Průlom v Palestině a Makedonii

Tento týden přichází něco úplně nového. Ne jeden, ne dva, ale tři spojenecké průlomy, z toho dva zásadní. A to ještě není celé, tento týden se stane v podstatě všechno. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden se osmanská armáda islámu chystala na svůj velký útok na Baku, Američané s francouzskou podporou zvítězili v bitvě o Saint-Mihiel a poté se začali přesunovat k dalšímu útoku v úseku na Máze a u Argonne a v Rusku Britové postupovali na řece Dvině, zatímco pokračoval rudý teror.



Toto následovalo. 14. září se 3 000 Osmanů a Azerů objevilo na pravé straně obranných linií, to mělo ale jen odlákat pozornost. Brzy ráno další den velký útok s podporou dělostřelectva obsadil Vlčí bránu, britská polní děla a obrněné vozy však Osmanům zabránily pokračovat. Osmané místo toho začali ostřelovat město a přístav. Situace se zhoršovala a britský velitel Lionel Dunsterville zahájil evakuaci přes Kaspické moře.



A nejen on, do šesti hodin ráno dalšího dne přístav opustilo i přes 8 000 arménských vojáků a civilistů. To rozpoutalo vlnu masakrů a rabování cílených na Armény, kteří zde zůstali, od místní azerské populace. Byla to odplata za masakry Azerů, kterých se v březnu dopustili Arméni a bolševici. Zabito bylo asi 9 000 Arménů, dříve v tomto roce to bylo asi 12 000 Azerů.



Osmané vstoupili do Baku v pět hodin ráno 16. září a několikaměsíční konflikt o kontrolu ropy v Baku byl u konce. Osmané zvítězili. Jinde se jim tento týden ale zdaleka tak nedařilo. 17. září na palestinské frontě dezertoval indický seržant z britské armády Edmunda Allenbyho a dorazil k osmanským liniím u Jeruzaléma. Přinesl zprávu, že za dva dny na pobřeží začne velká britská ofenziva. Turečtí velitelé včetně Mustafy Kemala mu uvěřili, německý velitel Liman von Sanders mu však nevěřil a nepodnikl žádné přípravy.



Už 16. září Lawrence z Arábie a síly arabského povstání sabotovali železnici a vyhodili do vzduchu most mezi Ammánem a Dar'á, který byl potřeba pro přesuny osmanských posil, a dalších několik dní pokračovali v ničení trati. Po nájezdu na samotné Dar'á vyrazili na velké osmanské skladiště v Muzayribu. Ze střechy nádraží Lawrence a Hubert Young přerušili telegrafní dráty mezi Palestinou a Sýrií.



„Liman von Sanders okamžitě ztratil spojení s Damaškem a Istanbulem, plný rozsah selhání komunikace však odhalil až po několika dnech, když konečně dostal zprávu z hlavního města. Telegram, jak později vyprávěl, se ptal, jestli je ochoten poskytnout cenu pro vítěze závodu v pytlích, který v Istanbulu proběhne 8. října.“ V půl páté ráno 19. září Britové spouští svou dlouho plánovanou ofenzivu. Bitva o Megido tak byla pojmenována Allenbym kvůli svému biblickému významu. V řečtině jeho název zní Armagedon.



Britové útočili na 26 km dlouhé frontě mezi Rafatem a Středozemním mořem, prorazili osmanské linie a jízda vyrazila na východ a severovýchod odříznout ústup a rychle zajala 3 000 nepřátel. Von Sanders si sice vyslechl, co mu dezertér říkal, ale měl za to, že útok po pobřeží ho má jen zmást a odlákat jeho pozornost. Když tak Britové zaútočili mezi mořem a velitelstvím 8. armády v Túlkarimu, osmanská armáda byla naprosto překvapena a zkolabovala. Později toho dne, když zjistil, že Arabové přerušili železnici severně, západně a jižně od Dar'á, Allenby své ženě napsal: „Začínám si myslet, že nás může čekat opravdu velký úspěch.“ Jak týden končí, jeho muži překračují armagedonská pole, blíží se k Nazaretu a vstupují do Jizre'elského údolí.



Vzdušné síly zde hrály rozhodující roli. Britské a australské královské letectvo bombardovaly německé a osmanské telefonní dráty u Náblusu, Afuly a Túlkarimu, což přerušilo veškerý kontakt von Sanderse s jeho veliteli. Také vyřadily z provozu hlavní německé letiště a měly ve vzduchu naprostou nadvládu.



Jak jsem ale říkal, není to jediný velký spojenecký průlom tohoto týdne. Na makedonské frontě začala 15. září bitva na řece Vardar. Toho dne přišla další novinka v této válce, jugoslávská divize, divize jižních Slovanů složená ze Slovinců, Chorvatů, Srbů, Bosňanů, Černohorců a Makedonců. Když překročili původní řecko-srbskou hranici, přerušili útok a začali objímat své spolubojovníky a Francouze.



36 000 Srbů, Francouzů, Řeků a Italů z armády „Zoufalého Frantíka" toho dne vyrazilo do boje proti jen 12 000 Bulharů a Němců. Spojenecké dělostřelectvo sice zničilo ostnaté dráty, ale nevyřadilo z boje nepřátelské kulomety a ty byly vražedné. Francouzi tak použili plamenomety, na této frontě poprvé, aby vytlačili nepřítele ze tří vrcholků. Byla to bitva u Dobrého Pole a do konce dne Bulhaři přišli o 40 % svých sil.



