Itálie vyráží do útoku

Italská fronta byla klidná od rakouské letní ofenzivy a Italové byli již rok v defenzivě. A to přesně jeden rok, protože tento týden na výročí bitvy u Caporetta italská armáda útočí. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden panoval chaos mezi německými vrchními veliteli, když řešili, jestli na západě ustoupit, zatímco spojenci celý týden postupovali po celé délce fronty.



Rakousko-uherský císař Karel oznámil, že rakouská polovina jeho říše se stane konfederací autonomních národů, a americký parník byl torpédován Němci, což rozpoutalo protiněmeckou hysterii, zatímco přes Atlantik probíhala diskuze o příměří. Americký prezident Wilson řekl, že podmínky příměří budou sepsány veliteli v poli, ne jím, ale i tak se obecně k tématu vyjadřoval. Zaprvé, autonomie pro rakousko-uherské národy již není dostatečná. Wilson tvrdil, že USA mají nyní závazek vůči Československu a jižním Slovanům, který sahá dále než k autonomii v rámci císařství.



Také tento týden prohlásil, že jediné přijatelné příměří s Německem je takové, které Německu znemožňuje obnovit otevřený boj. Wilson je nyní v silné pozici, protože Němce americká armáda znepokojuje. 24. října socialistický deník Arbeiter-Zeitung podotýká, že do Evropy každý den dorazí 10 000 nových amerických vojáků. 300 000 měsíčně. A ptá se, jestli lidé opravdu chtějí ve válce pokračovat a zbavit národ mladých mužů, jeho budoucnosti.



Před třemi měsíci by to byla vlastizrada. Nyní je to pouze zdravý rozum. Na konci týdne se velitelé, o kterých Wilson mluvil, Ferdinand Foch, sir Douglas Haig, Philippe Pétain a John Pershing, setkají, aby probrali podmínky příměří. Jejich hlavní záměr je shodný s Wilsonovým, a to znemožnit Němcům obnovit později boje, třeba na jaře. Budou tedy trvat na tom, aby se Němci vzdali všech děl a všech kolejových vozidel.



Nejsou si ale jistí, jestli to Němci přijmou. Haig měl za to, že i když byli Němci silně oslabení, nejsou ještě poraženi a jsou schopní se stáhnout a vytvořit silnou linii. Navíc se mu zdálo, že jsou spojenecké armády vyčerpané a Američané nejsou dost organizovaní a v další bitvě se na ně nedá příliš spolehnout. Američan Pershing to více méně ignoroval a navrhl, protože americké zásobovací linie mají přes Atlantik přes 7 000 kilometrů, aby se Němci museli vzdát i všech ponorek, s čímž souhlasili i ostatní.



Foch ale co se týče Němců s Haigem nesouhlasil a tvrdil, že jsou nejen armádou, která je tři měsíce denně porážena, ale i armádou, která je fyzicky, morálně a náležitě poražena. Německé velitelství, zejména Erich Ludendorff a Paul von Hindenburg, s tímto úsudkem i souhlasí. Ale Ludendorff s Hindenburgovým souhlasem přesto poslal dopis všem velitelům skupin armád, kde píše, že příměří je nepřijatelné a nehodné Německa, a tak musí bojovat až do konce.



To bylo po prvních protestech vzato zpět, ne ale dřív, než text telegrafista předal zástupcům své strany v Reichstagu, Nezávislým socialistům. 25. října německý tisk telegram otiskne, německý kancléř Max Bádenský je pobouřen a chce po císaři Ludendorffa odvolat, nebo rezignuje jeho vláda. Ludendorff se setkal s císařem a tvrdil, že pokud ho lid doma podpoří, může bojovat ještě měsíce.



Císař je ale pobouřen, že Ludendorff psal přímo vojákům bez konzultace s ním, a Ludendorff si uvědomil, že i kdyby válka pokračovala, už jí nebude velet on, a rezignoval. Toto se stane až zítra, jsem tu o den v budoucnosti. Náčelník štábu Hindenburg nabídne i svou rezignaci, tu ale císař odmítne. Po zbytek svého života bude Ludendorff vnímat Hindenburgovu poslušnost tento den jako ohromnou zradu.



Ludendorffova rezignace je oznámena v berlínských biografech a diváci jásají. Německo je dokonce pro Ludendorffa příliš nebezpečné, v přestrojení uprchne do Švédska. Ve funkci je nahrazen generálem Wilhelmem Groenerem. Císař má nyní spoustu starostí. 22. října pro potlačení politického nepokoje, který se začíná vymykat z rukou, slíbil amnestii pro politické vězně. Karl Liebknecht, vůdce komunistické organizace Spartakovců, je propuštěn.



Na nádraží ho přišlo přivítat 20 000 lidí. V Rusku Lenin prohlásil: „Před třemi měsíci se lidé smáli, když jsme říkali, že by v Německu mohla přijít revoluce.“ A co se týče událostí tohoto týdne na bojištích, na západě 19. října Belgičané obsadí Zeebrugge a útočí na Bruggy. Dalšího dne je celé belgické pobřeží v rukou spojenců. Mezi Oise a Le Cateau probíhá britsko-americký útok, Francouzi a československá legie nepřítele tlačí na řece Serre a 25.



října končí bitva na řece Selle. Tato bitva sice skončila, na italské frontě ale začíná bitva další. V 7:15 ráno 24. října začíná bitva o Vittorio Veneto palbou ze 1 400 děl na rakouské pozice na Monte Grappa v mlze a dešti následované útokem italské 4. armády. Rakušané mají v obranných pozicích 9 divizí proti 7 útočícím a koncem týdne vypuknou zuřivé boje, ve kterých Italové téměř nic nezískají.



Na Piavě Britové útočí na ostrov Papadopoli. Obsadí jej, déšť a záplavy ale zatím znemožní další postup. Martin Gilbert cituje britského kaplana, který mluví o vojácích zvyklých na západní frontu. „Novost této operace značně odlehčila jejich napětí. Útok na zákop ve Francii byl svým způsobem nechutný a nelidský. Bahno, dřevěné podlahy v něm, mrtví koně, které člověk míjel, ohlušující štěkání a řev děl.



Tady byla situace úplně jiná. Děla mlčela, stromořadí byla v plné parádě svých podzimních barev. Nade vše prvek dobrodružství, který v přechodu řeky hrál roli. Toto vše dohromady ulevilo mužům od pocitu útlaku, který i ti nejodolnější před rokem cítili na hřbetech u Passchendaele.“ Nepřátelská morálka a ochota bojovat však upadala. 24. října dokonce maďarská vláda vojákům vzkázala, aby vyrazili domů. Ti na plošině Asiago odmítli do bitvy zasáhnout.



Mohou jít domů a do dne také vyrazí. Tato novinka se zbytkem rakouské armády začala bleskově šířit. 25. října v Maďarsku vůdce nacionalistů hrabě Mihály Károlyi sestavil v Budapešti maďarskou národní radu. To je předehra oficiálního oddělení Maďarska a Rakouska. Pár delších poznámek na konec týdne. 19. října dostanou všechny německé ponorky rozkaz k návratu na základnu. 22.



října se německá vláda rozhodne odvolat neomezenou ponorkovou válku. Když jsou ale ponorky povolány zpět, protože německé námořnictvo nepotřebuje příměří a není nijak ohroženo, náčelník námořního štábu Reinhard Scheer rozkáže veliteli flotily Franzi von Hipperovi připravit ohromný útok na britskou válečnou flotilu s použitím všech válečných lodí a nyní dostupných ponorek. Hipper rozkaz 24. října připraví, do konce týdne ale nestihne být schválen. Viděli jsme bitvu mezi tanky, ale první bitva, o které vím, mezi obrněnými vozy proběhla tento týden na palestinské frontě severně od Hamatu.



Jeden německý obrněný vůz a několik nákladních vozů s kulomety se střetnou s australskou patrolou. Ta se skládá z 12 Rolls-Royců a 12 Fordů modelu T s kulomety. Němci jsou přečísleni a pokusí se ujet, jsou ale dohnání a zajati. Posádka německého obrněného vozu je při honičce zabita. Ukázalo se, že jejich pancíř nezastaví náboje a z auta se stala smrtelná past. Španělská chřipka řádí už měsíce a druhá daleko smrtelnější vlna byla mezi armádami od října v plném proudu.



David Stevenson uvádí počty říjnových případů na 39 000 u Američanů, 14 000 u Britů, až 75 000 u Francouzů a bez konkrétního čísla u Němců. To vypovídá mnoho o stavu německé armády, prostě nejsou žádné statistiky. Smrt na chřipku přišla v řádu dní, v některých případech i hodin. Za celou válku na chřipku zahyne 43 000 amerických vojáků, to není o moc méně, než kolik jich zahyne v boji.



Některé teorie tvrdí, že chřipka zasáhla dříve a tvrději armády zemí Čtyřspolku, což přispělo k jejich podzimnímu kolapsu. Já ani nikdo jiný to nemůžeme potvrdit nebo vyvrátit, dostáváme se ale na konec týdne. Nová italská ofenziva, pokračující ofenziva na západě, Maďaři opouštějí bojiště, Lenin doufá v německou revoluci, císař se jí snaží zabránit a propouští velitele své armády, pobouření v německé vládě, požadavky americké vlády a velitelé se snaží shodnout na podmínkách příměří.



Porážka vypadá nevyhnutelně a téměř všem je to jasné. Fochovi, Ludendorffovi, císaři, německé armádě, i námořnictvo to ví. Včetně Scheera a von Hippera, kteří se chystají vydat rozkaz bojovat až do konce s britským námořnictvem. A proč? I když prohrajete, můžete dát poslední pořádný úder. A že u toho všichni zemřou? Aspoň to bylo chrabré a nakonec jsou to jen muži.



Jestli vás zajímá bitva o Vittorio Veneto, navštívili jsme tam muzeum, které se věnuje i předcházející okupaci zeměmi Čtyřspolku. Zde je naše speciální epizoda. Patr(e)onem týdne je Alexandru Popescu. Děkujeme za podporu našeho pořadu a že jste nám umožnili ho ty roky natáčet. Na viděnou příště!