Robert De Niro

Robert De Niro, narozený roku 1943,
je hollywoodskou legendou. Slavný student Stelly Adlerové a zastánce
metodického přístupu k hraní, o jehož precizní přípravě
na role koluje mnoho historek. Aby přesně
vystihl chůzi Al Capona, nosil ve filmu Neúplatní
hedvábné spodní prádlo, pro Zuřícího býka
přibral skoro 30 kilo a pro roli v Mysu hrůzy
si nechal obrousit zuby.

De Niro má rád úzkou spolupráci
s režiséry, ale všeho moc prý škodí. Vždycky ocením zapojení režiséra v praktických otázkách,
jako jsou třeba kostýmy. Rád znám režisérův názor, ale v konečném důsledku
to musí nechat na vás. Ale to je v podstatě
skoro až selský rozum, oni to vědí a řeknou,
že teď je to na vás.

Když točíte scénu, tak nechcete, aby vám
režisér říkal, jak to zahrát, uvidí, co zahrajete. Rád jde do hloubky a nevadí mu věci
zkoušet pořád znovu. Snaží se
dosáhnout určitého efektu pomocí jemných nuancí. Robert vykazuje neuvěřitelnou
intenzitu, talent a inteligenci...

Intenzita jeho přítomnosti
na plátně se těžko s něčím srovnává. Sledujete to, co dokáže,
a nevycházíte z úžasu nad jeho
schopnostmi. Čirý talent. Výjimečný muž. De Nirova schopnost vžít se
do postavy a zůstat v její kůži mu získala obdiv
novinářů i hereckých kolegů. Při natáčení je
rozhodně mocnou postavou. Můžete mít skvělé vztahy
s lidmi, které moc často nevidíte, ale když je vidíte, jste rádi.

A pak jsou lidé,
s nimiž si vytvoříte vztahy, které trvají
i po konci natáčení. Takže není nezbytně pravda to,
co se o lidech od filmu říká, že jsme si všichni
blízcí jen při natáčení, pak se rozejdeme a zapomeneme
na sebe, ale často to tak je. V recenzích zůstává Robertem, ale přátelé a kolegové
mu říkají Bob nebo Bobby.

Obdiv a respekt okolí získal
díky svému talentu a tvrdé práci, pomáhá i to, že se
nebere k smrti vážně. Vždycky mám problém se mírnit,
protože si práci s Bobem užívám a vždycky když spolu
hrajeme mám skvělý pocit, jako: "No ne, támhle je." Život je krátký
a je těžké točit filmy, takže musíte podporovat ostatní, všichni na place
se vzájemně podporujeme od režiséra, herců a tak dál.

Všichni jsme v tom společně. Alespoň tak to vidím. De Niro byl šestkrát nominován
na Oscara a z toho dvakrát vyhrál. Poprvé to bylo
za vedlejší roli ve filmu Kmotr II a podruhé za hlavní
roli ve filmu Zuřící býk. Není ale jen hercem,
režisérem a producentem, vlastní i řetězec
hotelů a restaurací.

Začalo to jako koníček,
chtěl jsem v tomhle filmovém centru mít nějaké místo,
restauraci, která by byla... oázou sama pro sebe. Chtěl jsem tohle alespoň
jednou v životě dokázat, chtěl jsem vytvořit
místo, které by nebylo jen nejnovější senzací a bylo
by populární jen pár měsíců, ale něco, co má
podstatu a určitou kvalitu. A s časem neupadá, ale...

zraje jako víno.
Něco s tradicí. Za základ hraní považuje pozorování a jeho dětství na Manhattanu mu
dalo příležitost na vlastní oči vidět některé typy postav,
které později tak skvěle ztvárnil. Pořád tam byl ten element,
který vidíte na ulici i dneska, děti mají za vzor
drogové dealery, protože ti jsou těmi nejmocnějšími
a nejúspěšnějšími lidmi v sousedství. Takže se to zdá
být jako nejsnazší, nejschůdnější
cesta jak získat peníze, moc, pozoronost...

Tenkrát byla situace stejná,
vzhlíželi jsme k těm samým typům. Ale našly se
i jiné vzory, jiné profese... na které jste mohli
aspirovat, třeba kněz. To by asi řekl Marty.
Nebo doktor, právník, kdokoliv... Aby se mohl plně
ponořit do postavy, musí při natáčení vždy na čas
pozastavit svůj soukromý život.

Pracuju tvrdě a dlouho a musím
se proto občas vzdát jiných věcí. Ale dávám si záležet, abych měl
dost času mezi jednotlivými rolemi, abych mohl dělat
další věci, co potřebuji. A neřeším věci,
které nejsou tak podstatné, ale se kterými bych si
před deseti lety lámal hlavu. De Niro ke svým postavám často
přistupuje skrze jejich fyzičnost. Ať už jde o tik, chůzi
nebo tělesnou stavbu, tyhle věci mu
pomáhají vžít se do role.

Ve filmu
Frankenstein si ale nebyl jistý finálním vzhledem,
na němž trvala produkce. Netušil jsem a vlastně pořád
netuším, jak ten make-up a protézy ovlivní diváky.
Občas je nutné udělat kompromis. Měl jsem pochyby, ale nebyl
jsem neoblomně proti tomu make-upu, říkal jsem si, že si
diváci po pár minutách na ten vzhled zvyknou
a budou se soustředit na děj. Pokud bych si myslel, že se
na to diváci budou moc soustředit a bude jim to vadit, to by byl
problém, pak bych s tím nesouhlasil.

