Bitva o Saint-MihielVelká válka

Američané už několik měsíců bojovali, ale tento týden něco přichází. Poprvé ve válce americká armáda s americkými veliteli podle amerických plánů vyráží do útoku. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden spojenci postupovali na Sibiři a poblíž Murmansku a Rusové odhalili spojenecký plán na svržení bolševické vlády. To tuto vládu přimělo k rozpoutání kampaně teroru proti svým občanům. Kanaďané a Australané vedli britské útoky na západní frontě a Němci se stahovali na mocnou Hindenburgovu obrannou linii.

Britové měli ale problém s bráněním ropného města Baku na Kavkaze. A ten problém se tento týden zhoršoval, 12. září se v okolí města konečně zkoncentrovala osmanská armáda islámu. Ta čítala 7000 až 8000 tureckých vojáků a 6000 až 7000 ázerských dobrovolníků. Počet obránců města včetně britské síly pod Lionelem Dunstervillem, která zatím ještě neodjela, byl necelých 8000 mužů. Jak týden končil, Osmané se chystali na velký útok.

Hlavní velký útok tohoto týdne ale přišel na západní frontě, byla to bitva o Saint-Mihiel, která proběhla 12. a 13. září. Byla to první bitva války naplánovaná a provedená americkou armádou a velitelem za podpory Francouzů. Saint-Mihiel byl na těžko přístupném místě a Němci strávili několik let budováním pěti obranných linií se širokými pásy ostnatého drátu, kulometnými hnízdy a betonovými zákopy. Bylo to velice důležité místo, Němci odtud ohrožovali křídlo jakéhokoliv útoku směrem na Sedan.

Hned za výběžkem byl region s městy Mety a Thionville a ložisky železné rudy a ocelárny, které Němci obsadili v roce 1914. Tuto bitvu naplánoval americký velitel John Pershing. Myslel si, že Američané byli moc dlouho neefektivně používaní v obranných bojích, a chtěl zorganizovat americkou armádu, aby nepříteli uštědřila tvrdý úder. Americká 1. armáda byla zformována 10. srpna, když konečně dorazilo dost vojáků, aby postavili celou armádu. Pershingovo přání se vyplnilo.

Martin Gilbert píše, že Američané přesvědčili německé velitelství, že útok přijde u Mylhúz. Kopie části rozkazů pro útok u Mylhúz byla u Belfortu vyhozena do koše, kde ji našel německý agent, jak bylo v plánu, a předal ji dál jako pravdivou. Německý generál Ludendorff však už několik dní stahoval své jednotky z výběžku, protože si všiml koncentrace Američanů poblíž Verdunu. Pro tento útok bude použito 3000 velkých děl a 40 000 tun střeliva.

Za použití 100 000 tun štěrku bylo postaveno přes 20 kilometrů silnice, dále bylo postaveno i 70 km železnice a 400 km železnice s úzkým rozchodem. Pro zraněné bylo připraveno 21 000 postelí a 65 evakuačních vlaků. Přes 200 000 Američanů a 48 000 Francouzů zaútočilo v silném dešti na 20kilometrové frontě. Američané vypálili přes 100 000 plynových střel s fosgenem a vyřadili z boje tisíce Němců, na nebi měli přes 1400 letadel. Útočníci měli trojnásobnou převahu v počtu pěchoty, minimálně pětinásobnou v počtu děl a více než sedminásobnou ve vzduchu.

Poznámka na okraj: I když Američané i Francouzi bojovali pod Pershingovým velením, velká děla a tanky byly vyrobeny Francouzi a mnoho mělo francouzské posádky. Obklíčení, ve které spojenci doufali, nepřišlo a většina Němců dokázala utéct. Spojenci měli 7000 obětí a Němci 4000 mrtvých a zraněných, ale 13 000 jich bylo spojenci zajato.

O vzdávajících se Němcích kolovaly i poměrně neobvyklé příběhy, Gilbert píše o seržantovi Harrym Adamsovi, který viděl jednoho Němce utéct do zákopu. Adamsovi zbývaly jen dva náboje. Vystřelil je do vchodu do zákopu a vyzval Němce, aby se vzdal. Němec tak učinil. A pak vylezl další. A po něm další. Dokud se jich nevzdalo 300. Adams je dovedl k americké linii ozbrojen jen prázdnou pistolí. Když na linii prvně skupinu spatřili, mysleli si, že je to německý protiútok.

