Obyvatelé hlubinMinuteEarth

Vesmír je možná nekonečný, ale o orbitách hvězd kolem supermasivní černé díry uprostřed Mléčné dráhy toho víme víc než o chování kalmára Hamiltonova a dalších tvorů, kteří obývají hlubiny tady u nás. Hloubka přesahující 1 km ve skutečnosti pokrývá víc než 60 % planety, což znamená, že toho o nejčastějším prostředí na Zemi víme velmi málo. Podivní a lahodní tvorové se v něm naučili přežít v neustálé tmě, v teplotách blížících se nule a extrémním tlaku.

To znamená, že kyslíku, potravy a společnosti je v něm jen pomálu. Život v takovém prostředí vyžaduje jistá pozoruhodná přizpůsobení. V hloubce jednoho kilometru je tlak víc než stokrát vyšší než na povrchu. Vzduch ve fotbalovém míči dokáže stlačit na velikost 1,5 pingpongového míčku. Hlubinným rybám na rozdíl od většiny ostatních ryb chybí dutiny naplněné plynem jako plynový měchýř, protože ty by neustály extrémní tlak. Ryby žijící v extrémních hloubkách často mají jen minimum kostry a těla připomínající želé, protože jediným způsobem, jak tento extrémní tlak ustát, je používat vodu jako oporu těla.

Až donedávna jsme hlubinné ryby nechávali na pokoji. Když jsme ale vylovili pobřežní vody, rybáři se vydali dál na moře, kde našli spoustu velkých, chutných ryb. Když vylovili ty na povrchu, začali prostě lovit hlouběji. Hlubinný rybolov ale mění pravidla hry. Jelikož jsou tyto ryby výborně přizpůsobeny tlakům hlubin, nejsou schopné ustát tlak moderního rybolovu.

Chlad a nedostatek potravy znamená, že v hloubkách žije méně ryb. Ty, které zde žijí, rostou pomalu, což znamená, že se pomalu i rozmnožují. Například červenice atlantská, která se dožije i více než sta let, žije 500 až 1500 metrů pod hladinou oceánu. Ročně je schopná obnovit maximálně jen 6 % své populace. Oproti tomu ryby jako treska, makrela nebo sleď jsou za předpokladu, že je nelovíme, schopné obnovit polovinu své populace.

Když se v 80. letech rozmohl rybolov červenice atlantské, úlovky byly nesmírně bohaté. Během 25 let se ale sítě začaly vracet prázdné. Když se nad tím zamyslíte, v podstatě těžíme oceány, což komplikuje život jak červenici atlantské a dalším pomalu rostoucím ale lahodným obyvatelům hlubin, tak rybářům, jejichž živobytí na nich závisí. Kdybychom se naučili ryby lovit stejnou rychlostí, jakou se rozmnožují, prospělo by to rybám, rybářům i budoucnosti naší kuchyně.

Zatímco minerály a drahé kovy můžeme vždy těžit z asteroidů, pokud víme, ve vesmíru žádné ryby nejsou. Měli bychom si proto chránit ty, které tady máme. Překlad: qetu www.videacesky.cz