prattův projekt, vůbec první internátní školu pro děti původních Američanů. Jeho mottem bylo „Zabít indiána a zachránit člověka.“ DOBA INTERNÁTNÍCH ŠKOL Co začalo na Carlisleské indiánské průmyslové škole, nebylo nic jiného než genocida maskovaná za americké vzdělání.

Děti byly násilně odebrány z rezervací a umístěny do škol. Stovky, dokonce i tisíce kilometrů od svých rodin. Svlékli jim tradiční oblečení, ostříhali jim vlasy. Dostali nová jména a zakázali jim mluvit jejich rodnými jazyky. Aby nám vzali naše děti a začlenili je do západní společnosti, tak jim vzali identitu domorodých národů, jejich kmenovou identitu.

Myslím, že je to jeden z nejvíce účinných a zákeřných způsobů, jak USA mohly ublížit domorodým národům, protože byl cílený na naše děti, naše nejzranitelnější. A chtěli, abychom se styděli za to, že jsme indiáni, a snažili se z nás udělat něco jiného. Existují také záznamy o duševním, fyzickém a sexuálním zneužívání. Nucených manuálních pracích, zanedbávání, hladovění a smrti.

Můj pradědeček šel do Carlisle a nikdo z mé rodiny o tom nikdy nemluvil. Pokud si vyhledáte indiánské internáty, většina obrázků, které uvidíte, bude z Carlisle. Plukovník Pratt vytvořil propagandu. Najal si fotografa, který vytvořil fotografie před a po, aby ukázal, že pokus funguje. Takže to byla úmyslná propaganda. A fungovalo to.

Model vzdělávání podle Carlisle zmítal zemí a vedl ke vzniku více než 350 internátních škol pro asimilaci domorodých amerických dětí. Na jedné straně máme Navaho tak, jak jsme ho našli v poušti. Jen pár z těchto chlapců a dívek někdy vidělo bílého muže. Ale prostřednictvím vládních agentur jsou rychle bráni z jejich prostředí plného divokosti a barbarismu do civilizovaného světa.

V roce 1900 bylo na těchto školách asi 20 tisíc domorodých amerických dětí. V roce 1925 se to číslo více než ztrojnásobilo. Rodiny, které odmítly poslat své děti do těchto škol, čelily následkům, třeba uvěznění v Alcatrazu nebo zadržování potravinových přídělů. Ti, kteří kvůli těmto školám přišli o děti, kempovali venku, aby jim byli nablízku. Mnoho studentů uteklo. Někteří našli způsob, jak si udržet své jazyky a kultury.

Jiní však již nemohly mluvit s rodinnými příslušníky. „Jeden malí, dva malí, tři malí indiáni.“ A někteří se vůbec nevrátili domů. Aby zbavila děti jejich domorodých amerických identit, našla vláda USA způsob, jak je odstřihnout od jejich území. A to byla součást americké strategie. V téže éře, v níž byly tisíce dětí poslány do internátních škol, řada amerických postupů narušila jejich místní kmenová území.

Za necelých pět desetiletí byly původním Američanům odebrány dvě třetiny území. Celé to bylo záměrné. A to, že to bylo pohřbeno v učebnicích dějepisu a nepřiznáno, je také záměrné. A stejné taktiky byly použity i na Novém Zélandu, Austrálii a Kanadě… Tyto země to uznaly, omluvily se nebo usmířily, kromě Spojených států. Postupem času se brutalita internátních škol začala objevovat.

A po zprávě z roku 1928, která popsala hrozné podmínky na školách, se mnohé začaly zavírat. V 60. letech vzrostlo vedle domorodého aktivismu i hnutí za občanská práva. A v 70. letech přinutil tento aktivismus zavřít ještě více škol. Vláda předala kontrolu nad zbývajícími internátními školami kmenům. Měly být vedeny ve spolupráci s Úřadem pro indiánské záležitosti. Ale jakmile začala éra internátních škol slábnout, začal vznikat jiný asimilační projekt.

ADOPCE Hlavním cílem tohoto projektu bylo „zavést adopci amerických indiánských dětí“ primárně neindiánských adoptivních domovů“. Tvrdili, že to mělo podpořit adopci „zapomenutého dítěte“, ale vlastně to bylo pokračování taktiky asimilace internátních škol. A strategie přišla také s finanční výhodou pro vládu. Adopce byla levnější než provozování internátních škol.

Ale nejprve museli adopční úředníci prodat bílé Americe myšlenku adopce domorodých amerických dětí. Příběhy jako tenhle v dobré domácnosti, je prodaly bílým rodinám. Byly popsány jako „nechtěné“ a adopce byla šancí na „nový život“. Nakonec jejich mediální kampaň fungovala. Bílé rodiny chtěly indiánskou adopci. Ale problém byl, že mnoho z těchto dětí nebyli sirotci, které nikdo nechtěl. Byly to děti, často odtrhnuté od rodin, které si je chtěly nechat.

