Vzpoura

Solidarita.
To je to slovo, že? To přeci všichni
z první světové války známe. V každé bojující zemi. Britové zcela jednotní proti Němcům, Srbové jako jeden
proti Rakousku-Uhersku, Němci semknuti proti Francouzům.
Ale skutečně to tak bylo? Možná na začátku,
ale po šesti měsících smrti a zkázy začala tato jednota povolovat
a tento týden uvidíme výsledky.

Tento týden uvidíme první velkou vzpouru. Jsem Indy Neidell,
vítejte u Velké války. Minulý týden bojovalo Rakousko-Uhersko
proti Rusku v zasněžených Karpatech, zatímco na severu byli Rusové
vytlačeni z východního Pruska. Na blízkém východě se osmanská armáda
stahovala od Suezského průplavu a na západě se válčilo v Argonne. Na západní frontě je to jako obvykle,
boje v zákopech pokračují a fronta se posouvá tam a zpět.

Němci obsadili 13. února vesnici Norroy
a zaútočili na údolí u města La Lauch, kde následující den dobyli
Sengern a Remsbach. Francouzský protiútok na Norroy
16. února byl odražen, ale už 18. února uspěl
a vesnice byla dobyta. K tvrdým bojům dochází také ve Vogézách
a severozápadně od Verdunu. Tohle může vypadat v porovnání
s jinými věcmi jako skutečné maličkosti, ale musíte si uvědomit,
že to byla neustávající francouzská ofenzíva a v únoru ztratili 100 000 mužů,
alespoň podle knihy German Army on the Western Front, 1915
od Jacka Sheldona, přičemž R.

T. Foley,
který psal o opotřebovávací válce, uvádí 250 000 mrtvých a zraněných
a každá jedna bitva o zákop, pozorovatelnu, nebo vesnici
počet obětí rychle zvedala. Ale významné vojenské zprávy
nepřišly tento týden ze západu, ale z severu východního Pruska,
kde probíhala od 7. února německá ofenzíva generála von Hindenburga
a Rusové byli v nehezkých potížích. Nejprve bylo ruské jižní křídlo
zatlačeno zpět o 100 km a následný útok na pravé křídlo
hrozil Rusům obklíčením a zopakováním katastrofy podobné
bitvě u Tannenbergu ze srpna 1914, kde Rusové ztratili skoro celou armádu.

Do Valentýna byli Rusové na ústupu,
Němci dobyli Ełk a celé východní Prusko
bylo osvobozeno od ruských jednotek. Za jeden den vzali Němci do zajetí
5 000 Rusů jako bonus k 10 000 z minulého týdne. Do 16. to skutečně vypadalo
jako další Tannenberg, ale nikdo nepočítal
s 20.

ruským armádním sborem. I když byl zbytek ruské armády
vytlačen z oblasti, 20. sbor byl pod velením generála Bulgakova
zakopaný v Augustowě lese a následně obklíčený Němci. Vytrval po dva týdny.
Byla to jedna z nejhrdinštějších událostí celé války,
ale nakonec 21. února kapituloval. Byla zaplacena vysoká cena:
70 000 mužů bylo zajato, ale tento boj dal Rusům šanci
uniknout a přeskupit se. O den později přešli Rusové
do protiútoku a zastavili německý postup, čímž zmařili Hindenburgův plán
na vyřazení Ruska z války.

Co by se asi stalo,
nebýt hrdinů z 20. armádního sboru? Už tak ztratili Rusové
ve druhé bitvě o Mazurská jezera přes 150 000 mužů, možná i 200 000.
zatímco Němci jen zlomek těchto čísel. Jak daleko mohli postoupit
nebýt 20. armádního sboru? Neměl je kdo zastavit.
Skutečně na zamyšlení. Rakousko-Uhersko také vedlo ofenzívu
proti Rusku, i když nebyla tak úspěšná, jako ta Německá
a přinesla Rakousku ztrátu 100 000 mužů a většina jich ani nezemřela v bitvě,
ale umrzla v Karpatech.

Věci vypadaly pro Rakousko bledě
a tady je skutečný novinový článek z deníku Northern Advocate
z 16. února 1915. "Boje v Bukovině pokračují.
Rusové přivezli posily a odrazili několik útoků. Tři ruské protiútoky roztříštily
rakousko-německou frontu na třech místech a pojistili si tak vítězství. Teploty se pohybují kolem -20 °C
a kvůli prudkému mrazivému větru je těžké na více než 90 metrů
rozlišit nepřítele od přítele.

