Craig Ferguson o smrti své matky

Po dlouhém dni ti klesají víčka únavou... Je čas jít do hajan, ale počkej, nevypínej televizi! Přece jen se vydrž koukat. To nevadí. Zítřek je vlastně jen budoucí včerejšek. Dámy a pánové, Craig Ferguson! Ahoj, lidi.

Ahoj a vítejte... vítejte u našeho pořadu. Vítejte v Los Angeles v Californii, vítejte u The Late Late Show. Já jsem Craig Ferguson. Tak a je to. Normálně říkám, že dnes je skvělý den pro Ameriku a on samozřejmě je, ale je to smutný den pro mě osobně. Dnes vzpomínám na svou matku. Jak jsem říkal, nerad si tu takhle vylévám srdíčko. Ale mluvil jsem se svou sestrou.

Probírali jsme, o čem budu v dnešní show mluvit. A ona: "Podívej... Blíží se svátky a spousta lidí letos o někoho přišla. A období svátků je náročné. Na člověka to dolehne..." Takže možná když tohle udělám, aspoň budete vědět, že v tom nejste sami. Nechci tím strávit celý monolog. Nepotřebujete vědět o všech mých osobních potížích. Mou prací je bavit vás, ale jak víte, snažím se být upřímný o svých pocitech.

Někdy předstírám, že jsem naštvanější, než doopravdy jsem. Někdy zas předstírám, že jsem víc gay, než doopravdy jsem. Jindy naopak moc málo gay... To je jedno. Momentálně cítím spoustu různých věcí. Právě jsem se vrátil z pohřbu ve Skotsku. Byl to stejný kostel, kde byl pohřeb mého otce před třemi lety. Za poslední tři roky jsem v tom kostele nebyl. To je ale skandál.

Je to kostel Svatého Munga v Cumbernauldu ve Skotsku. Nemám nic proti kostelům, ani proti tomuhle konkrétnímu, ale pokud ho nějakou dobu neuvidím, nebudu se zlobit. Do tohohle kostela jsem chodil jako malý kluk. Každé Vánoce jsme tam museli dojít ze základní školy. Nutili nás tam chodit na bohoslužby. Museli jsme ujít míli ve sněhu, ruku v ruce. Neměli jsme školní autobusy.

Bylo to Skotsko v 70. letech. Žádné autobusy, žádné balené svačiny, ani dentální plány. Táhli jsme se ke Svatému Mungovi, což byl starý studený kostel. Říkal jsem si: "Tohle je ta nejhorší část Vánoc." Seděl jsem v tom kostele... A kdykoli jsme tam o Vánocích byli, museli jsme zpívat písničku jménem "Ježíš mě miluje". Museli jsme ji zpívat každé Vánoce: "Ježíš mě miluje, to já vím, protože to tak stojí v bibli." A tu písničku jsem časem začal nenávidět.

Takže si představte mou radost, když jsem zjistil, jakou písničku si moje máma přála na svém pohřbu. Byla to taky jediná písnička, ke které všichni znali slova. Těch písní existuje tolik. "Ježíš hm hm la la..." Tuhle všichni zpívali jako děti. Moje matka si ji přála, protože byla učitelka. Učila děti.

Takže ji znala. S mámou jsem měl komplikovaný vztah. Když jsem byl mladší, měli jsme hodně sporů, ale časem jsem si uvědomil, že nemá smysl to hrotit a že když dělám, co říká, vycházíme spolu dobře. A tak to dopadlo. Moje matka se narodila 3. srpna 1933. Ve znamení lva, takže byla velice dravá. Musela být. Vyrůstala v těžké době, v těžkém prostředí. Vyvinula si hroší kůži.

Byla to odolná žena. Taky velice krásná. Černovlasá, modrooká. Já jsem očividně po tátovi, ale ona byla překrásná. Ve věku 33 let už měla čtyři děti. Mě, mého bratra a mé dvě sestry. A hned jak moje nejmladší sestra začala chodit do školy, máma začala chodit na vysokoškolské kurzy, aby mohla učit. Vrátila se na vysokou, udělala si jakoby maturitu a začala studovat, aby z ní mohla být učitelka na základce.

Takže sotva vychovala čtyři děti, šla se starat o další děti. Prostě měla ráda děti. Taky ji hodně zajímalo umění. Měla uměleckého ducha. Což bylo v místě jejího bydliště obtížné. Vyrůstala v těžkém prostředí dělnického města. V té době se lidi neptali: "Jakým směrem se hodláte se svým uměním vydat?" Nic takového.

Ale v pozdějším věku se soustředila na svůj umělecký talent. Trpěla artritidou. Nemohla pořádně hýbat rukama a měla je trochu pokroucené. Ale velice dlouho šila kostýmy pro Glasgowskou grand operu. Vím, co si říkáte: "Je to Glasgow, jak grandiózní může být jejich opera?" Byla to amatérská skupina, která dělala opery, a moje matka jim šila kostýmy. A byli skvělí.

Máma dokonce přemluvila tátu, aby dělal komparz. Musel nosit plášť a cylindr. Kdybyste znali mého tátu, věděli byste, že to nebylo jednoduché. Občas ani nenosil kalhoty. A před pár lety máma začala malovat. Akvarelovými barvami. Vzala takhle do ruky štětec a malovala. Především krajiny. Vzpomínám si, že namalovala vrabce na stromě. Byla opravdová umělkyně a na plátno tak projevovala svoje pocity.

Namalovala toho vrabce a byl to ten nejnaštvanější pták, jakého jsem kdy viděl. Kdyby Alfred Hitchcock toho ptáka viděl, řekl by: "To je moc děsivé, to ve filmu mít nemůžeme." Moje matka taky ráda mluvila. Tahle práce by jí šla. Upřímně by ji zajímaly věci, u kterých já zájem musím předstírat. Byla pravým opakem mého otce, který byl velice tichý. Máma byla velice výmluvná. To jsem po ní očividně zdědil. Máma a táta spolu byli 50 let.

A můj otec zemřel před třemi lety a... Jednou týdně jsem volával domů, když ještě žil i potom. Volal jsem, abych jim řekl o tom, jak se mi daří v Americe a tak. Když to zvedl můj otec, mluvil jsem s ním. Žiju tady už dlouho, mám za sebou terapii, takže jsem se s ním chtěl podělit o svoje pocity. Takže mluvím s tátou a říkám: "Víš, tati, cítím se zranitelně, udály se různé věci..."

A on: "Aha... Poslyš, synu, já ti dám tvoji mámu, ona mi to pak převypráví, jo?" A to pak byla taková jeho mantra. "Máma mi to převypráví." A teď mě uklidňuje to, že jsou zase spolu a... A ona mu to vypráví. Za chvíli jsme zpátky. Překlad: scr00chy www.videacesky.cz