Charles Bukowski o psaní

Jsem rozmazlenej
starej děděk. Ježiši. Já si mám tak na co stěžovat. Dvě Acury
na příjezdové cestě, bazén a já tady nadávám
jak starej... Co už. Prý mi jdou dialogy. V životě jsem už ale zaslechl
nějakou tu konverzaci, takže ještě aby ne. Byl jsem prostě
požehnanej mizerným životem. Mizerným životem,
o kterým se dalo psát.

Spousta spisovatelů
se proslaví, když jim je 22 nebo 23, a pak se ocitnou
v literárním světě. Chodí si na večírky a nic se jim neděje,
jen si tak plavou. Mine je kupa hnoje. Vždycky jsem měl štěstí při hledání
práce. Sedělo tam třeba deset chlapů a oni z nějakýho důvodu vzali mě. Konečně jsem na to ale přišel. Řekli si, že jsem moc blbej na to,
abych kradl, takže mě vzali.

Na zdraví. Moje psaní mě až tak nebere. Víš, co mě zajímá?
Co napíšu zítra večer. Zajímá mě jen další
báseň, další verš. Co bylo, bylo.
Nechci nad tím hloubat, číst to a hrát si s tím,
aby to znělo veseleji. Už je to pryč, šlus. Když nenapíšeš
další verš, je po tobě. - Na minulosti nesejde.


- Psával jsi vlastně každou noc. Každou noc ne.
Třikrát nebo čtyřikrát týdně. Když nepíšu tak často, nejsem v pohodě.
Je mi špatně. Propadnu depresi. Je to pro mě úleva. Je to můj psychiatr.
Můžu to ze sebe všechno dostat. Mám štěstí, že mi za to platí.
Dělal bych to i zadarmo. Dokonce bych za to i zaplatil. Dám ti deset tisíc ročně,
když mě necháš psát.

- Roky jsi jako spisovatel pracoval.
- To ani omylem. Jak dlouho...
Na poště jsi pracoval 15, 18 let. Ne, seknul jsem s tím,
když mi bylo 50. Když jsem poslední večer
odcházel, jeden chlápek řekl: "Ten dědek se asi pomátl,
že nechal takhle dobrou práci." Vyšel jsem ven
a řekl jsem si: "Ježiši, možná mají pravdu." Bylo mi to ale jedno.


Radši bych žil na ulici. Měl jsem toho po krk.
Do háje s tím. Moje psaní
je podle mě sakra silnej zážitek. Až ale umřu,
bude podle mě v bezpečí. Vytasí se mnou. Vážně mě objeví. Bukowski. Bude to na zvracení. Teď jsem ale spokojenej.
Líbí se mi to tak. Mám klid. Já nevím, co jsem. Jdu si odskočit.