Rakousko-Uhersko se rozpadá

Před šesti týdny se země Čtyřspolku zdály být ve slušné kondici, i když Německo dostávalo na západní frontě zabrat. Když se ale věci změnily, změnily se opravdu rychle. Bulharsko válku opustilo a tento týden ho následuje další země Čtyřspolku. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden se spojenečtí velitelé snažili vymyslet podmínky příměří, německý císař Vilém se snažil utišit nepokoje propuštěním politických vězňů a v poli jedna bitva na západě končí, zatímco Italové začínají na své frontě velkou ofenzivu.



Navíc koncem minulého týdne na palestinské frontě arabské síly pod Husajnem ibn Alí al-Hášimí dorazily na okraj Aleppa. Britská armáda Edmunda Allenbyho byla také blízko. Obraně města velel Mustafa Kemal. 25. října Arabové ve městě povstali a chtěli své osvoboditele přivítat jako svobodní lidé. Kemal svým vojákům přikázal bojovat v ulicích města.



Jeho nepřátelům velel Nuri Sa´id, který byl stejně jako Kemal absolventem istanbulské štábní akademie a daleko v budoucnosti se stane iráckým premiérem. Kemal si uvědomil, že není v jeho silách město udržet, a přikázal svým silám se stáhnout s tím, že jakýkoliv další spojenecký postup povede do Anatolie, srdce tureckého území. Zastavil u Hraytanu, asi osm kilometrů od města, a jeho turečtí a němečtí vojáci zastavili Allenbyho postup.



26. října ale Britové obsadí Aleppo. Osmané byli v ohrožení všude. 28. října Britové dorazili do Dedeağaç s úmyslem vtrhnout do říše z Evropy a zaútočit na Istanbul. Koncem týdne dvě britské a dvě francouzské divize dorazí k řece Marica na hranici s Bulharskem. Na východě na řece Tigris se 30. října osmanská armáda vzdá Britům. „V Londýně bylo jasné, že turecká válka brzy skončí, a opožděně si uvědomili důležitost získání Mosulu a ropy v jeho okolí.



Generál Marshall dostal rozkaz, aby získal co nejvíce území pro případ příměří s Tureckem.“ „Hakkı Bey neměl chuť bojovat nebo se probíjet z obklíčení, proto se rozhodl se svou armádou kapitulovat. Britská jízda vyrazila k nyní naprosto nebráněnému městu Mosul a 1. listopadu 1918 ho obsadila.“ 26.



října tři osmanští vyjednavači dorazili na ostrov Lémnos v Egejském moři, aby se spojenci zahájili jednání o příměří. Byl s nimi i generál Charles Townshend. Ten byl v zajetí od britské porážky v Kut al-Amaře a Osmané jej požádali o pomoc při jednání. Vyjednávání proběhnou na palubě bitevní lodi Agamemnon a 30. října je podepsáno příměří. Pro Osmanskou říši tato válka skončila. Boje oficiálně skončí v poledne 31.



října. Podle podmínek příměří musí Osmané otevřít Dardanely a Bospor spojeneckým válečným lodím, dovolit obsazení pobřežních pevností jejich vojáky, demobilizovat armádu, propustit všechny válečné zajatce a opustit arabská území, kterých většinu stejně již ovládali spojenci. Noviny The Times později podotknou, že dohoda má několik slabin. Nezdůraznila lidem v Anatolii, jak kompletní bylo spojenecké vítězství, a neřešila bezpečí Arménů.



A já bych rád podotkl, že obsazení Mosulu 1. listopadu je porušením podmínek příměří. Osmané ale nejsou jediní, kdo tento týden žádal o příměří. Jsou ale jediní, kteří příměří dostanou. Vysvětlím. 27. října v bojích na italské frontě britští a italští vojáci překročí řeku Piavu. Když se počasí zlepšilo a hladina klesla, skotský pluk dosáhl prvního průlomu, když se pod plíživou baráží z ostrova Papadopoli přebrodil na východní břeh.



