Rowan Atkinson o svobodě slova

Když se vyjadřuji k čemukoliv ohledně svobody slova, odrážím se od svého silného přesvědčení, že druhou nejcennější věcí v životě je právo svobodně se vyjadřovat. Nejcennější věcí v životě je podle mě jídlo pro váš žaludek a třetí nejcennější je střecha nad hlavou. Ale neodmyslitelnou položkou je pro mě na druhém místě svoboda slova, hned pod potřebou zachovat samotný život. A to proto, že jsem si svobody slova v této zemi užíval po celou svou kariéru a očekávám, že tak budu činit i nadále.

Nepředpokládám, že bych já osobně byl kdy zadržen v rámci jakýchkoliv zákonů, které by krotily svobodu slova, a to na základě privilegované pozice, které se těší veřejně známé osobnosti. Neobávám se tedy tolik o sebe jako o ty zranitelnější jedince, kteří nejsou veřejně známí. Jde například o muže, který byl v Oxfordu zadržen, protože nazval policejního koně gayem.

Nebo teenagera, který byl zatčen, protože nazval scientologickou církev sektou. Nebo majitele kavárny, který byl zadržen, neboť v televizi promítal úryvky z Bible. Když jsem se o některých z těchto absurdních obvinění dozvěděl, uvědomil jsem si, že jsem se s tím již setkal, a to ve fikčním kontextu. Před lety jsem se podílel na show Žádné zprávy v devět a byl tam skeč, ve kterém Griff Rhys Jones hrál strážníka Neurvalce, očividně rasistického policistu, kterému já jakožto policejní velitel dávám kázání, protože zatkl černocha na základě řady směšných, zinscenovaných a absurdních obvinění.

Obvinění, na základě kterých strážník Neurvalec zatkl pana Winstona Kodoga, bytem Mercer 55, byla tato: „Šlapal na spáry v chodníku.“ „V noci chodil po zastavěné oblasti v hlasitém tričku.“ A mé oblíbené: „Chodil všude možně.“ Byl taktéž zatčen za „močení na veřejných toaletách“ a za to, „že se na mě divně díval“.

Kdo by si pomyslel, že skončíme se zákonem, který životu dovoluje napodobovat umění s takovou přesností. Někde jsem četl prohlášení obránce statu quo, že fakt, že bylo od případu s koněm upuštěno poté, co zadržený odmítl zaplatit pokutu, a že bylo i od případu se scientologií upuštěno během soudního vyjednávání, je dokladem toho, že zákon funguje dobře, přičemž ale ignoroval fakt, že jediným důvodem, proč bylo od těchto případů upuštěno, byla publicita, kterou přilákaly.

Policie vycítila, že by se jí brzo lidé vysmáli, a stáhla svá obvinění. Ale co ty tisíce dalších případů, které se nedočkaly pozornosti veřejnosti? Které nebyly dostatečně absurdní, aby vzbudily zájem médií? I když byla obvinění stažena, lidé byli zatčeni, vyslýcháni, postaveni před soud a poté propuštěni. To není dobře fungující zákon, to je cenzura toho nejděsivějšího druhu, která jistě bude mít, jak říká lord Dear, „hrůzný dopad“ na svobodu slova a svobodný protest.

Parlamentní Smíšený výbor pro lidská práva, jak možná víte, tento problém velmi dobře shrnul slovy: „I když může zatčení výtržníka za použití výhružného nebo hrubého jazyka být, v závislosti na okolnostech, přiměřenou reakcí, nemyslíme si, že jazyk nebo chování, které jsou pouze urážlivé, by měly být tímto způsobem kriminalizovány.“ Zřejmý problém s postavením urážky mimo zákon je, že příliš mnoho věcí se dá za urážku považovat.

Kritiku si některé politické strany snadno vykládají jako urážku. Výsměch se dá snadno vykládat jako urážka. Sarkasmus, nelichotivé srovnání, pouhé sdělení alternativního názoru ortodoxním může být pokládáno za urážku. A protože si toho můžeme jako urážku vykládat tolik, není divu, že tolik věcí za ni už považováno bylo, jak dokazují příklady, které jsem zmiňoval.