Poté co si vybudoval
reputaci jako představitel dramatických a prchlivých postav,
v roce 1999 zcela změnil kurz, když si po boku
Billyho Crystala zahrál v gangsterské
komedii Přeber si to. Užili jsme si
při tom hodně zábavy. Hodně se bavíme, natáčíme
při tom, tak proč si to neužít? Kolik lidí se v práci během
dne ani jednou nezasměje?

Je na naše práce a hrajeme,
smějeme se a zkrátka si to užíváme. Je vážně... vážně skvělý,
naprosto neuvěřitelný v dramatech, ale jednou z mých oblíbených
komedií je jeho Půlnoční běh. Je úžasně vtipný a má
perfektní komediální načasování. Rád bych ho viděl
ve více komediích. Záhy přišlo pokračování
Přeber si to znovu, o němž někteří kritici tvrdili, že De Nira víc než výsledné
dílo zajímala výplatní páska.

Nechtěli jsme se zaprodat,
chtěli jsme, aby to bylo dobré. Chtěli jsme se vyrovnat
prvnímu filmu a respektovat ho, doufali jsem, že to bude ještě lepší
a vtipnější a zatím to tak vypadá. Možná to vypadalo až moc dobře.
Jak se při natáčení řešily problémy? Všichni byli na antidepresivech. Volně jsme si
je rozdávali na place. - Všichni se cítili skvěle.
- Přesně tak, panovala dobrá nálada. Robert De Niro
je žijící legendou.

Ostatní herci k němu
vzhlížejí a váží si jeho názorů. Rád se k něčemu
vyjádřím a většinou lidi chtějí vědět, co si myslím. Pokud třeba hraju ve filmu, který
stojí na interakcích mezi postavami, nikdy to nemám
ve smlouvě, ale přece jen je důležité, aby to mezi
těmi postavami fungovalo. Pokud je hraje někdo
nevhodný, nebude to klapat. Takže každý režisér, každý chytrý režisér se bez říkání
snaží o to, aby to fungovalo, nechá nás spolu číst
a ujistí se, že to mezi námi funguje, a taky že jsem
s výběrem spokojený.

Jako režisér
bych postupoval stejně. A jako režisér je velmi úspěšný. Úspěchu doznal
Příběh z Bronxu i Kauza CIA, ve které
si kromě režie i zahrál. Je těžké režírovat sám sebe.

Není to sranda,
ale bylo to potřeba, takže... Lepší je jedno nebo druhé. Mít ho na place,
kde vás režíruje, víte, že jste
v dobrých rukách. Rád radím lidem a zároveň
rád přijímám rady od lidí, kteří došli někam,
kam jsem se já zatím nedostal. Šetří to čas
a uděláte tak míň chyb. Ačkoliv je Robert De Niro
zkušeným hercem, filmový průmysl
je ošemetnou branží.

De Niro se dostal daleko,
ale to mu nezaručuje automatickou podporu studií. Ne, že by se to jinde nedělo, ale vždycky jsou tu pochyby o tom, jak to dopadne,
jestli s vámi mají točit další film, jestli máte potřebné herce,
občas to celé visí na jednom herci... V téhle pozici jsem byl často,
kdy se čekalo, až se já rozhodnu, jestli do toho
půjdu, nebo ne.

Pravda. Moje zkušenost
s režírováním v Kauze CIA a Příběhu z Bronxu mi
pomohla připravit se na tenhle film, protože je tu hodně
aspektů vyvolávajících obavy, které máte jako
režisér a producent. Některé věci bolí,
je těžké je dělat. Máte partnera, s kterým
na nich můžete pracovat, ale stejně jako v životě,
musíte se s tím poprat.

Nemáte z toho žádný požitek,
až když vidíte hotové dílo promítané a vidíte, jak na něj
reaguje publikum, to je uspokojivé. Nedávno si zahrál piráta
ve fantasy příběhu Hvězdný prach a hlavní roli
ve filmu Co se vlastně stalo, komedii, která je
parodií na filmový průmysl a jejíž scénář má
rytmus typický pro divadlo. Bylo v tom tolik
mých vlastním zkušeností, které ta postava odrážela.

Ale jednou z mých
velkých obav byl rytmus, v němž Art ten scénář napsal, protože to plně odpovídá jeho skvělému smyslu
pro načasování, zejména u vtipů. Problém byl v tom,
že jsem si nebyl jistý, nakolik budu schopný
tohle načasování dodržet. Přirovnal bych to
k Davidu Mametovi, který má taky hodně
specifický styl psaní.

Musíte pracovat
s tím rytmem, jinak... Nemůžete jen tak...
Musíte si být jistí tím, co děláte a co říkáte.
Musíte si to zažít. Jeho schopnost zahrát
násilnické, psychicky narušené postavy mu přinesla příležitost zahrát
si mnoho legendárních drsňáků. Vystřídal širokou paletu žánrů a zkusil si i režijní
a producentský post. O čem toho mnoho nevíme, je jeho soukromý život,
který si pečlivě hlídá.

Co ale víme, je to, že jeho práce
na filmovém plátně mluví sama za sebe. Sledujte nás a dozvíte se víc
o vašich oblíbených filmech a hercích. Překlad: SolamBee
www.videacesky.cz