Pokud se díváte v roce 2015, určitě víte o uprchlické krizi, která tento rok provází, ale možná nevíte, že to není zdaleka poprvé, protože před sto lety jiní obyvatelé jiného národa byli nuceni utéci před hrůzami války. Jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden britská armáda v Mezopotámii napadla Osmany v Ktésifónu, ale byla nucena ustoupit po proudu řeky ke Kutu pronásledována několikrát větší nepřátelskou armádou.

Italové si připsali menší zisky na Soči za cenu těžkých ztrát, zatímco Srbové byli vyhnání ze své země třemi útočícími armádami. Severovýchod se na zimu uklidnil a na západě byla akce na obloze. Toto se stalo potom. Čtvrtá bitva na Soči tento týden skončila. Zuřila od 10. listopadu a začala jen týden po konci třetí bitvy na Soči, takže se bojovalo prakticky bez ustání sedm týdnů.

Počasí se na konci listopadu vyjasnilo a boje se neuvěřitelně zintenzivnily, ale 4. prosince se vrátil sníh a boje se zastavily podél celé linie. Dvě armády se chystaly přezimovat v hustém sněhu v Alpách a ve štiplavém větru na Corse. Ztráty utrpěné v bitvě byly v té době záměrně utajovány, ale oficiální poválečná čísla mluví o 50 000 na straně Italů a o 30 000 na straně Rakušanů. Avšak uvědomme si, že bitva sice skončila, ale boje nikoliv.

Dělostřelectvo stále dunělo, letadla a ostřelovači obtěžovali vojáky a hlídky budou vždy ze sněhu pozorovat, co dělá druhá strana. A obě strany se snažily kopat tunely ve skalách a umisťovat výbušniny s cílem vyvolat laviny. Takže jatka nikdy neustala. A slovo jatka se hodí pro popis nedávné akce na Balkáně. Rakousko-uherská, německá a bulharská vojska o síle převyšující půl milionu mužů napadla minulý měsíc Srbsko, a i když Srbové a jejich francouzští spojenci bojovali statečně, bitva o Srbsko skončila.

Ve skutečnosti teď měli Srbové jen jednu možnost a to stáhnout se na území, kde je nepřítel nemohl pronásledovat, a kde by tak armáda mohla zůstat nedotčená. Cesta do hor Černé Hory a Albánie byla otevřená, ale nebyly tam žádné železnice a ani cesty pro povozy, takže to armáda nikdy nemohla zvládnout jako celek.

Musela se rozdělit do menších skupin a každá skupina musela vyrazit jinudy. Neměli jak dostat čerstvé jídlo a hlad půjde spolu se srbskou armádou, která stále čítala kolem dvou set tisíc mužů, a rovněž hory byly v tuto dobu pokryté hlubokým sněhem. Bitva o Kosovskou planinu byla poslední bitvou před ústupem. Munice byla nashromážděna a tažní volové vypuštěni do přírody, protože do hor nemohli. Kosovská planina je šedesát kilometrů dlouhá a patnáct kilometrů široká a bylo to místo hodné srbského poslední vzdoru, protože právě tam Lazar, poslední ze středověkých srbských carů, vládce říše, která se rozprostírala po většině Balkánu, přišel o svůj národ v roce 1389.

Bitva na konci listopadu byla krutá a nepředstavitelně krvavá a trvala několik dní, ale její výsledek byl znám od začátku. 28. listopadu 1915 německé velení vydalo zprávu, ve které stálo, že "s ústupem srbské armády do hor operace na Balkáně skončily.

Náš cíl, ustanovit spojení s Bulharskem a Tureckem, byl splněn." Nyní již jezdily vlaky z Berlína do Konstantinopole, Německo z Balkánu stáhlo většinu svých sil a nechalo Bulhary vypořádat se s Makedonií a Rakušany s Černou horu. Ale víte co? Nebyla to jen srbská armáda, která utíkala, byl to celý národ a při ústupu z Kosovské planiny dohonila armáda prchající civilisty.

Zima přišla tento rok brzy a mnoho horských průsmyků a cest bylo ucpáno sněhem a svahy byly bičovány bouřemi. Stařenky a děti padaly a umíraly podél cest, matky s dětmi hledaly útočiště před větrem a sněhem, ale poté hladověly. Tady je popis z první ruky, jeden z mála, od korespondenta pro American United Press Williama G. Sheparda: "Celý svět se zatřese, až uvidí, jak Albánií procházejí zástupy uprchlíků.

Hrůzy útěku nebohých Srbů rostou s příchodem každé další skupiny z další zničené části země. Skoro celá cesta, 150 kilometrů dlouhá, je pokryta lidskými těly a mršinami koní a mul, které vyhladověly, zatímco tisíce starců, žen a dětí leží na skalách. Jsou hladoví, vyčerpaní a čekají na smrt." Bylo zde i jiné riziko. Přestože se Albánie oficiálně přidala k Trojdohodě a nabídla Srbům pomoc, mnoho albánských kmenů, které trpěly srbskou rukou během Balkánských válek, napadlo zástupy uprchlíků a zabilo stovky z nich.

Jde o to, že Albánie i Černá Hora byly napadeny a jejich města okupována. Černá Hora se přidala k Trojdohodě a vyhlásila válku Německu a Rakousku v srpnu roku 1914. Albánská pozice byla mnohem složitější. Albánské knížectví vzniklo teprve v únoru roku 1914, ale jižní část země, Epirus, která byla etnicky řecká, si užívala autonomie pod vládou albánského prince Williama udělené v červnu, jen měsíc před začátkem války.

Jen pár měsíců před válkou došlo k nepokojům, proti Williamovi byl naplánován puč vedený jeho premiérem Essadem Pašou a obecně tam byl pořádný binec. Když vypukla válka, Rakousko-Uhersko požadovalo, aby Albánie poslala vojáky císařské armádě, ale William odmítl, protože Albánie byla neutrální.

Válečníci a místní kmeny převzaly kontrolu nad severní a střední Albánií, jihu se chopili tamní Řekové a William ze země utekl v září roku 1914. Jednotky z Řecka a Itálie začaly Albánii okupovat na podzim, i když Itálie v prosinci uvedla, že její vojáci jen zajišťují neutralitu. Srbsko a Černá Hora rovněž brzy obsadily části země a ve většině Albánie panovala anarchie. Když tamtudy Srbové nyní ustupovali, byli pronásledováni Rakušany, kteří byli novými albánskými okupanty, ale k tomu všemu teprve dojde, takže se tím budeme zabývat, až se to stane, ale ve zkratce albánskou neutralitu nikdo nerespektoval.

Zima přicházela opravdu všude a dokonce i na jih na Gallipoli. 27. listopadu se přehnala hrozivá bouře, ve které se utopilo přes sto vojáků. Po bouři přišly dvě sněhové bouře, při kterých umrzlo dalších sto mužů. 12 000 v Suvle bylo ošetřeno kvůli chladnému počasí a zima ovlivnila hlavně australské a indické jednotky.

Evakuace byla nevyhnutelná, neboť muži za nynějších podmínek nemohli zimu přežít, ale otázkou bylo kdy? Na Gallipoli platil pat několik měsíců a na západní frontě přes rok a nyní i na východní frontě, tedy alespoň dočasně. Země byla příliš promrzlá, než aby se daly rychle vykonat zákopy, takže i když jste postoupili, nemohli jste se bránit protiútoku. I přesto se tento týden stala zajímavá věc, když 28.

listopadu německé velení 82. divize bylo překvapeno a padlo do zajetí nedaleko Pinsku. Zajati byli dva generálové. A ještě jedna poznámka na konec týdne. 1. prosince, baron Sidney Sonnino, bývalý italský premiér a současný ministr zahraničí, prohlásil v Parlamentu, že Itálie uzavřela smlouvu s Ruskem, Francií, Velkou Británií a Japonskem, že nikdo nepodepíše s žádnou nepřátelskou zemí separátní mír. A týden končí s končící bitvou na italské frontě, Rusy překvapujícími Němce a lidmi mrznoucími a tonoucími na Gallipoli.

A rovněž hladoví a mrznou k smrti v albánských horách. A co ti, kteří přežili? Ti, kteří to zvládli přes hory, co s nimi? Zoufalství muselo být nepředstavitelné, tehdy stejně jako dnes, celá země, všichni její obyvatelé, se stali uprchlíky, vyhnáni ze své země válkou a v srbském případě kráčející za budoucností, která byla v tomto bodě obestřena temnotou.

První světová válka přinesla nevýslovné utrpení pro civilisty na všech frontách. V zimě jsme mluvili o uprchlících na západní frontě a vy si můžete epizodu připomenout právě zde. Patr(e)onem týdne je Michael Speed. Skvělé jméno. Díky Michaelovu příspěvku jsme vylepšili mapu a animace. Jestli nás chcete podpořit, přispějte nám na Patreonu. Nezapomeňte odebírat a uvidíme se za týden.