Je Německo diktatura?

Německo je diktatura, které vládne malá elita zasahující železnou rukou, a v čele je Angela Merkel, žena, která tento stát během 15 let u moci kompletně překopala: zrušila základní práva, zbavila nás svobody projevu, nesouhlas se netoleruje.



Prakticky žijeme v jakési NDR 2.0. Tak to stále vídáme i slýcháme, třeba i v rámci protestů proti koronavirovým opatřením. Malá část lidí, kteří vycházejí do ulic, říká: „Žijeme v nesvobodné zemi, v diktatuře.“ Ale co dělá diktaturu diktaturou? Čím se zejména vyznačuje? A opravdu byla v Německu demokracie zrušena?



Malý spoiler: Ne, nebyla. Ale pěkně popořadě. Překlad: lenkaz www.videacesky.cz VĚDOMOSTI S SEBOU Diktatura. To slovo je samozřejmě známé, a když ho slyšíme, hned si leccos představíme. Já třeba tyto scény: A.



Hitler a jeho přívrženci, jak procházejí 30. 1. 1933 s pochodněmi Braniborskou bránou v Berlíně. Josef Stalin a jeho řeč v Moskvě. Nebo aktuálně, jak v Severní Koreji lidé uctívají sochy zemřelých vůdců a přísahají věrnost svému vládci, Kim Čong-unovi. Diktatur bylo v dějinách mnoho a ještě dnes existují země, o kterých se dá říct, že jsou diktaturou.



Například Severní Korea, Turkmenistán nebo Středoafrická republika. Tyto země mají jeden společný rys: chybí v nich tzv. dělba moci. Místo toho je veškerá moc v rukou jediného člověka nebo uskupení. O tom podrobněji za chvíli. Je ale třeba říct, že pojem „diktátor“ původně nebyl nutně negativní. Ve starém Římě byl úřad diktátora něco, co bylo určeno pro nouzové situace a jiné zvláštní případy.



Diktátor byl mocnější než ostatní politici a mohl rychle rozhodovat. Ale je třeba říct, že jen omezenou dobu. Když byla krize zažehnána, vše se zase vrátilo. Alespoň teoreticky. Caesar si sám udělil titul „dictator perpetuus“, tedy diktátor na doživotí, a podepsal si tak rozsudek smrti.



Kvůli Caesarovi byl navíc pojem „diktátor“ vnímán stále negativněji. Samovládce. Záležitost, která byla nejpozději od doby osvícenství stále méně žádaná, alespoň v politické teorii, v diskuzi. V praxi to vypadalo úplně jinak. Než se většina světa vydala cestou demokracie, trvalo to ještě dlouho, až do 20.



století. Prakticky se dá říct, že diktatura se stala modelem vycházejícím z módy na celém světě až s pádem Sovětského svazu v roce 1990. Do té doby nebyla tato forma vlády jen na východě, ale především i v Latinské Americe a mnohých afrických zemích. Tolik k historii. Ale když je řeč o diktatuře, co přesně tím myslíme? Diktatura může přece jen v každé zemi úplně vypadat jinak. Podívejme se na to o něco podrobněji.



Jak už jsem říkal, všechny diktatury spojuje, že v nich není rozdělená moc, tedy žádný nezávislý parlament, svobodné soudy atd. Moc má v rukou jediná osoba, uskupení nebo organizace. V NDR to byla například politická strana: Jednotná socialistická strana Německa, to asi víte. V době nacismu pro sebe moc sjednotil jediný člověk: Adolf Hitler.



„Vůdce“, jak si sám říkal. Diktatura může ale vycházet i z určité skupiny, většinou z armády, jako tomu bylo v Řecku koncem 60. a začátkem 70. let nebo v Argentině mezi lety 1976 a 1983. Většinou na sebe tito lidé moc strhávají násilím, ale ne vždy. Adolf Hitler byl legálně zvolen stejně jako Robert Mugabe v Zimbabwe. Ten se dokonce nějakou dobu snažil o demokratičtější zemi, pak ale jednoho dne jaksi zařadil zpátečku.



Druhý důležitý rys diktatury je, že základní práva a svobody existují, pokud vůbec, pouze na papíře. Žádná svoboda projevu, žádná svoboda tisku, žádná svoboda shromažďování a hlavně žádná osobní svoboda. Stát se může kdykoliv objevit přede dveřmi a zatknout tě, i když jsi nic neudělal. To dobře doplňuje i další, třetí bod: represe.



Diktatura může dlouhodobě existovat, jen když vše, co je proti ní, potlačí v zárodku. To se týká jednak politické opozice, ta totiž vůbec neexistuje, a také bezpečnostních orgánů. V diktaturách je často tajná služba, která občany sleduje i v soukromí. To platí i pro totalitní režimy, jako je Čína, tam i dnes.



