Podzim si vybírá své oběti

2. října 1914 Velká válka zuřila po dva měsíce. Stovky tisíc mužů přišly o život
v jedněch z nejkrvavějších bitev historie, avšak nový nepředvídaný jev vstoupil na scénu
a bude hrát velkou roli ve vývoji války: s říjnovými dešti přišlo bláto. Jsem Indy Neidell,
vítejte u Velké války. Když jsme minule skončili,
Britové, Francouzi a Němci dosáhli patu v bitvě o řeku Aisne
a při hledání nových výhod se zákopy při závodě k moři
začaly rozšiřovat na severozápad.

Rusové tlačili rakouskou armádu
zpět do Rakouska-Uherska. a na severu se připravovali
z Polska zaútočit na Němce. Válka ve vzduchu i na moři
se začínala stávat vážnou věcí. V Evropě byl podzim
a vidíme jeden z běžných úkazů války - bláto. Nekonečné bláto. 120 000 Rakušanů se zabarikádovalo
v Pevnosti Přemyšl, zcela za ruskými liniemi, a Rusové začali 26.

září pevnost obléhat. Rakušané vždy plánovali
a byli odhodláni Přemyšl udržet, ale typicky se na tento úkol začala armáda
Františka Josefa připravovat na poslední chvíli. Polovina zbraní v pevnosti
byla zaostalá a stála využívala střelný prach a opravdu hodně střel
se ukázalo být slepými, a i když na poslední chvíli
vybudovali celou řadu krytů, včetně 30 mil zákopů, vojáci nikdy nepokáceli les před pevností, který Rusové využili pro své krytí.

Ale Rakušané alespoň
tentokrát měli bláto na své straně. Mohli byste čekat,
že pevnost padne poměrně rychle, protože zatím žádná pevnost
neodolala síle moderního dělostřelectva, ale podzimní deště proměnily
míle krajiny před pevností v bahno, které bylo příliš hluboké,
aby Rusové dostali děla dostatečně blízko, a prvotní ruský útok nedosáhl ničeho jiného,
než že ruskou armádu připravil o 40 000 mužů. Ruský generál Ivanov
však nezaútočil v plné síle. O týden dříve poslal na sever 30 divizí.

Nyní se rozhodl,
že chce všechny jednotky na Visle přeskupit, aby mohl z východního břehu
zahájit invazi do Německa. Toto se ukázalo být
ohromujícím příkladem neschopnosti, protože tento rozkaz vyústil
v týdny pochodování a žádné válčení. A při pochodu blátivým Polskem
padali vedle cest k smrti vyhladovělí vojáci i koně. Takže máte jednu armádu
na pochodu a druhá se opevňuje, což vypadá jako situace na západě, kde jsou muži uvízlí v zákopech,
zatímco druzí v pohybu.

Pokračuje závod k moři,
při kterém se Němci i Francouzi snaží jedni druhé obejít ze strany
a zákopy se rozšiřují směrem k pobřeží. 26. září začali Němci
bombardovat pevnosti kolem Antverp. Lutych a Namur padly
a Antverpy byly poslední baštou belgického odboje. Spojenci potřebovali,
aby se obránci udrželi co nejdéle. Jakmile by Němci Antverpy obsadili,
mohli by se zaměřit na přístavy v Lamanšském průlivu, což by donutilo Brity
ustoupit ze západní Francie a ohrozilo samotné Britské ostrovy.

Pokud by Antverpy zvládly
vzdorovat i pouhý jeden další týden, Britové by stihli vybudovat
obranou linii ve Vlámsku, odtud ideálně zahájit
ofenzívu pro osvobození Belgie a následně zatlačit Němce zpět do Německa. Belgičané byli v tuto chvíli
pochopitelně demoralizovaní a začali posílat své archivy
a národní poklady do Británie. 2. října se uskutečnilo
setkání britských velikánů – britského ministra pro válku lorda Kitchenera,
ministra zahraničí Edwarda Greye a Winstona Churchilla, kterého pravděpodobně znáte
více z druhé světová války než z této, avšak v tuto dobu velel námořnictvu.

Uvědomili si,
že co nejdelší možný odpor v Antverpách je nezbytný pro britské válečné úsilí ve Francii, a tak se do Antverp vypravil sám Churchill
a strávil tři dny v zákopech s vojáky nebo na jednáních s belgickou vládou. Přesvědčit Belgičany o nutnosti
bojovat bylo velice náročné. Jedním z důvodů bylo,
že Belgičané nemohli vybudovat zákopy.

Území mezi městem a pevnostmi
bylo úmyslně zaplaveno, a budování zákopů tak bylo nemožné. Znovu vidíme říjnové bláto
určovat směr války. Byly to skutečně temné chvíle. Představte si, že jste
Belgičanem v roce 1914. Vaše malé země,
vaše malá neutrální země byla přemožena
a proměněna ve válečnou zónu, vaše města bombardována a vypálena a vy nemáte kam utéct.