Přechod řeky byl tak nečekaný, že mezi obránci vypukl zmatek a hrůza. Byla zajištěna předmostí a 29. října spojenci prolomili rakouskou druhou linii a zajali 11 000 nepřátel. 29. říjen rakouské oficiální dějiny zmiňují jako kritický den. Do té doby se na Piavě vcelku drželi a Monte Grappa byla v jejich rukou. Na Monte Grappa do konce měsíce italská 4. armáda přišla o 20 000 mužů během opravdového krveprolití. Spojenci ale útočili na armádu, která se jim před očima rozpadala.



Maďaři minulý týden dostali povolení odejít domů, ti, kteří zůstali, často odmítli nastoupit do boje. Tím se začali řídit i Češi a slovanské jednotky a pak odmítli bojovat i Němci a Rakušané, protože se jim zdálo, že jen nahrazují Maďary, kteří vyrazili domů. Každý další den byl tak pro spojence jednodušší. 29. října začal všeobecný rakouský ústup. A stejného dne 600 italských, francouzských a britských letadel bombardovalo a ostřelovalo ustupující zástupy mužů bez krytu nebo ochrany.



Byl to masakr jako útok na osmanské síly na řece Jordán v Palestině minulý měsíc. 30. října počty válečných zajatců narůstaly o desítky tisíc. Vittorio Veneto padlo koncem měsíce a Rakušané museli opustit své nyní ohrožené pozice na Monte Grappa. Rakouský císař Karel poslal telegram německému císaři: „Můj lid už není schopen ani ochoten dále válčit. Nezlomně jsem se rozhodl žádat o separátní mír a okamžité příměří.“ Rakušané o příměří požádali, ale není jim vyhověno.



Italové zdržují, aby získali co nejvíce území. Karlův lid ale už z většiny není jeho lidem. 29. října v Praze zasedne česká národní rada. Rakouští vojáci na hradě složí zbraně. Dalšího dne chorvatský parlament v Agramu prohlásí, že Chorvatsko a Dalmácie jsou nyní součástí státu Slovinců, Chorvatů a Srbů. Německý název Agram bude vystřídán slovanským názvem Záhřeb.



Ve slovinském Laibachu je vydáno podobné prohlášení a název města se mění na Lublaň. Během pár hodin své připojení oznamuje i Sarajevo. 30. října Karel požádá maďarského vůdce Mihályho Károlyiho, aby složil novou maďarskou vládu. Vazby mezi Rakouskem a Maďarskem jsou oficiálně přeťaty. Stejného dne Karel věnuje rakouskou flotilu jižním Slovanům a dunajskou flotilu Maďarsku.



V noci jeho delegace přijíždí do Itálie jednat o příměří. 31. října začíná ve Vídni revoluce, zatímco je Karel pryč, v Budapešti je bývalý maďarský premiér hrabě István Tisza zavražděn ve svém domě a 31. října v přístavu Pula jižní Slované převzali flotilu a poté zděšeně pozorovali, jak italský torpédový člun, který nevěděl, nebo ho nezajímalo, že lodě už nepatří císařství, potopil bitevní loď Viribus Unitis, přičemž zahynuly stovky námořníků. Koncem týdne srbští vojáci obsadí výšiny nad Bělehradem a zahájí palbu na rakouské čluny hlídkující na Dunaji.



Tato válka začala před více než čtyřmi roky rakouským ostřelováním srbských pozic na právě těchto výšinách. Co se císaře týče, 30. října vyrazil do Spa, zatímco němečtí politici debatovali o jeho abdikaci ve prospěch jeho syna a vládě rady regentů. Většina v Reichstagu s tímto souhlasila, mnozí byli názoru, že by se měl obětovat, aby jeho dynastie mohla přežít. Když se o tom císař doslechl, byl kardinálně dopálený.



S podporou náčelníka štábu Paula von Hindenburga odmítl. Generál Wilhelm Groener přišel s jiným návrhem. Císař měl podle něj vyrazit na frontu a najít tam svou smrt. Měl vyrazit do válečné zóny a nechat se v boji zabít v zákopu. I kdyby byl jen vážně zraněn, sjednotilo by to lid v podpoře jeho dynastie. Martin Gilbert píše: „Hindenburgovi se nápad nelíbil. Císařova reakce se nedochovala.“ A co se týče rozkazu námořnictvu, o kterém jsem mluvil minule, který vydal velitel flotily Franz von Hipper, na velký finální útok celé flotily proti britské námořní flotile, 27.



října je schválen náčelníkem námořního štábu Reinhardem Scheerem a 29. října je vydán. Flotila se odpoledne shromáždila a zahájila přípravy na vyplutí další den. Za úsvitu 31.



října zahájí útok na Temži a vlámské pobřeží, později toho dne se střetnou s britskou flotilou. 29. října večer jsou ale muži téměř ve vzpouře. Mnoho z nich si myslí, že je velitelé obětují, aby sabotovali uzavření příměří. Plno se jich odmítne vrátit na svou loď a na několika lodích začne povstání. Na dvou bitevních lodích propukne otevřená vzpoura. Vzbouřenci se vzdají, když na lodě namíří svá děla torpédové čluny, ale von Hipper rozkaz zruší a rozkáže flotilu rozpustit, protože již nevěří loajalitě námořnictva.



Lodě 3. bitevní eskadrony koncem týdne dorazí do Kielu. Příměří, o kterém námořníci přemítali, zaměstnávalo i ostatní. Americký velitel John Pershing se pořád obával, že Němci začnou na jaře znovu. 30. října prohlásil, že by měl postup pokračovat, dokud německá armáda bezpodmínečně nekapituluje. „Příměří by pozvedlo ducha německé armády a umožnilo ji se přeorganizovat a opět klást odpor.“ Britský a francouzský premiér Lloyd George a Clemenceau nesouhlasili, měli za to, že stačí Němcům předložit ochromující podmínky příměří, i když nebudou muset složit zbraně.



I vrchní spojenecký velitel Ferdinand Foch prohlásil, že nehodlá vést válku jen pro válku jako takovou, a pokud příměří bude za podmínek, které chce, bude spokojen. A někteří si mylně mysleli, že mír už přišel. 27. října se americká dělostřelecká baterie pod kapitánem Harrym Trumanem, budoucím americkým prezidentem, přesouvala z místa na místo, když jeho muži dostali francouzskou edici New York Times.



Na titulní straně se psalo, že začalo platit příměří. Hned na to po obou stranách silnice začaly vybuchovat německé granáty. Seržant Trumanovi řekl: „Kapitáne, ti mizerní Němci asi nečtou noviny!“ A tak týden končí jedním začátkem, začátkem americké ofenzivy na řece Máze, o které budu mluvit za týden. Tento týden Rakušané ustupují před spojenci z Itálie, zatímco se jejich armáda a stát rozpadá na rodící se národy.



A Osmanská říše válku opouští. Chtělo by se říct „a zbývali už jen dva“. To ale není pravda, Rakousko už nemůže dál bojovat. Takže zbývá jeden, Německo, poslední bojovník na nohou. Ludendorff před měsícem prohlásil: „nemůžeme bojovat s celým světem“. A on ani nebude muset, už je pryč. Ale vojáci? Jak dlouho to zvládnou oni? Jestli chcete vědět více o Osmanské říši v této válce, náš přítel Can Balcioglu založil youtubový kanál přesně o tomto.



Zde je jeho video o předehře války. Patr(e)onem týdne je poručík Marshall Faulds. Děkujeme za vaši podporu, která nám umožnila pořad natáčet a průběžně vylepšovat. Na viděnou příště!