Do 18. září spojenci postoupili o 15 km a zajali přes 5 000 nepřátel. Řecké a britské síly 18. září zaútočily u Dojranského jezera. Byly to dva dny těžkých bojů, než město Dojran bylo obsazeno, a když říkám těžkých, myslím to vážně. Na Pipském hřbetu tři britské prapory útočily na bulharské kulometné pozice a jen třetina útočníků se vrátila z boje zpět. Spojenci tak sice na Vardaru postupovali, tady byli ale zastaveni a jejich křídla byla teoreticky ohrožena útokem 11.



německé armády. Nicméně dva bulharské pluky se vzbouřily, takže jejich velitel, generál Friedrich von Scholtz, hrdina bitvy u Tannenbergu před čtyřmi roky, nařídil veliteli svých záloh, aby se zbraní v ruce vzpouru potlačili. Když dorazili na místo, bylo jasné, že Bulhaři už prostě bojovat nebudou, nařídil tak omezený ústup. Požádal německé vrchní velení o posily, ale dostupná byla jen německá brigáda na Krymu, která by dorazila za pár týdnů. Koncem týdne, 20.



září, tak bulharská armáda dostala rozkaz k ústupu. Když Britové, Francouzi a Řekové znovu útočili na místech jako Pipský hřbet, na nikoho nenarazili. Sice to nezní příliš důležitě, ale Bulhaři byli na kompletním ústupu místo plánovaného omezeného. Zprávy o průlomu u Dobrého Pole přiměly obránce Dojranu opustit pozice, aby se připravili na útok na svou zemi, čímž otevřeli cestu do Maďarska. Bulhaři měli možná nejlepší obranné pozice na jakékoliv frontě. Nyní tyto pozice opustili a morálka byla na nule.



Spojenci si ale zatím neuvědomili, že linie prolomili, dojde jim to až zítra, 21. září. A na západní frontě přišel ještě jeden spojenecký průlom. 15. září se britský velitel Douglas Haig sešel s generály Henrym Hornem, Julianem Byngem a Henrym Rawlinsonem v Montreuil před dalším útokem. Bude nutná úplná kooperace mezi jeho armádami, aby se dostali na dosah hlavní obranné linie mezi Saint-Quentinem a Cambrai. Rawlinsonova 4.



armáda s jedním sborem 3. armády na levém křídle a francouzskou 1. armádou na pravém zaútočí u Épehy. Bitva o Épehy proběhla 18. září, spojenci překonali předsunuté části Hindenburgovy linie, Němci byli zatlačeni na hlavní obrannou linii a až 12 000 z nich padlo do spojeneckého zajetí. Na středu kompletně uspěli Australané Johna Monashe a splnili všechny své úkoly. Na křídlech nebyl úspěch tak totální, ale celkově se ukázalo, že jsou Němci slabší a slabší.



Od 8. srpna britská armáda postoupila o 40 km na frontě dlouhé 64 km, většinu z toho v posledních týdnech. Srovnejme to se Sommou před dvěma roky, kde postoupili jen o 14 km na frontě dlouhé 30 km za čtyři a půl měsíce. V důsledku této bitvy byl propuštěn generál Georg von der Marwitz. Podle oficiálních dějin to bylo kvůli selhání jeho levého křídla 18. září. Marwitz bojoval celou válku, začal v bitvě o Halen 12.



srpna 1914, poté byl na východní frontě a porazil Rusy v druhé bitvě u Mazurských jezer, poté zamířil na jih s Rakušany a v březnu 1915 obdržel vyznamenání Pour le Mérite. Byl to ale on, koho loni zaskočil britský útok u Cambrai, ale byl to také on, kdo provedl úspěšný protiútok. Nedávno ale jeho morálka šla strmě dolů, když byli jeho muži u Péronne poraženi Australany. Byli zoufale vyčerpaní, na linii byli více méně bez přestávky a houfně dezertovali.



Do deníku si zapsal, že tři celé prapory pěšího pluku prostě přestaly existovat. Nyní je zbaven velení, příští týden mu bude svěřeno velení 5. armády ve východní Francii. Třeba ho ještě uvidíme. Tak končí tento bláznivý týden této bláznivé války. Osmané obsadili ropné město Baku, Britové prolomili jejich linie v Palestině a ani všechna ropa na světě Osmany nezachrání, když Damašek padne. Spojenci prolomili makedonskou frontu a ani o tom zatím neví, vědí ale, co dělají na západě, kde Němce kousek po kousku ničí.



I když se snažím udržovat napětí, je těžké si už nevšimnout, že věci pro Čtyřspolek nevypadají vůbec dobře. Na třech z jejich hlavních front se současně spojencům daří a na té poslední, italské, byl poslední rakouský útok naprostým fiaskem. Válka ale není u konce, a to ani zdaleka, a do jejího konce ještě přijde smrt desetitisíců mladých mužů.



To je velká tragédie tohoto týdne. I po všem, co se stalo, ještě musí desetitisíce mladých mužů zemřít. Jestli chcete vědět více o bulharských liniích u Dojranu, zde je díl, ve kterém se na ně podrobně zaměřujeme. Patr(e)onem týdne je Glennon B. Nelson IV. Děkujeme Glennonovi za jeho podporu na Patreonu, díky tomu můžeme pořad natáčet a dále zlepšovat. Na viděnou příště!