I když se ostatní bojující země
nepotýkaly s tak ohromnou krizí, lidé si museli neustále
zvykat na nová nařízení. Jen se nad tím zamyslete. Najednou je na vás uvalena
spousta nových pravidel a omezení, která potrvají po další čtyři roky. Německo například zakázalo
na veřejnosti mluvit anglicky, zatímco Rusko zakázalo mluvit německy.

Dokonce jen mluvit německy
po telefonu bylo trestáno pokutou 3 000 rublů a za mluvení německy na veřejnosti
jste mohli být posláni na Sibiř. Ano, na Sibiř. Ve městech napříč Evropou
byly vybudovány vývařovny, které poskytovaly jídlo rodinám,
které si jej nemohly dovolit koupit. Francie udělala dobrou věc: zakázala poskytovat půjčky
a posílala peníze rodinám, jejichž hlavní živitel odešel bojovat, což v mnoha případech bylo více,
než rodina vydělávala před válkou.

Francouzská vláda však uznala
cenu za udržení morálky přijatelnou. Avšak pokud jste byli chudí
a spoléhali se na spotřebitelské zboží jako formu výdělku, měli jste smůlu
a vaším nejlepším přítelem se staly zastavárny. Například v Británii byly k vidění
třídní rozdíly v pracovní síle. Odboráři, kteří po vypuknutí války
uzavřeli se zaměstnavateli příměří, teď viděli mnoho z těchto zaměstnavatelů
bohatnout a divili se, proč nemají žádný podíl. Nevole, která z toho vzešla,
vedla k dramatickým stávkám a do roku 1915
bylo v Británii kvůli průmyslovým neshodám ztraceno přes tři miliony pracovních dní.

Avšak nová odvětví průmyslu zažívaly boom,
jak bylo třeba vyrábět nové věci pro vedení války jako byly lopaty, náboje, plátno,
kůže, výbušniny, konzervy s jídlem a tužky s papírem. Většina Evropanů byla
v roce 1914 už gramotná a válka vyprodukovala
ohromné množství dopisů. Pokud se podíváte o 40 let zpět
na prusko-francouzskou válku, během celé války
obdržela pruská armáda 500 000 dopisů.

V roce 1914 dostávala německá armáda
9,9 milionů dopisů každý den. Tady je bizarní fakt o lordu Kitchenerovi
ze stránek knihy Katastrofa od Max Hastingse. "Kitchener ohromil sira Edwarda Greye,
když požadoval dodávky 10 000 živých koz měsíčně, aby byly splněny obřadní dietní
požadavky indických vojáků ve Francii." Pasení koz je jedním z odvětví ekonomiky,
jehož růst byste ve válce nečekali. Každý hrál ve válečném úsilí svoji roli. Doma, v práci, na bojišti
a kolonie nebyly výjimkou. Německou nejvýdělečnější kolonií byla
tehdy kolonie nyní známá pod jménem Namibie.

Poskytovala diamanty i měď. Ten týden tam došlo k bitvě o Sandfontein. Brilantní německý generál Heyderbreck
s 1 700 převážně domorodými vojáky nachystal na jihoafrické vojáky past. Poté, co jim přerušil telefonní spojení,
aby si Jihoafričané nemohli zavolat posily, obklíčil a přemohl skoro dvojnásobnou přesilu. Když se potom Jihoafričané vzdali,
vojáci obou armád si prostě povídali a Heyderbreck si s plukovníkem Grantem,
velitelem vojáků Jižní Afriky, pogratuloval a oba poté o bitvě diskutovali.

V roce 1915 byli Němci
nuceni v jihozápadní Africe kapitulovat, ale v roce 1914 vybojovali řadu vítězství, která byla důležitá,
protože zabránila vojákům Jižní Afriky odcestovat do Evropy
a bojovat v důležitých podzimních bitvách. Na konci týdne se Rusové
potulovali v polském blátě a obléhali Rakušany
v rakouském blátě. Francouzi a Němci se ve francouzském blátě
stále odstřelovali v neustávající bitvě o řeku Aisne, ale Němci se chystali dobýt Antverpy,
poslední vzdorující město v Belgii, které spěchali bránit Britové,
zatímco Němci vyhrávali v Jižní Africe a poutali na sebe tamní jednotky.

V září 1914 skončila válka rychlých vítězství a začala zákopová válka vleklých bitev. A jak říjnové deště proměnily
evropská bojiště na západě i na východě v bláto, pochody se stávaly nesnesitelnými
a vojáci v zákopech začali trpět. Během dalších čtyř let
zemřely v blátě miliony mužů.

Mnoho z nich neznámých,
zapomenutých a nevzpomínaných. Uvidíme se příští týden.