Spojenci obsadili přes 500 kilometrů čtverečních území a železniční spojení. V poledne 13. září Francouzi vstoupili do Saint-Mihielu. Když později toho dne Američané dorazili do Sedanu, měli problém přesvědčit místní, aby opustili své úkryty, protože ti nevěděli, že ve válce bojují američtí vojáci. Když americký velitel brigády Douglas MacArthur v noci procházel liniemi, viděl dalekohledem město Mety a pomyslel si, že nevypadá tak dobře bráněné a navrhl svým nadřízeným překvapivý útok.

Pokud by uspěl, byl by zisk z tohoto útoku opravdu cenný. Vrchní spojenecký velitel Ferdinand Foch ale plánoval novou velkou koordinovanou ofenzivu na několika místech již za dva týdny a nechtěl žádná rozptýlení. I samotné srovnání výběžku u Saint-Mihiel však bylo cenným ziskem. Rychlost úspěchu německé velitele ohromila, Američané ale měli těžké ztráty. I když bitva Američanům přinesla spoustu chvály a ocenění za schopnosti vojáků, pořád zbývaly velké logistické problémy.

Panovaly obavy, že muži nemají dostatek jídla a dobrého oblečení, s dodávkami paliva byly velké problémy a zpráva německé rozvědky tvrdila, že i přes tyto úspěchy Američané zatím neměli dost zkušeností, aby se jich při velkých ofenzivách obávali. Spojenečtí zpravodajci různých zemí psali, že Němci z bitvy vyšli vcelku dobře a problémy Američanů s komunikací jejich armádu téměř znehybnily. Pershingův náčelník štábu James McAndrew s tímto hodnocením souhlasil, že disciplína byla špatná a přesun dělostřelectva byl příliš pomalý.

I tak ale velký plán, jehož součástí Saint-Mihiel byl, běžel perfektně. Německé výběžky byly odstraněny, Němci byli zahnáni od Paříže a přístavů v La Manche, podélné železnice byly osvobozeny a budou se velice hodit. Foch byl připraven na svou další velkou ofenzivu. Již druhý den u Saint-Mihielu Američané začali s ohromným úkolem přesunu a nasazení statisíců mužů jinde pro jejich další ofenzivu na Máze a u Argonne za dva týdny.

Nejen Němci ale měli problémy s morálkou. Ani ve spojeneckých armádách nebylo zdaleka vše v pořádku. 59. australský prapor, který akorát dostal volno po celém týdnu bojů, byl povolán zpět na linii. Původně odmítli nastoupit, ale nakonec je jejich důstojníci dokázali přemluvit. Bylo jich tam nutně potřeba, jako téměř každého vojáka. 10.

září britský velitel Douglas Haig požádal válečný kabinet o jízdu a dostatek střeliva pro válku v pohybu, o které předpokládal, že brzy začne. Měl na mysli útočnou válku v pohybu, což by pro spojence bylo poprvé na západní frontě za celou dobu války. A lidé byli v pohybu i v Rusku, Britové postoupili o 40 km na řece Dvině. Američané dorazili do Archangelsku, Rudá armáda ale uspěla u Kazaně. Teror zatím pokračoval a cizí mocnosti začaly podávat protesty. V Petrohradě bolševici zmasakrovali členy buržoazie a vyhrožovali popravou britských úředníků, zatímco je zaplacena první splátka válečných reparací Německu, zlato v hodnotě 12,5 milionu britských liber.

Další týden tak končí, Baku je ve svízelné situaci a Američané a Francouzi v silné přesile porážejí Němce. A Douglas Haig se chystá na válku v pohybu. Útočná válka v pohybu. Páni. Poprvé za čtyři roky války, to se spojencům za celou válku na západě ještě nepodařilo.

Tady je zajímavý citát z knihy Generálové velké války na západní frontě: „Francouzi a Britové ztratili moře času a statisíce životů lámáním si zubů na německých obranných liniích. Všechny získané zkušenosti ale začínaly být patrné v lepší taktice pěchoty, využití dělostřelectva, tanků a letadel ve zdařilé kombinaci. Z toho jasně plyne, že v roce 1918 se všechno to utrpení vyplatilo. Němci byli stabilně poráženi, a to stejnými generály, kteří bojovali na Sommě, u Yper, u Arrasu a Cambrai a od té doby byli houfně označováni za neschopné.

Co se polního maršála Haiga týče, nyní byl bez nejmenší pochybnosti nejlepším velitelem na západní frontě.“ Douglas Haig, nejlepší velitel na západní frontě? To jste nečekali, co? A to podle knihy, která ho opakovaně kritizovala. Děj se zamotává. Jestli chcete vědět více o Douglasi Haigovi a proč byl jako velitel kritizován, zde je náš speciální díl o něm.

Patr(e)onem týdne je Mariah Bonham. Vaše podpora na Patreonu je tím, co umožňuje vznik tohoto pořadu. Na viděnou příště!