Ještě dnes uslyšíte příběhy o lidech mého věku nebo starších, kteří říkají, že si z dětství pamatují příchod sociálního pracovníka a jak lidé schovávali své děti. V rezervacích používali sociální pracovníci všemožné fráze jako: „zanedbávané dítě“ nebo „nevhodné rodičovství“ jako důvod pro odebrání. Jejich kritéria byla ale často sporná. Některé záznamy popisují odvádění dětí za to, že žijí v domácnosti s příliš mnoha rodinnými příslušníky.

Rozšířená rodina je pro domorodce důležitá. To znamená být souzen za přeplněný dům. Je to vždy tak, že bělost je standardem pro úspěch. A všechno ostatní jede podle tohoto standartu. V 60. letech žilo asi jedno ze čtyř domorodých dětí odděleně od svých rodin. Oficiální indiánský adopční projekt umístil 395 domorodých dětí do převážně bílých domovů.

Ale byla to jen jedna z mnoha adopcí původních Američanů. Další státní agentury a soukromé náboženské organizace začaly stále častěji vytvářet stáže i pro domorodé americké děti. Mojí matce bylo řečeno, že když se mě nevzdá, už nikdy neuvidí své zbylé děti. Jeden z dokumentů, které mám, je adresován mému biologickému otci, Victoru Foxovi.

Že se nás snaží najít, že se k nám chce dostat. Ale Hennepin County napsalo: „Daniel a Douglas se adaptují ve své nové rodině velmi dobře.“ Což bylo naprosto… Bylo to lživé prohlášení. Když jste adoptovaný, víte, že vám něco chybí.

Přirovnala bych to k tomu, když má někdo puzzle s pěti sty dílky a má všechny dílky, které tvoří krásný obrázek, až na jeden. Moje adoptivní matka nebyla moc hodná. Probíhalo tam slovní, fyzické, sexuální a duchovní zneužívání. Když mi bylo čtrnáct, začala jsem pít. V patnácti přišly drogy a stala jsem se závislá.

Neuvědomovala jsem si, že otupuji bolest. Pokusil jsem se o sebevraždu. Jednou jsem si pořezal zápěstí. Unesli děti. A věřila jsem, velmi dlouhou dobu, že se mnou něco bylo špatně, ale místo toho to bylo systémem. Projekt indiánské adopce byl považován za úspěch lidmi, kteří ho vytvořili.

Úředníci tvrdili: „Obecně vzato jsme přesvědčeni, že indiánský lid přijal adopci svých dětí do bělošských rodin a byl rád za dětem nabízenou ochranu.“ Ale pravda byla znepokojující. Slyšení o blahobytu indiánských dětí právě začíná. Čekala jsem Bobbyho a ta žena se mě pořád ptala, jestli ho nedám k adopci. - Ještě než se narodil?

- Ano. Přišli si pro moje děti a umístili je do pěstounské péče. A myslím si, že byly v pěstounské péči zneužívány. Čtyři roky poté, co domorodí Američané uspořádali toto slyšení v Senátu, schválil Kongres indiánský zákon o sociálním zabezpečení, známý jako ICWA. Dává to kmenům místo u soudu. Státy musely poskytovat rodinám služby, aby zabránily odebrání indiánského dítěte. A pokud by bylo odebrání nutné, měly by zkusit dát dítě do širší rodiny nebo do jiné domorodé americké rodiny.

Bez příbuzných přestaneme existovat. U domorodých Američanů je část našeho bohatství v naší rodině. Je v tom, s kým jsme spojeni. Ale dědictví rodinného odloučení v domorodých komunitách bylo těžké zvrátit. Dnes je u domorodých amerických dětí čtyřikrát pravděpodobnější, že budou umístěné do pěstounské péče, než u bílých dětí. I když mají jejich rodiny podobné problémy. V těchto případech je ICWA často nejlepší právní ochranou, kterou mají.

A byla opakovaně pod útoky. Dívenka byla vyrvaná z pěstounské péče kvůli zákonu o indiánských dětech. Bílé adoptivní rodiny, které si chtěly děti nechat, se snažily zákonu zbavit. A jsou často podporovány konzervativními organizacemi. Indiánský zákon o sociálním zabezpečení byl napaden. Předmět žaloby, který v úterý vydal Goldwater Institute, tvrdí, že preference americké indiánské rodiny k adopci indiánských dětí jsou protiústavní a rasově diskriminující.

Je to způsob, jak se mohou tato mocná průmyslová odvětví, pokusit napadnout indiánskou identitu. Chtít zvrátit ICWA je spojeno se vším, čím jsme jako národ, takže bez ochrany pro naše rodiny a bez ochrany pro naše dohody tu už nebudou žádní indiáni. Byli jsme pod útokem, budeme i nadále a musíme dále bojovat.

Je v naší DNA, abychom přežili. Jsme národy, které tu byly před evropským kontaktem, a stále jsme zde. Překlad: Kara www.videacesky.cz