A ještě něco k tomu většinou patří. Začtvrté: ideologie. Taková povídka, která danou diktaturu legitimuje. V Íránu je to například radikální islamismus, nacisté měli rasovou politiku a Sovětský svaz komunismus, alespoň takový, jak ho chápali oni. Tyto ideologie většinou spojuje, že z vládnoucích dělají dobrodince, kteří mají jako jediní řešení na všechny problémy, a kdo řekne něco namířeného proti nim, má samozřejmě něco proti národu a je automaticky nepřítelem národa.



Proto také diktatury nemusí dohlížet úplně na všechno, dělají to sami občané a udávají se navzájem. To všechno jsou společné rysy téměř všech diktatur, které byly a jsou. Zvláštními formami by byly třeba absolutní monarchie jako Vatikán, tomu se ale věnovat nemusíme, tam leccos, co jsem teď říkal, neplatí, zato platí něco jiného.



Tak a tím se dostáváme k otázce, jak je to s Německem? Můžeme zmínit Spolkovou republiku jedním dechem se Severní Koreou, s NDR nebo s tzv. třetí říší? Už jsem to říkal: Ne, nemůžeme. Srovnávat naši demokratickou zemi se zločineckým režimem, jako byl ten Hitlerův, je nejen úplně špatně, ale také tím bagatelizujeme, co se tenkrát dělo.



Rád bych to konkrétněji zdůvodnil. Zaprvé: V Německu nemáme samovládu jedné osoby, skupiny nebo organizace, ale dělbu moci ustanovenou v naší ústavě.



Ta stanovuje, že máme svobodně volený parlament, který svobodně určuje vládu, v jejímž čele stojí spolkový kancléř nebo kancléřka. Kontrolu vlády zajišťuje jednak opozice, která může například ustanovovat vyšetřovací výbory, a také Spolkový ústavní soud. Tento soud je zcela nezávislý. Vláda nesmí nikdy ovlivnit jeho personální ani věcná rozhodnutí.



A rozhodnutí vydaná Ústavním soudem se musí akceptovat stejně jako rozhodnutí jiných soudů. Spolková republika je navíc federální stát. To znamená, že se skládá ze spolkových zemí s vlastními parlamenty, vládami a soudy. Že by někdo něco centrálně nařizoval, se proto nemůže stát. Možná ale namítáte: „Jak to bylo na začátku koronakrize?



Tehdy byla shora nařízena opatření, která museli všichni v Německu dodržovat. Legislativa, tedy parlamenty, do toho nemohly zasahovat.“ Ano, to je pravda. Opatření jako omezení kontaktu nebo uzavření obchodů byla nařízena, aniž by někdo mohl doopravdy odporovat. Ale, a to je rozhodující, na základě zákonů v souladu s ústavou.



V tomto případě především na základě Základního zákona a Zákona o ochraně před infekcemi. Pod video jsem k tomu dal několik odkazů. Navíc o těchto opatřeních nerozhodlo spolkové ministerstvo ani celá spolková vláda, ale premiéři spolkových zemí spolu se svými vládami.



Spolkový ministr zdravotnictví, Jens Spahn, jim mohl sice radit, ve výsledku ale nemohl rozhodovat, nemohl nic dělat. To znamená, že žádná vláda nemůže jen tak prosadit, co chce, pořád máme i spolkové země a soudy, které mohou zakročit a zabránit tomu, aby bylo něco řízeno centrálně. Kancléřka Angela Merkel mimochodem také nemůže zneplatnit volby, jak se v souvislosti s Durynskem velmi nedemokraticky vyjádřila, musí doufat ve většinu, která jí pomůže.



Více o tématu Durynska zjistíte kliknutím na „i“. Jinak by situace vypadala jen tehdy, kdyby měla jedna politická strana absolutní převahu všude na spolkové i zemské úrovni, to je ale prakticky vyloučeno. Zadruhé: V Německu platí základní práva, která nám garantuje ústava v článcích 1 až 19. K nim patří například svoboda projevu, tisku a shromažďování.



Každý se může na tato práva odvolat a domáhat se jich v případě pochybností. K tomu říká článek 19 Základního zákona: „Je-li někdo veřejnou mocí poškozen ve svých právech, má možnost obrátit se k soudu.“ V diktatuře by něco takového nebylo možné stejně jako demonstrace proti vládě. Dobrým příkladem byly demonstrace na konci srpna v Berlíně. Před těmito demonstracemi berlínský senát rozhodl, že se konat nesmějí.



Pořadatelé protestovali a nakonec jim dali za pravdu, demonstrace se konaly. Takový průběh je v diktatuře nemyslitelný. Ale dobře, i tady můžeme argumentovat koronavirem: Když mi stát nařídí, že musím na nákupy nosit roušku nebo že se smím setkávat jen s určitým počtem lidí, pak je to přece zásah do článku 2 odstavce 2 Základního zákona, osobní svobody.