I když je diskutovaný zákon v platnosti přes 25 let, svědčí o kultuře, která se zmocnila programů po sobě jdoucích vlád a opodstatněnou a dobře míněnou touhou zabránit šíření škodlivých jevů ve společnosti vytvořila společnost mimořádně autoritářské a dohližitelské povahy. To by se dalo nazývat novou intolerancí, novou, ale silnou touhou umlčet nepohodlné nesouhlasné hlasy. „Nejsem netolerantní,“ říká spousta lidí, spousta vytříbeně mluvících, vysokoškolsky vzdělaných, liberálně smýšlejících lidí, „jsem jenom netolerantní k intoleranci.“ A lidé mají tendenci kývat hlavou a říkat: „Ach ano, moudrá slova.“ Ale když se nad tímto zdánlivě nepopiratelným tvrzením zamyslíte na déle než pět vteřin, uvědomíte si, že to, co obhajuje, je nahradit jeden druh intolerance jiným, což pro mě nepředstavuje vůbec žádný pokrok.

Skryté předsudky, bezpráví a vztek zatýkání lidí neřeší.

Problémy se řeší tím, že se o nich mluví v médiích, dohadují se o nich a vypořádávají se s nimi ideálně mimo soudní proces. Podle mě je nejlepším způsobem, jak zvýšit odolnost společnosti vůči urážlivé nebo hrubé mluvě, dovolit mnohem více takové mluvy. Podobně je to s dětskými nemocemi: mnohem lépe odoláváte bacilům, kterým jste byli vystaveni. Potřebujeme si vůči urážkám vystavět imunitu, abychom se dokázali vypořádat s otázkami, které může vznést zcela opodstatněná kritika.

Naší prioritou by mělo být se vypořádat se sdělením, ne se sdělovatelem. Jak řekl prezident Obama v proslovu pro OSN asi před měsícem: „Chvályhodné snahy omezit mluvu se mohou stát prostředkem k umlčování kritiků nebo k útlaku menšin. Nejsilnější zbraní proti nenávistné mluvě není její potlačení, ale více mluvy.“ A to je jádro mé teze: více mluvy.

Pokud chceme silnou společnost, potřebujeme silnější dialog, a to znamená i právo urazit či se někoho dotknout. Jak říká lord Dear, svoboda nikoho neurazit není žádná svoboda. Odvolání tohoto slova v této klauzuli bude jen malým krůčkem, ale doufám, že bude tím klíčovým v rámci snahy, která by měla být dlouhotrvající, spočívající v tom se zastavit a pomalu zvrátit plížící se kulturu cenzury.

Dle mého názoru je to jen šarvátka v rámci bitvy, ve které se potýkáme s tím, co sir Salman Rushdie nazývá „průmyslem rozhořčení“: samozvaní soudci veřejného blaha, kteří povzbuzují médii podněcované rozhořčení, které na policii vyvíjí neskutečný tlak reagovat. Novinář zavolá na Scotland Yard: „Někdo řekl něco mírně urážlivého na Twitteru o někom, koho my považujeme za národní poklad. Co s tím uděláte?“ A policie zpanikaří, tápe a nakonec se chytí toho nejnevhodnějšího záchranného lana, § 5 zákona o veřejném pořádku, který vám umožňuje zatknout kohokoliv za to, že řekl něco, co může být kýmkoliv jiným považováno za urážlivé.

Snad ani nepotřebují skutečnou oběť, potřebují jen zdání, že někdo mohl být uražen, kdyby slyšel nebo si přečetl o tom, co bylo řečeno. Absurdnější už to být nemůže. Smrště v komentářích na Facebooku a Twitteru přišly se zajímavými podněty ohledně svobody slova, s kterou jsme se ještě nestačili naučit zacházet.

Zaprvé, že všichni musíme přijmout odpovědnost za to, co říkáme, což není vůbec špatná myšlenka. Ale zadruhé jsme zjistili, jak nesnesitelně popudlivá a netolerantní společnost nyní je i vůči těm nejmírnějším nelibým komentářům. Zákon by neměl této nové intoleranci pomáhat ani ji podněcovat.

Svoboda slova utrpí pouze tehdy, když nám zákon zabrání vyrovnat se s jejími dopady. Vyjadřuji svou plnou podporu kampani za reformu odstavce 5. Mockrát vám děkuji. Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz