Rudý teror v RuskuVelká válka
96
Němci na západě ustupují na Hindenburgovu linii, Britové ustupují u Baku a po pokusu o svržení vlády začíná v Rusku vládou posvěcený Rudý teror.
Přepis titulků
Chcete, aby se váš bývalý spojenec vrátil do války, jeho nová vláda ale nemá zájem. Mohli byste na něj zaútočit a přinutit ho se k vám přidat, nebo byste mohli uplatit jeho stráže, aby zabily své vládce a pak jmenovat vládu dle svého výběru. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden Kanaďané, Britové, Francouzi i Američané postupovali na západní frontě, když Němci podnikli obecný, ale omezený ústup, protože si uvědomili, že jejich pozice jsou neudržitelné.
Sir Douglas Haig připravoval plány na velkou ofenzivu, u Baku Osmané díky silné přesile poráželi Brity a spojenci nyní byli přítomní jak v Murmansku, tak i na Sibiři. To znepokojovalo ruské bolševické vládce. V červenci Lenin obecenstvu řekl, že sovětské Rusko je ve své nejtěžší chvíli. To mohla být pravda, protože po událostech tohoto roku Rusko bylo jen o velikosti Moskevského velkoknížectví 16.
století a konflikt občanské války stále narůstal. Měl ke svému znepokojení důvody, protože 31. srpna spojenci obsadili pozice 120 km jižně od Archangelsku na trati do Volgody. A Japonci tento týden obsadili severně od Vladivostoku Chabarovsk. To byla důležitá základna v oblasti. 3. září ráno noviny Pravda a Izvestija vydaly senzační článek, který tvrdil, že policie odhalila a rozbila ohromné anglofrancouzské spiknutí, které mělo svrhnout vládu sovětů a ustanovit novou vládu, která by Rusko zavedla zpět do války.
Noviny tvrdily, že tato aféra, odteď známá jako Lockhartova aféra, má své základy v Moskvě pod velením Roberta Bruce Lockharta, velitele britské diplomatické mise v Moskvě, a francouzského konzula Fernanda Grenarda. Zapojil se i „Špiónské eso“ Sidney Reilly, o němž máme celý speciální díl, který utratil přes milion rublů, aby uplatil stráže, které hlídaly Kreml.
Přes týden noviny přidávaly podrobnosti, konkrétně to byli lotyšští střelci, kteří měli být koupeni, a v plánu bylo zatknout celou radu lidových komisařů, zastřelit Lenina a Trockého a zavést vojenskou diktaturu, ale lotyšští střelci se ukázali být neúplatnými. To je jedna verze příběhu, ale v knize Špióni a komisaři Robert Service píše, že záležitost nebyla jen výmyslem a zpravodaj francouzského listu Le Figaro René Marchand, jenž o spiknutí napsal francouzskému prezidentovi Poincarému v dopise, který časem také vyšel v ruském tisku, o spiknutí rovněž informoval komunistické úřady.
Čeka, tajná policie, o něm však již věděla a poté, co byl 30. srpna postřelen a vážně zraněn Lenin a 31. srpna zavražděn náčelník petrohradské Čeky, byly zatčeny stovky úředníků a občanů spojeneckých národů. Britský námořní atašé v Petrohradu byl bolševiky na ambasádě zavražděn.
Lockhart byl zatčen a Reilly ze země uprchl. Čeka tvrdila, že během výslechů Lockhart prozradil, že atentát byl schválen z Londýna. Lockhart toto popřel, díky své diplomatické imunitě byl propuštěn z vězení a vyměněn za Maxima Litvinova, kterého drželi s dalšími bolševiky Britové jako pojistku bezpečnosti britských občanů v Rusku. Hlavním důsledkem tohoto všeho bylo, že Čeka vyhlásila Rudý teror, aby vykořenila veškerou opozici, a oficiálně znovu zavedla trest smrti.
Bolševici tento týden odsoudili k smrti 5000 členů Socialistických revolucionářů a Dora Kaplan byla popravena v domnění, že to byla ona, kdo postřelil Lenina. V Lockhartových pamětech, které sepsal ve 30. letech, Lockhart kategoricky odmítá, že by se podílel na atentátu na Lenina a celou věc svedl na Reillyho, který byl tou dobou dávno mrtvý. A spojenci nepostupovali jen v Rusku, ale pořád i na západní frontě. 2. září britská armáda s Kanaďany v čele prolomila na 37 kilometrů dlouhé frontě německé linie.
Stalo se to na linii Drocourt-Quéant, Němci nazývané „Wotan Stellung“, která byla klíčovou součástí jejich obrany. Dvě kanadské a jedna britská divize s 59 tanky zaútočily v pět hodin ráno. Obrana sestávala z dvou linií zákopů s betonovými bunkry a kulometnými hnízdy. Pás ostnatých drátů byl 100 metrů široký a část musela být přestříhána ručně, Němci se ale houfně vzdávali. Britský velitel sir Douglas Haig podotkl, že mnoho z nich se vzdalo bez boje a zdálo se, že utíkali.
Jeho strategie nepřetržitých útoků po celé délce fronty fungovala. „Účinek na německé síly vystavené tomuto tlaku byl podobný jako u přehrad při povodních. Stěna se pohne, nejdřív skoro neznatelně. Poté se objeví drobná trhlina a pokud tlak pokračuje, tak je celá konstrukce, v tomto případě celá německá linie, v nebezpečí kompletního kolapsu.“ Německý generál Erich Ludendorff vydal rozkaz k celkovému ústupu o nějakých 25 kilometrů na Hindenburgovu linii.
Ten probíhal přes noc ve zbytku týdne. Ludendorff se nyní rozhodl pro čistě defenzivní strategii. Hindenburgova linie musí být za každou cenu udržena. Němci se již stahovali z oblasti západně od Sommy a využívali řeku jako ochrannou bariéru. 31. srpna a 1. září ale operace naplánovaná Johnem Monashem, při které Australané obsadili Péronne, přinutila Němce opustit opevněné pozice na hoře Mont Saint-Quentin.
Větší množství útoků, než by poměrově odpovídalo jejich počtu, nyní jako beranidlo vedly sbory ANZAC nebo Kanaďané. To svědčí o kvalitě jak vojáků samotných, velice schopných i po čtyřech letech boje, tak i jejich velitelů Johna Monashe a Arthura Currieho. A vrchní spojenečtí velitelé byli zaneprázdněni novými plány. Minulý týden jsem zmínil velkou kombinovanou spojeneckou ofenzivu, která začne koncem měsíce, konkrétně americkou část, útok severně od řeky Mázy.
Francouzi zaútočí se 4. armádou pod Henrim Gouraudem na levém křídle Američanů. Útok bude mířit západně od Argonne a jejich úkolem bude dosáhnout Mézières. Stejně jako Američané i Francouzi narazí na silné obranné pozice. Útok bude vyžadovat přepravu velkého množství mužů a materiálu, několik set tisíc Francouzů se bude muset dostat z úseku u Mázy a Argonne a přes půl milionu mužů, hlavně Američanů, naopak do tohoto úseku. Na sto kilometrech mezi těmito dvěma bitevními zónami vedly jen tři silnice. Přesun proběhne v noci, ale je potřeba zařídit i plno dalších věcí, letiště, nemocnice, železnice a podobně.
Zmíním pár čísel z knihy Zahnáni do kouta Davida Stevensona. Začátkem září Francouzi odhadovali, že Němci mají na západě v záloze 44 divizí. Spojenci jich měli 75. Za posledních šest týdnů se rovnováha sil dramaticky změnila. Německá armáda v srpnu 1918 na západní frontě přišla o 228 000 mužů, ale dorazilo jen 130 000 nováčků. G.