A ano, i toto je pravda, v rámci koronavirových opatření byla a jsou naše základní práva částečně omezována, na to přicházely stížnosti i k soudům, ale i tady daly soudy politice pokaždé za pravdu. Důvodem je, že byla zachována přiměřenost. I to je důležitou součástí naší demokracie.



Jednoduše řečeno: Všechny zásahy státu musí splňovat kritérium přiměřenosti. Kdyby byla škoda způsobená tímto zásahem větší než užitek takového opatření, byl by zakázán a mohli bychom jej právem žalovat u soudu. U koronavirových opatření ale pro soudy převládá důležitost lidského zdraví nad tím, že někdo třeba nechce, aby mu při nákupu visela látka před obličejem.



U jiných základních práv to vypadá jinak, například u demonstrací, ty soudy povolovaly i v době těch nejpřísnějších opatření, ačkoliv je předtím zakázali různí politici a úřady. Navíc jsou všechna tato opatření jen přechodná, a ne trvalá. To by také nebylo přiměřené, to by nešlo, bylo by to nelegální a soudy by to ihned zastavily. Jak je to ale se svobodou projevu?



Nemusíme si snad v Německu dávat pozor na to, co říkáme? Nepřišli snad někteří lidé o práci, protože jsou v určité politické straně? Represe proti lidem, kteří veřejně řekli svůj názor? Ano, k tomu docházelo a dochází. I já to občas schytám od toho či onoho politicky extrémního směru na všech možných platformách.



Náš veřejný diskurz je, pozor, teď je to jen můj osobní názor, zčásti už pěkně zdevastovaný. Zničený lidmi, kteří jen čekají na to, až někdo řekne něco špatně, alespoň zdánlivě, aby ho, nebo ji, pak mohli veřejně pranýřovat, udat. Příkladů je pro to celá řada, ale, a to je důležité, to všechno nevychází z naší vlády, ale z různých uskupení uvnitř naší společnosti.



V Německu stále máme neomezenou svobodu projevu, nemusím se bát, že mě za můj názor, který řeknu ve videu, zatknou. Nikdo mi nenařizuje, co si mám myslet a říkat, dokud to je v souladu s naší ústavou, to dá rozum. Stále znovu dochází k tomu, že politici něco přepísknou, například když jde o regulování internetu, ale ať se děje cokoliv, máme soudy, které v případě pochybností mohou zasáhnout. Například když jsou pod záminkou nenávistné řeči, což je dost mlhavý pojem, cenzurovány legitimní výroky.



Přesně proto žijeme v demokratickém právním státu. V právním státu, který nemá žádnou všeobjímající ideologii, v němž jsou připuštěny odlišné názory a ve kterém ale také, a to je zase jen můj názor, musíme dávat pozor, abychom tuto pluralitu neztratili proto, že se snažíme zakazovat i demokraticky legitimní výroky. Tím totiž jen bagatelizujeme ty nelegitimní výroky, které tím povyšujeme a jistým způsobem zušlechťujeme, tomu musíme zabránit, ale jak říkám, to je jen můj názor.



A přesně proto je i špatné označovat Německo za diktaturu, protože to bagatelizuje skutečné diktatury. Jen pro kontext: Ve třetí říši byly zavražděny miliony lidí, protože nevyhovovali vládě. Josef Stalin v tzv. čistkách odstranil všechny, kdo se stavěli proti němu. A v NDR Státní bezpečnost lidi vyslýchala, zatýkala, a někdy dokonce likvidovala jen proto, že chtěli jiný politický systém a údajně byli špióni.



V diktaturách není žádná opozice, žádná základní práva, kterých by se dalo dovolat, žádná dělba moci s nezávislými soudy, které lidem garantují dodržování základních práv. Spolková republika Německo se svým politickým systémem jistě není perfektní, jsou věci, které bychom mohli, možná dokonce i měli změnit, společnost je nejednotná a politici dělají neustále přešlapy, ale naše země není diktatura.



To říkám nezávisle na tom, kdo je ve vládě, kdo tam je teď a kdo tam bude příště, máme systém, který nám zajišťuje demokracii. Samozřejmě jsou ale pořád potřeba reformy a mě by zajímalo, co byste chtěli změnit na Německu, kdyby to bylo možné? Napište to do komentářů, diskutujme o tom a prosím, hlavně diskutujme férově.



Jsem zvědavý, co si o tom myslíte. Vedle mě je video o opravdové diktatuře, o tzv. třetí říši, a přímo pod ním video o úplně jiném tématu, které je ale samozřejmě také zajímavé, o dětech kněží. Co je s nimi? Jednoduše na to klikněte. Děkuju za zhlédnutí a na viděnou příště.