Rakušané a Němci podléhají zimě
dříve než Sibiřané. Zima způsobuje zraněným
nevýslovné utrpení. Tisíce jich jsou pohřbeny
sněhovými závěji. Rusové se opevňují v Černovicích. A přesto, snad zázrakem, zvládli Němci
a Rakušané v ofenzívě pokračovat a tento týden si připsali další úspěchy. 12. února prošli Jablonickým průsmykem
do východní Haliče a 17. dobyli Černovice i navzdory skutečnosti,
že tam Rusové byli opevněni a nečekaně tak vyhnali Rusy
z východního úpatí Karpat.

Ale to byl jen chvilkový úspěch,
který dlouho nevydrží – jednoduše nemohli v ofenzívě pokračovat,
nehledě na svoje odhodlání. Zimní ofenzíva se chýlila ke konci
a Rakušané začali ofenzívu vyhodnocovat. Navzdory některým vítězstvím
se jim nepodařilo osvobodit rakouskou armádu o síle 100 000 mužů
uvězněnou v Přemyšli. nepodařilo se přesvědčivě porazit Rusy
a odradit Rumunsko s Itálií od vstupu do války na straně nepřátel,
a přišli o více než 75 % mužů a to většinou ne v bitvách,
ale jako výsledek nemocí a omrzlin.

Minulý týden jsem zmínil
zoufalství některých mužů v Karpatech, a že kvůli tom spáchali sebevraždu,
ale zoufalství má mnoho podob a jednou z nich může být vzpoura. Tento týden došlo
k první velké vzpouře války, když se vzbouřili indičtí vojáci
v kasárna v Singapuru. Vzpoura měla být součástí velkého
sikhského povstání proti britské nadvládě nad Indií.

To bylo povzbuzeno Němci, kteří doufali,
že je Indie na revoluci připravena. Stejně tak doufali v povstání v Egyptě
při bojích o Suezský průplav před dvěma týdny, ale opět to nevyjde. Britové vůdce povstání v Singapuru
popravili, 37 jich zastřelili. V Indii, kde mělo proběhnout
povstání mnohem větších rozměrů, byl celý plán zmařen
policejním špehem dřív, než mohlo povstání vypuknout;
byli shromážděni jeho vůdci a 18 jich bylo oběšeno.

Tím operace Britů v zámoří neskončily,
protože na Sinaji Britové a Egypťané ochránili Tor
před tureckými útoky i vlivem. Tor je malé přístavní město
na pobřeží Rudého moře poblíž Suezského průplavu,
který Osmané nezvládli před dvěma týdny dobýt, a proto se Tor stal jejich dalším cílem,
protože z toho malého přístavu mohli do Rudého moře vypouštět miny
a potápět lodě vyplouvající z průplavu. Tento týden začala 18. února
německá ponorková blokáda. A takto končí další týden.


Rusové vyhnáni z východního Pruska a z úpatí Karpat,
ale Němci ani Rakušané nebyli schopni postoupit a využít svá vítězství,
zatímco na západě Francouzi pokračují v neustávajících útocích
proti malým strategickým cílům a počet mrtvých stoupá a stoupá. A samozřejmě vzpoura,
první velká vzpoura války. Daleko od Evropy
a dokonce i daleko od Indie, na samém okraji britského impéria. Mohli byste si říct,
že se takové věci daly čekat a skutečně jich bude přibývat.

Uvidíme vzpouru ve francouzské armádě,
v Austrálii, u německého námořnictva, ale v menším měřítku
najdete vzpouru kdekoliv. Protože organizovaná vzpoura
je jen skupinové "končím" a to bylo vidět každý den války,
v každé armádě, kdy vojáci dezertovali, schovali se a přečkali bitvu,
vystavili se nepřátelské palbě nebo se prostě zastřelili.
Říkali: "Končím.

Jsem v malé ocelové kostře
pod mořem a vyplavu jen abych potopil loď plnou námořníků ze země,
se kterou ani nejsem ve válce. Končím. Jsem z jižní Indie
a teď bojuji ve sněhu, který jsem nikdy před ani neviděl.
Dívají se na mě skrz prsty, mí spolubojovníci říkají, že jsem podřadný
a očekávají, že za ně položím život, jako to udělali mí kamarádi minulý týden." Deset milionů příběhů zoufalství.
To byla moderní válka. Před několika týdny se na Vánoce
vojáci z obou stran zákopů rozhodli skončit alespoň na jeden den.


Britové a Němci si dali dárky a na jeden den zavládl mír.
Pro epizodu o vánočním příměří klikněte sem. Co si myslíte o těch vojácích,
kteří se rozhodli, že už to nezvládnou? Dejte vědět v komentářích. Jestli se vám pořad líbí,
začněte kanál odebírat. Uvidíme se za týden.