J. Meyer podotýká, že z těchto 228 000 mužů bylo 110 000 vedených jako „pohřešovaní“, což je eufemismus pro to, že většina z nich dezertovala. „Když čerstvě zajatí vojáci dorazili do spojeneckých zajateckých táborů vytvořených pro narůstající počty zajatců, ti uvnitř je vítali jásotem. Nemožnost německého vítězství již byla jasná všem vyšším spojeneckým velitelům a většině jejich německých protějšků. Jedinou německou nadějí, jestli nějaká ještě zbývala, bylo diplomatické řešení, než Německu stejně jako Rakousku-Uhersku, nezbude nic, co by mohlo nabídnout.“ Němci na západě nebyli jediní, kdo měl za to, že vítězství není reálné.
Osmané 31. srpna znovu zaútočili na Brity u Baku a Britové byli opět zničeni přesilou pěchoty s dělostřelectvem. Arménské záložní prapory odmítly nastoupit na frontu, což přesvědčilo britského velitele Lionela Dunstervilla, že pokračovat v obraně města a ropy je jen mrhání časem a životy. Pěti diktátorům Středokaspické diktatury oznámil, že se svými muži brzy město opustí, protože jeho obsazení Osmany nic nezabrání.
A v Africe je síla německého generála Lettow-Vorbecka na řece Lúrio pod útokem dvou britských formací poblíž Angurosu. Lettow-Vorbeck s velkým počtem mrtvých a zajatých ustoupí. Takový byl týden, další postupy na západní frontě, zatímco Němci ustupují na svou nejsilnější linii. Osmané jsou úspěšní na Kavkaze a spojenci zas v Rusku, i když jejich intriky spouští lavinu vládního teroru.
Úředně vyhlášeného vládou. Prostě vyhlásila, že bude kampaň teroru, která zabije spoustu lidí, kteří asi nic neudělali, a pomocí strachu zkonsolidují moc. Zní to téměř ďábelsky, ale ve srovnání s tím, co bylo jinde, to nijak zvlášť zlé nebylo. Prostě jedna z věcí, co se v roce 1918 dějí. Šílenci a řezníci v čele nových národů, pozůstatky minulosti v čele těch starých, desetitisíce lidí denně umírají na chřipku a statisíce lidí měsíčně umírají ve válce.
Nic nového pod sluncem. Jestli chcete vědět více o „Špiónském esu“ Sidneym Reillym, zde je náš speciální díl o něm. Patr(e)onem týdne je Brian Dunmire. Zvažte, prosím, vaši podporu, bez vás by pořad vzniknout nemohl. Na viděnou příště!
Sir Douglas Haig připravoval plány na velkou ofenzivu, u Baku Osmané díky silné přesile poráželi Brity a spojenci nyní byli přítomní jak v Murmansku, tak i na Sibiři. To znepokojovalo ruské bolševické vládce. V červenci Lenin obecenstvu řekl, že sovětské Rusko je ve své nejtěžší chvíli. To mohla být pravda, protože po událostech tohoto roku Rusko bylo jen o velikosti Moskevského velkoknížectví 16.
století a konflikt občanské války stále narůstal. Měl ke svému znepokojení důvody, protože 31. srpna spojenci obsadili pozice 120 km jižně od Archangelsku na trati do Volgody. A Japonci tento týden obsadili severně od Vladivostoku Chabarovsk. To byla důležitá základna v oblasti. 3. září ráno noviny Pravda a Izvestija vydaly senzační článek, který tvrdil, že policie odhalila a rozbila ohromné anglofrancouzské spiknutí, které mělo svrhnout vládu sovětů a ustanovit novou vládu, která by Rusko zavedla zpět do války.
Noviny tvrdily, že tato aféra, odteď známá jako Lockhartova aféra, má své základy v Moskvě pod velením Roberta Bruce Lockharta, velitele britské diplomatické mise v Moskvě, a francouzského konzula Fernanda Grenarda. Zapojil se i „Špiónské eso“ Sidney Reilly, o němž máme celý speciální díl, který utratil přes milion rublů, aby uplatil stráže, které hlídaly Kreml.
