Gabriel Iglesias o vystoupení v Saúdské Arábii

Ahoj, lidi,
tady Gabriel Iglesias! "Bože můj, to je Cvalda!"
Přesně tak. A jak můžete vidět, zrovna se v San Diegu
připravuju na svý velký vystoupení. Není zas tak velký. Ale hlavně vám chci říct,
že o víkendu poběží na stanici Comedy Central
můj speciál Aloha Fluffy. Ta stanice ale vysílá jen ve Spojených
státech, takže jsem se rozhodl, že vám ostatním nabídnu aspoň
pěkně výživnou ochutnávku.

Ten speciál bude časem
k dispozici na DVD a dalších místech. Ale tohle je ode mě takový
malý dárek pro vaše potěšení, takže si poslechněte moje vyprávění
o výletu do Saúdské Arábie. A na konci uslyšíte jedno překvapení.
Ani já jsem to nečekal. Tak se bavte a sdílejte.
Příjemnou zábavu! Má to celkem 23 minut,
tak se připravte. Volal mi agent a říkal:
"Gabe, něco tu mám. Chtějí tě vidět naživo v Saúdské Arábii."

"Vážně? Není problém. Vojáci?
Námořníci? Mariňáci? Piloti? Kdo?" "Ve skutečnosti si tě
vyžádal samotný princ." "Řekni to ještě jednou."
"Chce tě princ." "Ten, co zpívá Purple Rain?" "Ne. Opravdovej princ." "A jak mě tam znaj?" "To netuším, ale znaj tě
a chtěj po tobě vystoupení."

"Nerad bych se nechal nachytat."
"Věř mi, není to vtip." "Fajn, jestli to není vtip,
tak si za to řekni nehorázný prachy a řekni jim, ať mi tu sumu pošlou ještě
dneska na účet, nebo to padá." O čtyři hodiny pozdějc mi říká: "Gabe..."
"Co je?" "Právě volal pan Nehoráznej." "To jako fakt?" Kouknul jsem se
na monitor a ty prachy byly na účtu. Dál si pamatuju jen... "Vítejte na palubě
aerolinek Saúdské Arábie."

Let z Detroitu do Rijádu
trval neskutečnejch sedmnáct hodin. A jen pro vaši informaci,
neletěl jsem tam sám. Vzal jsem s sebou kamarády. Ale nikoho z dnešní show. Ze zjevných důvodů. Viděli jste někdy můj štáb? Všichni maj velký vlasy nebo nos, bradku,
vousy, vyvalený oči, tohle... To by nešlo.


Všichni vypadáme jak Usáma bin Lopez. Nevěděli by, co s náma dělat. Takže se mnou jeli dva jiný kámoši. Jeden
se jmenuje Edwin San Juan a je Filipínec, takže v cajku. A tím druhým kamarádem
byl Larry Omaha, což je Indián,
takže taky v cajku a... Jasně.
Vydržte, jen vzkaz do kamery. Edwine a Larry, máte tady na Havaji
fanoušky, tak koukejte dorazit. Nicméně...

Takže jsme letěli sedmnáct hodin do Rijádu.
Jakmile jsme přistáli, jinak jsme letěli první třídou
a bylo to skvělý, ale jakmile jsme přijížděli
k naší gate, letadlo dělalo... a k našem letadlu se přidělával koridor. Jakmile se napojil na letadlo, otevřely se dveře
na opačné straně letadla a do letadla vlez chlápek v kvádru,
přišel k nám třem a udělal tohle... byl jsem z toho úplně paf.


"Bože můj, to je jak z filmu!" Odvedli nás z letadla a vzali nás na místo
zvané "V.I.P. vyzvednutí zavazadel". Znělo to trochu podivně,
ale pak mi došlo, že tam rozdávaj sušenky, sladkosti a kafe,
maj tam kožený sedačky a je to skvělý. Byl to tam jeden podnikatel
z Blízkého východu vedle druhýho. A všichni se bavili o mně. Arabsky sice neumím ani ň, ale každej
z nás pozná, když se o něm mluví. Jeden chlápek na mě čuměl a říkal: Promiňte, ale tohle...

nepotřebuje překlad. A tohle znamená zřejmě arabsky:
"Ty bláho!" Pak ke mně přišel jinej
chlápek s cedulí v ruce. Na tý ceduli měl napsaný moje jméno
a byl celej nadšenej. "To jste vy! Šup, šup, šup.
Pojďte. Pojďte za mnou."
Tak jsme popadli kufry a šli jsme s ním až ven před letiště. Tam na nás čekaly tři
obrovský SUVčka.

Tři auťáky pro tři komiky. Byli jsme z toho Blízkého východu
tak paranoidní, že jsme se nacpali do jednoho. Seděli jsme tam... A pak jsme vyrazili
do centra Rijádu. V tu dobu jsem věděl akorát to, že už jsem dostal zaplaceno,
zařídili mi let a na letišti na mě měl čekat
člověk, kterej tam nebyl. Tak jsem se zeptal řidiče:
"Promiňte, nevíte, kde ho najdu?"

"V pořádku, já vás tam vezmu.
Nebojte, nebojte, nebojte." "Dobře." Ale moc mě to neuklidnilo,
protože jsem si o Saúdský Arábii něco přečet a pokud si myslíte,
že v Singapuru maj přísný pravidla, Saúdská Arábie je úplně jiná liga. A já bych nerad někoho urazil
tím, že řeknu nějakou blbinu, takže potřebuju nějaký info. Tak se ptám řidiče:
"Mohl bych vám položit pár otázek?" "Cokoliv!

Ptejte se a já odpovím.
V pořádku. V pořádku." "Nerad bych působil
nezdvořile nebo ignorantsky, ale odkud mě tady
na Blízkém východě znáte?" "Jak to myslíte?"
"Jak víte, že jsem komik? To vám tu běží Comedy Central,
HBO nebo Showtime?" "Co to je?"
"Takže ne. Neběží, chápu." "Jak víte, že jsem bavič?" "Přece z vašich videí!
YouTube! Příteli, na YouTube jste hvězda!

Jste druhý nejoblíbenější komik
na Blízkém východě! Druhý!"
"Děláte si srandu!" "Já nejsem bavič,
já srandu nedělám. Ne." "Takže já jsem fakt druhej nejoblíbenější
komik na Blízkém východě?" "Jo!" "A kdo je první?" "Jeff Dunham."

"Jeff Dunham je nejpopulárnější
komik na Blízkém východě? Vám jeho vtípky ani trošičku nevaděj?" "Ne! Zabiju tě!" Když jsem tohle slyšel,
říkal jsem si, že to chápou. Jsou na správný vlně.
Takže v klidu sedíme a jedem do centra. Najednou vzal ten řidič za volant,
sjel z dálnice a pomalu jsme se začali
vzdalovat od města.

Tak říkám:
"Pardon! Kam to jedeme?" "Přece na vaše vystoupení." "Ale prý máme být
ubytováni ve městě." "Ano, ubytováni budete ve městě,
ale vystoupení je jinde." "To nechápu. Proč to není ve městě
a koná se to někde jinde?" A tak mě zasvětil. "Můj příteli, u nás v Rijádu
to funguje trochu jinak. Váš žánr zábavy je ve městě zakázán.

Máme tu lidi, kteří si říkají
náboženská policie a ti se drží svých tradic
a všemu ostatnímu se vyhýbají. Ve městě se nesmějí konat
žádná velká shromáždění. Musíme jít na tajné místo.
Do pouště." "Dobře... a kolik diváků by tak asi mělo dorazit?" "Myslím, že tak sedm nebo osm set lidí." "Fakt tolik?"


"Jak říkám, jste přece druhý!" A když jsme přijeli k závodnímu
okruhu uprostřed pouště, vedle kterýho stál obrovskej stan, asi osm set lidí tam
čekalo na mý vystoupení. A jakmile jsme zastavili,
okamžitě... začali všichni mluvit do vysílaček. A ze všech stran jsem slyšel:
"Cvalda." "Cvalda." "Cva-Cvalda, Cvalda."

Pak vyběhnul na pódium
nějakej chlápek s mikrofonem v ruce
a začal nehorázně řvát. Netuším, co říkal, ale díky hip hopu
vím, že to byl tzv. nabuzovač. Hned spustil: A pak přišel nejvelkolepější
úvod, co jsem kdy zažil. "A nyní... tu je až ze Spojených států amerických samotný Gabriel Iglesias!"

A publikum začalo šílet. "Cvalda! Cvalda! Cvalda!"
A když jsem to slyšel, byl jsem z toho vedle.
"Bože můj, tohle bude parádní show." A tak jsem vyběhl na pódium,
co nejrychlejc to šlo. Nejsem žádnej sprinter. Ale vyběhnul jsem,
protože jsem se hrozně těšil. A když jsem byl na místě,
něco mi došlo. V Saúdské Arábii se pořád
drží segregace.

A mně to došlo až v poslední chvíli,
když jsem viděl rozdělený publikum. Na jedný straně chlapi.
Na druhý ženský. A všechny ženy v první řadě byly
zahalený od hlavy až k patě. Viděl jsem jen tohle. No jo, netušil jsem, že to má
bejt vystoupení pro Assassin's Creed. Fakt ne. Úplně mě to rozhodilo. "Gabriel Iglesias!

Cvalda!" "Zdarec, jak se tu všichni má..." Zkameněl jsem. Za patnáct let kariéry
se mi to ještě nestalo, ale byl jsem z toho tak vedle,
že jsem nevěděl, co mám říct. Ale krátce na to na mě začali
chlapi křičet mý vlastní vtipy. "Příteli, udělej oslíka,
udělej oslíka! "Čokoládový dort!
Čokoládový dort!" Chlap z první řady:
"Vystřel si ze mě!"

"Zapomeň." A všichni se začali smát. Ženský se smály
stejně hlasitě jako chlapi. Některý jsem sice úplně neviděl,
ale většina se prostě... A nechci nikoho urazit. Všechny sebou šily a smály se.
S jednou jsem si dokonce zalaškoval. Říkám: "Vidím ti krk!"
A ona na to: "Abych kvůli vám neměla malér!" Arabové mají neskutečnej smysl pro humor.

Neustále se smáli,
a to jsem vůbec nečekal. Po vystoupení jsem si s několika
tamními popovídal. Jeden chlápek se málem rozbrečel,
hrozně ho to vzalo. Přišel ke mně a říkal: "Nechce se mi věřit,
že tu teď před vámi stojím, pane Cvaldo." "Díky." "Prosím, prosím... až se odsud vrátíte do Spojených států, řekněte všem, co jste tu viděl, ano?

Řekněte všem, že nejsme tak zlí. Že všichni
nejsme ti grázlové ze zpráv na Foxu. Řekněte jim to, protože my Fox známe
a Fox má za to, že všichni z Blízkého východu jsou zlí,
všichni jsou teroristi. Všichni tady mají bombu. Ten má bombu,
ten má bombu a ten má taky bombu. Oprah je tu a všem rozdává
bomby zadarmo." "Prosím, řekněte jim
že všichni nejsme takoví. Všichni nejsme teroristi.

Můj bratranec... možná. "Cože?"
"Dělám srandu! Kdybyste se teď viděl!
'Já asi umřu!' To byl výraz!" "Letadlo"
"Jaký letadlo?" "A zase vás mám! Dvakrát po sobě."

Každejch sedm vteřin
se mi z něj zastavilo srdce. A pak mi začal vysvětlovat,
že stand-up komici začali lidi z Blízkého východu
pomalu stmelovat. A že se prý on sám snaží dělat komika.
Bylo to neskutečný. "Víte, tady v Saúdské Arábii... lidi hrozně rádi
sledují stand-up komiky, protože se moc rádi smějeme.
Smích je úžasný. Přitom si všichni myslí,
že nemáme smysl pro humor.

Vidí něco v televizi
a hned tomu uvěří. Říkají si: 'Ti z Blízkého východu jsou
věčně naštvaní. Podívej na ten jejich výraz. Všichni tam pukají zlostí
a neumí se usmát.' Můj příteli, my nejsme naštvaní,
jen je nám vedro." "Vždyť tu je jak ve skleníku! Nikdo tu není naštvaný.
Jen je nám všem vedro. Vedro. Všichni jsou z toho otrávení.


Dejte mi klimošku a budu se taky smát." "Jsme normální a rádi se bavíme. Já dělám komika už asi šest měsíců a... znám pár vtipů."
"To se máte." "Můžu nějaký říct?"
"Super..." "Tak jo, do toho."
"Dobře, mám trošku trému. Tak jo, jdu na to." "Dobře, jdu na to." "Dva židé...

přijdou do baru... U nás asi těžko!" "Kámo, nerad bych
kvůli tobě šel sedět." Objeli jsme celej Blízkej východ. