Psychologie policejních portrétů

Poznáváte tuto tvář? Většina z vás asi ano. - Zkuste ji ale popsat zpaměti. - Má takový dlouhý obličej. - Hnědé oči? - Nejsou moc hluboko posazené. - Zelené? - Nevýrazné rysy. - Nevybavuju si žádné ďolíčky ani znaménka. - Nos Bena Afflecka... Není moc plochý, ani moc špičatý. Této výzvě čelí policejní kreslíři. Ptají se obětí a svědků na tvář zločince a jejich kresby mají od veřejnosti získat tipy.

- Pečlivě si ho prohlédněte. - Pokud vypadá povědomě... Pokud máte jakékoli informace, kontaktujte prosím městskou policii. Chtěli jsme vědět, jak přesné tyto kresby jsou a jestli neexistuje lepší způsob, jak vzpomínky dostat na papír. Překlad: qetu www.videacesky.cz Nemáme kvalitní data o tom, jak často kresba pomůže dopadnout zločince na útěku. Zdá se ale, že se často podezřelému příliš nepodobá.

Najdou se jisté výjimky, například portrét atentátníka z Oklahoma City Timothyho McVeighe nebo případy, kdy má podezřelý výrazné rysy. Většinou je to ale tak trochu rána naslepo. Kresby byly v akademických experimentech identifikovány správně jen v 8 % případů. Je to rozhodně lepší než nic, ale zveřejnění špatné kresby má svá rizika. Tento muž si odpykal 12 let ve vězení na zločin, který nespáchal, protože někdo řekl, že se podobá násilníkovi na portrétu.

Oběť ho pak chybně identifikovala při rekognici. Proč je to tak těžké? Psychologové už dlouho ví, že tváře vnímáme holisticky spíš než na úrovni jednotlivých rysů. Podívejte se například na tuto fotku. Která ústa jste na ní viděli? Lidem to obecně jde lépe, když ústa vidí v původním kontextu celé tváře. Zkuste toto.

Je horní polovina tváří stejná? A co teď? Když jsou poloviny vychýlené, jsme schopní odpovědět rychleji, než když jsou spojené. To zaznačuje, že je pro nás těžké se soustředit jen na jednu část tváře. Zbytek tváře nás zpravidla ruší. Naše mozky tedy nejsou stavěné na to, aby popisovaly individuální rysy tváře. Přesně to ale obvykle chceme po obětech a svědcích. Bylo to zásadní chybou mnoha pokusů, jak ruční kresbu vylepšit. Dají se vysledovat do 60.

let, kdy policie zkoušela používat mechanické sady vyměnitelných rysů. Puzzle, které lotry dostanou za katr. Pak přišly programy, které byly o něco přizpůsobivější, ale které stále spoléhaly na jednotlivé rysy. Tyto systémy si v laboratorních testech vedly dost špatně. Poslední generace počítačových programů ale vypadá slibně. Tento systém vyvinuli britští psychologové z Winchesterské univerzity. Staví na faktu, že dobře umíme rozpoznat tváře, ale špatně si vybavujeme jejich části.

Poté, co oběť nebo svědek stanoví pohlaví, věk a rasu, jsou mu namísto jednotlivých rysů představeny náhodně vygenerované tváře. Stačí pak jen vybrat pár tváří, které se nejvíc podobají podezřelému. Tyto tváře se za použití tzv. genetického algoritmu zkombinují a objeví se nová sada tváří. Dají se upravovat i holistické proměnné jako přitažlivost. Když tento program testovali v laboratoři, účastníci byli schopní zpaměti vytvořit tyto tváře celebrit.

Když ho zkoušeli v pěti policejních okrscích, průměrně to vedlo k zatčení v asi 40 % případů a v 60 % při posledním testování. Tento portrét například pomohl dopadnout muže, který v Manchesteru znásilnil dvě ženy. Někdo ho náhlasil poté, co poznal místního zaměstnance fast foodu. Téměř polovina násilných zločinů v USA není vyřešena, včetně asi 60 % znásilnění.

Kresby jsou snadným terčem posměchu. Jsou ale jedním z mála nástrojů, které detektivové mají, když chybí jiné důkazy. Dobrou zprávou je, že v budoucnu už možná nebudou tolik o umění jako spíš o vědě.