Přes týden noviny přidávaly podrobnosti, konkrétně to byli lotyšští střelci, kteří měli být koupeni, a v plánu bylo zatknout celou radu lidových komisařů, zastřelit Lenina a Trockého a zavést vojenskou diktaturu, ale lotyšští střelci se ukázali být neúplatnými. To je jedna verze příběhu, ale v knize Špióni a komisaři Robert Service píše, že záležitost nebyla jen výmyslem a zpravodaj francouzského listu Le Figaro René Marchand, jenž o spiknutí napsal francouzskému prezidentovi Poincarému v dopise, který časem také vyšel v ruském tisku, o spiknutí rovněž informoval komunistické úřady.
Čeka, tajná policie, o něm však již věděla a poté, co byl 30. srpna postřelen a vážně zraněn Lenin a 31. srpna zavražděn náčelník petrohradské Čeky, byly zatčeny stovky úředníků a občanů spojeneckých národů. Britský námořní atašé v Petrohradu byl bolševiky na ambasádě zavražděn.
Lockhart byl zatčen a Reilly ze země uprchl. Čeka tvrdila, že během výslechů Lockhart prozradil, že atentát byl schválen z Londýna. Lockhart toto popřel, díky své diplomatické imunitě byl propuštěn z vězení a vyměněn za Maxima Litvinova, kterého drželi s dalšími bolševiky Britové jako pojistku bezpečnosti britských občanů v Rusku. Hlavním důsledkem tohoto všeho bylo, že Čeka vyhlásila Rudý teror, aby vykořenila veškerou opozici, a oficiálně znovu zavedla trest smrti.
Bolševici tento týden odsoudili k smrti 5000 členů Socialistických revolucionářů a Dora Kaplan byla popravena v domnění, že to byla ona, kdo postřelil Lenina. V Lockhartových pamětech, které sepsal ve 30. letech, Lockhart kategoricky odmítá, že by se podílel na atentátu na Lenina a celou věc svedl na Reillyho, který byl tou dobou dávno mrtvý. A spojenci nepostupovali jen v Rusku, ale pořád i na západní frontě. 2. září britská armáda s Kanaďany v čele prolomila na 37 kilometrů dlouhé frontě německé linie.
Stalo se to na linii Drocourt-Quéant, Němci nazývané „Wotan Stellung“, která byla klíčovou součástí jejich obrany. Dvě kanadské a jedna britská divize s 59 tanky zaútočily v pět hodin ráno. Obrana sestávala z dvou linií zákopů s betonovými bunkry a kulometnými hnízdy. Pás ostnatých drátů byl 100 metrů široký a část musela být přestříhána ručně, Němci se ale houfně vzdávali. Britský velitel sir Douglas Haig podotkl, že mnoho z nich se vzdalo bez boje a zdálo se, že utíkali.
Jeho strategie nepřetržitých útoků po celé délce fronty fungovala. „Účinek na německé síly vystavené tomuto tlaku byl podobný jako u přehrad při povodních. Stěna se pohne, nejdřív skoro neznatelně. Poté se objeví drobná trhlina a pokud tlak pokračuje, tak je celá konstrukce, v tomto případě celá německá linie, v nebezpečí kompletního kolapsu.“ Německý generál Erich Ludendorff vydal rozkaz k celkovému ústupu o nějakých 25 kilometrů na Hindenburgovu linii.
Ten probíhal přes noc ve zbytku týdne. Ludendorff se nyní rozhodl pro čistě defenzivní strategii. Hindenburgova linie musí být za každou cenu udržena. Němci se již stahovali z oblasti západně od Sommy a využívali řeku jako ochrannou bariéru. 31. srpna a 1. září ale operace naplánovaná Johnem Monashem, při které Australané obsadili Péronne, přinutila Němce opustit opevněné pozice na hoře Mont Saint-Quentin.
Větší množství útoků, než by poměrově odpovídalo jejich počtu, nyní jako beranidlo vedly sbory ANZAC nebo Kanaďané. To svědčí o kvalitě jak vojáků samotných, velice schopných i po čtyřech letech boje, tak i jejich velitelů Johna Monashe a Arthura Currieho. A vrchní spojenečtí velitelé byli zaneprázdněni novými plány. Minulý týden jsem zmínil velkou kombinovanou spojeneckou ofenzivu, která začne koncem měsíce, konkrétně americkou část, útok severně od řeky Mázy.
