Conan vyslýchá Pierra Bernarda

Maxi, víš, co dělám? Nechávám si narůst kotlety.
Pořádný kotlety. Moc ti seknou.
Pěkný a dlouhý. Nemusíš po mně
hned vyjíždět, ale dík... Rád bych si je nechal
narůst až sem dolů, aby se mi tady
dole pod bradou spojily... Viděls to už?
Radši moc nezoomujte. Lidi, co mají HD,
by se mohli leknout.

Jsem tak bílej,
že by jim mohla explodovat televize. "To je Casper!" Chci si je nechat narůst až sem,
aby se dole spojily, pak šly zase zpátky nahoru... a udělaly mi nový obočí. Podle mě je to skvělej nápad. Nebo blbej nápad. Ještě jsem se nestihnul rozmyslet.

Dnes vás čeká skvělá show. Nechci zbytečně marnit čas,
ale přeci jenom tu mám něco, o co se s vámi musím podělit. Chci mluvit
o jednom členovi štábu... této talk show. Pokud nás sledujete pravidelně,
možná ho už znáte. Stal se pevnou součástí naší show. Jde o našeho grafika Pierra Bernarda.

To je on. Pierre si od vás
vysloužil opravdový potlesk. Že jo?
Stoprocentně přirozený potlesk. Rozhodně ho
nespustila žádná cedule. My žádnou ceduli nemáme. Na co by nám byla? Naše show je zábavná sama o sobě.

Co to sakra dělám? Pierre se nejvíce proslavil
svým vlastním segmentem s názvem Pierrovo křeslo hněvu a posedlostí,
s jakou sleduje seriál Hvězdná brána. Už tu byl mnohokrát. A teď pro vás mám
naprosto pravdivou příhodu. Přísahám.
Před několika týdny nás napadlo,
že natočíme remote u Pierra doma, protože má neskutečnou sbírku
akčních figurek a sběratelských předmětů.

Chtěli jsme se u něj stavit. Prostě za ním přijít domů
a natočit u něj video. Ale poprvé v dějinách tohoto pořadu Pierre odmítnul. Řekl: "Ani náhodou.
K sobě domů nikoho z vás nepustím." Přesně to řekl.

Když jsem jeho reakci slyšel,
přeběhl mi mráz po těle. Něco se mi na tom nezdálo. Přišlo mi to zvláštní. A tak jsem se rozhodl,
že si s ním promluvím a zjistím,
v čem to celé vězí. Nyní tedy uvidíte
něco naprosto nepřipraveného a improvizovaného. Zavolal jsem Pierrovi do kanceláře a řekl jsem mu,
že si s ním chci promluvit.

Pierre netušil,
na co se ho budu ptát a proč s ním vlastně chci mluvit. Taky netušil, že ho natáčíme.
Přišel za mnou, usadil se. A takhle to dopadlo. Milí rodiče, jestli máte doma děti,
pošlete je radši spát. Pokud ještě nespí,
jste rodiče na baterky... takže se můžou dívat.

Čeká vás medailonek,
který odhalí pravé já Pierra Bernarda. - Jak dlouho tu děláš?
- Patnáct let. - Už patnáct let se podílíš na této show?
- Ano. - Za tu dobu ses mnohokrát
objevil před kamerou. - Ano. Navlékl ses do hloupých kostýmů... Palte! Palte! Nepamatuju si nic,
na co bys nekývnul.

Jo, dokonce jsem si nasadil plíny. Někdy před měsícem dostali naši scenáristé
nápad na skvělý remote, - který se týkal tvé sbírky.
- Ano. Chtěli jsme tě navštívit,
prohlédnout si celou tvou sbírku a podívat se,
jak si vlastně bydlíš. Všichni jsme se na to moc těšili, řekli jsme ti o tom, - a ty jsi odpověděl...


- Ne. Obléknul ses do plíny i dámských šatů,
ale tohle jsi odmítl. - Řekl jsi, že nechceš,
aby se u tebe natáčelo. - Ano. Žadonil jsem jako přítel
a jako tvůj zaměstnavatel, abys mě k sobě
domů přeci jen pustil. - A já řekl zřetelně ne.
- Řekl jsi ne. Existuje jediné vysvětlení: Pierre Bernard je sériový vrah.

Kolik let jsi žil v Brooklynu? - Třicet let.
- Třicet let? - Ale poté ses odstěhoval.
- Správně. - Proč?
- Chtěl jsem ticho a klid. - Ticho?
- Ticho. Takže jsi také mohl chtít,
aby rámus z tvého domu nerušil sousedy.
Dá se to tak říct? Dá se to tak říct.

Sousedi si na rámus párkrát stěžovali. Sousedé si stěžovali na nezvyklé zvuky
vycházející z tvého domu. O co šlo? Jakési vibrace. Vibrace, co vydává
třeba motorová pila? Nebo baskytara. - Ty hraješ na baskytaru?
- Ne. Je pravda, že rád kreslíš
erotické portréty žen? Ano.

- Vyžíváš se v kreslení žen
s velkými ňadry, že jo? - Ano. - Vyžíváš se v kreslení ňader.
- Ano. Malá ňadra v tobě budí zlost. Štvou tě. Co jsi cítil, když zemřel
sériový vrah Jeffrey Dahmer? Lhostejnost. Věděl jsem totiž, že se dříve
či později objeví nějaký další pošuk. "Nejživěji se cítím, když zabíjím."

To jsi řekl před třemi roky
na pracovním pohovoru. Na jakém pohovoru? To ti teď přijde nejdůležitější? Tu větu jsem si vymyslel. Jen jsem tě zkoušel. Řekl jsem, že jsi na pracovním pohovoru
pronesl: "Nejživěji se cítím, když zabíjím." A ty řešíš,
jestli šlo o pracovní pohovor. Ano, protože jsem
na žádném pohovoru nebyl.

Neměl by tě štvát spíš fakt,
že jsem tě nařknul z vraždění? Mohl bys mi to podržet? - Podrž to.
- A mám... Jsem dost paranoidní. Držíš to docela sebevědomě. Hned jsi věděl, že to máš
držet... za ten spodek. Jak jinak bych to měl držet? Nepřijde ti to povědomé?


Víš, co to je? Na lékařský termín
si nevzpomenu, ale je to ta kost spojující stehno a koleno. - Nevadí, když si ji vezmu zpátky?
- Ne. Vůbec. Ta žena si zaslouží pohřeb. Zavři prosím oči.
Jen na chvilku. Dobrý, nasaď si brýle. Nevadilo by ti,
kdybych jel k tobě domů, šel do sklepa a rezbral ti
za dohledu kamer podlahu?

Přijdeš mi dost nervózní. Teď potřebuju něco pro střihače. Řekni: "Jmenuji se Pierre Bernard a jsem jedním z největších a nejproduktivnějších
sériových vrahů 21. století." Můžeš to pro mě udělat? Jmenuji se Pierre Bernard
a jsem jedním z největších a nejúžasnějších
sériových vrahů 21.

století. Místo "nejproduktivnějších"
jsi řekl "nejúžasnějších". Proč? Od chvíle, co jsem naposledy
zabil, uteklo dost času. Naposledy zabil. Naposledy zabil. Naposledy zabil. Naposledy zabil. Naposledy zabil.

Naposledy zabil. Naposledy zabil. Naposledy zabil. Vrahu. - Nejradši bys mě zabil, viď?
- Ne. Useknul mi tu
smějící se irskou hlavu a dal si ji se zakysanou smetanou. - Chtěl bys, abych tě
už přestal zpovídat?

- Ne. Pokud chceš,
abych tě přestal zpovídat, řekni: "Už toho mám dost," odepni si mikrofon a odejdi. Ne, klidně se mě ptej,
na co chceš. Mám pocit,
že kdybych teď odešel... Vstaň a odejdi,
nebo máš padáka. Dobrá.
Odcházím. Vstal a odešel.


Už to nezvládal. Děsivý. Děsivý. Dámy a pánové,
tohle je Pierre Bernard! Po přestávce se těšte
na Chrise Rocka! Překlad: BugHer0
www.videacesky.cz