Proč jsou Star Wars lepší než Star TrekCONAN

JORDANŮV MISTROVSKÝ KOUSEK Jordan má improvizovaně vyjádřit svůj názor na Hvězdné války. Conan netuší, že ho má utnout... Minulý týden se slavilo 50. výročí Star Treku. Poprvé byl vysílán 8. září 1966. Někteří fanoušci Star Wars mají rádi i Star Trek, ale jiní fanaticky tvrdí, že milovat můžete jen jedno, nebo druhé. Řadí se mezi ně i náš producent Jordan Schlansky.

To je on. Jordan zbožňuje Star Wars, zatímco Star Trekem naprosto opovrhuje. Problém je v tom, že mi dost připomíná Spocka. Neprojevuje emoce, mluví jak robot, postrádá jakékoliv lidské projevy chování. A tak mě napadlo, že Jordana nacpeme do kostýmu Spocka a vyzveme ho, aby zde složil poctu Star Treku a poblahopřál všem jeho fanouškům k 50.

výročí. Nechce se mu do toho, ale na to my se*em. Je to jeho práce. Přichází Jordan Schlansky. Jordane, jsem rád, že tu jsi. Moc hezký kostým. Proč jsou podle tebe Star Wars lepší než Star Trek? Star Trek je zasazený do rámce našeho vlastního chápání a jako takový je omezen limity naší vlastní "trekové" reality. Star Wars těží ze světa plného fantazie a mytologie a využívá univerzální mytologická témata, která máme již odnepaměti zažitá.

Většina kultur totiž sdílí podobnou mytologii. Odysseus byl pro Římany Ulysses, řecký Zeus pro změnu Jupiter, Poseidon pro ně byl Neptun. Navíc sledujeme, jak se chlapec vyrůstající na bezvýznamné farmě postaví velkému útlaku, což je další oblíbené téma známé například z Davida a Goliáše. Ten příběh v nás vzbuzuje silné emoce a my díky fantasknímu světu prožíváme něco, co ve skutečnosti nikdy nezažijeme.

Dále bych rád zmínil, že vřelé přijetí Star Wars po celém světě je dalším znakem toho, že se s příběhem každý ztotožní. Nejsme omezeni jediným obecným rámcem, místo toho vnímáme vše napříč kulturami. Abych tuto myšlenku rozvedl, sám si určitě uvědomuješ, že... Star Wars univerzum je nám všem velmi blízké, nehledě na naše kulturní nebo ekonomické pozadí.

Bavíme se tu totiž o tématech, která v lidech vzbuzují silné emoce. V neposlední řadě musím říct, že témata, kterým se věnuje Star Trek, jsou značně omezená danými okolnostmi jeho takřka dvojrozměrného prostoru, zatímco ve Star Wars prozkoumáváme nejrůznější zákoutí naši lidskosti, prožíváme štěstí i smutek a bohaté spektrum lidské existence. A i když se v příběhu vyskytuje řada postav, které nejsou lidmi, my, lidé, se dokážeme s jejich životními útrapami ztotožnit.

Většina kvalitních příběhů stojí na výrazném hlavním hrdinovi – obyčejném člověku, který čelí neobyčejným překážkám. Pokud se zamyslíš nad veškerou dochovanou literaturou, všimneš si, že většina známých děl si je příběhově velmi podobná. Originalita ustupuje do pozadí a jde především o nadčasové téma – o úspěch člověka, který se potýká s nepřízní osudu. Nad tím vším stojí něco, na čem se všichni shodneme a s čím se dokážeme ztotožnit.

A ztotožnění – jak určitě díky odvětví, které tě živí, víš – je konceptem nezbytným k tomu, aby se diváci ponořili do příběhu. Také bych rád řekl, že Star Wars univerzum, ač může v jistých ohledech působit velmi exoticky, bylo dokresleno hudebním soundtrackem, který má kořeny v romantismu 19. století. I proto mohu dojem, jaký mám ze Star Wars, směle přirovnat třeba k van Goghovým malbám. Jeho malby možná nejsou fotografické nebo fotorealistické, ale podněcují naši vlastní představivost k tomu, abychom si malbu interpretovali po svém.

Když si prohlédneš třeba jeho známý obraz Hvězdná obloha, povšimneš si, že nejde o nejvěrnější odraz reality, kdy nad městem září hvězdy a vítr hýbe korunami stromů, ale moc dobře cítíš, jaké to tam venku muselo být. Což se nedá říct třeba o fotografii, která ti dává jen dvojrozměrnou podobu okamžiku, který trval zlomek sekundy. Každý přece ví, že fotografie mnohdy nedokáže zachytit celkový vjem. Ale v případě malby, přesněji impresionistické olejomalby, nejde o zachycení každičkého detailu, jde o zachycení pocitu.

A jak přeneseš takový pocit na plátno? Nebo na obrazovku? To už je na konkrétním vypravěči. V tomto případě vzal vypravěč své vlastní lidské emoce a útrapy a promítl je fo fantaskního světa. Nic z toho nemůže nikdo z nás zažít, ale dokážeme se s tím naprosto ztotožnit. Mladý nespokojený farmář, který chce být...

To všechno naťukl v roce 1976 už Rocky. Původní Rocky nebyl nikdy o vítězství v ringu, nejde o boxerský film. Jde o příběh obyčejného muže, který čelí neobyčejným překážkám. Byl to outsider, což je další často vídaný koncept. Byl to outsider, který měl nějaký vzdálený cíl. Chtěl se dostat do arény Philadelphia Spectrum, která teď určitě nese název nějakého sponzora, ale tehdy v roce 1976 šlo o arénu Philadelphia Spectrum.

V tehdejší době dávaly názvy arén a divadel smysl. Stadiony jako Fenway Park nebo Candlestick Park už jsou určitě přejmenovány. Sám nejsem sportovní nadšenec, ale ty názvy často slýchám. A tak dobře vím, že třeba ze Shea Stadium je teď Citibank Field nebo tak něco. Ale to je v tuto chvíli naprosto irelevantní. Nicméně rozhodně zajímavé. Chci tím však říct, že k tomu, aby umělec věrohodně předal pocit prostřednictvím filmu, malířského plátna nebo jiného média – klidně může jít i o hromadu hlíny...

Samotná forma je irelevantní. Když zpěvák otevře hrdlo, nevšímáš si hlasivek vibrujících v rozličných frekvencích. Namísto toho vnímáš pocit, který se ti zpěvák snaží zprostředkovat. Když se sochař podívá na hroudu bláta a vytvaruje ji tak, aby stvořil umění, hlavní nejsou minerály v tom blátě přítomné, ale pocit, který se snaží přenést.

Máš padáka. Jdi do p*dele a už se nevracej. Čekal jsem, kdy mě utneš. Šlo o tvou trpělivost. Ale nepíše se tam, že ho mám utnout. Fakt ne. Nikde se to nepíše!

Chtěli jsme to nechat na tobě. Musím říct, že to byl famózní výkon. Čekal jsem, až domluvíš, abych mohl říct svou hlášku. Říkal jsem si, že přece nemůžeš mluvit... šest minut? To mě nenapadlo. Překlad: BugHer0 www.videacesky.cz