Francouzi zaútočí se 4. armádou pod Henrim Gouraudem na levém křídle Američanů. Útok bude mířit západně od Argonne a jejich úkolem bude dosáhnout Mézières. Stejně jako Američané i Francouzi narazí na silné obranné pozice. Útok bude vyžadovat přepravu velkého množství mužů a materiálu, několik set tisíc Francouzů se bude muset dostat z úseku u Mázy a Argonne a přes půl milionu mužů, hlavně Američanů, naopak do tohoto úseku. Na sto kilometrech mezi těmito dvěma bitevními zónami vedly jen tři silnice. Přesun proběhne v noci, ale je potřeba zařídit i plno dalších věcí, letiště, nemocnice, železnice a podobně.
Zmíním pár čísel z knihy Zahnáni do kouta Davida Stevensona. Začátkem září Francouzi odhadovali, že Němci mají na západě v záloze 44 divizí. Spojenci jich měli 75. Za posledních šest týdnů se rovnováha sil dramaticky změnila. Německá armáda v srpnu 1918 na západní frontě přišla o 228 000 mužů, ale dorazilo jen 130 000 nováčků. G.
J. Meyer podotýká, že z těchto 228 000 mužů bylo 110 000 vedených jako „pohřešovaní“, což je eufemismus pro to, že většina z nich dezertovala. „Když čerstvě zajatí vojáci dorazili do spojeneckých zajateckých táborů vytvořených pro narůstající počty zajatců, ti uvnitř je vítali jásotem. Nemožnost německého vítězství již byla jasná všem vyšším spojeneckým velitelům a většině jejich německých protějšků. Jedinou německou nadějí, jestli nějaká ještě zbývala, bylo diplomatické řešení, než Německu stejně jako Rakousku-Uhersku, nezbude nic, co by mohlo nabídnout.“ Němci na západě nebyli jediní, kdo měl za to, že vítězství není reálné.
Osmané 31. srpna znovu zaútočili na Brity u Baku a Britové byli opět zničeni přesilou pěchoty s dělostřelectvem. Arménské záložní prapory odmítly nastoupit na frontu, což přesvědčilo britského velitele Lionela Dunstervilla, že pokračovat v obraně města a ropy je jen mrhání časem a životy. Pěti diktátorům Středokaspické diktatury oznámil, že se svými muži brzy město opustí, protože jeho obsazení Osmany nic nezabrání.
A v Africe je síla německého generála Lettow-Vorbecka na řece Lúrio pod útokem dvou britských formací poblíž Angurosu. Lettow-Vorbeck s velkým počtem mrtvých a zajatých ustoupí. Takový byl týden, další postupy na západní frontě, zatímco Němci ustupují na svou nejsilnější linii. Osmané jsou úspěšní na Kavkaze a spojenci zas v Rusku, i když jejich intriky spouští lavinu vládního teroru.
Úředně vyhlášeného vládou. Prostě vyhlásila, že bude kampaň teroru, která zabije spoustu lidí, kteří asi nic neudělali, a pomocí strachu zkonsolidují moc. Zní to téměř ďábelsky, ale ve srovnání s tím, co bylo jinde, to nijak zvlášť zlé nebylo. Prostě jedna z věcí, co se v roce 1918 dějí. Šílenci a řezníci v čele nových národů, pozůstatky minulosti v čele těch starých, desetitisíce lidí denně umírají na chřipku a statisíce lidí měsíčně umírají ve válce.
Nic nového pod sluncem. Jestli chcete vědět více o „Špiónském esu“ Sidneym Reillym, zde je náš speciální díl o něm. Patr(e)onem týdne je Brian Dunmire. Zvažte, prosím, vaši podporu, bez vás by pořad vzniknout nemohl. Na viděnou příště!
Komentáře (0)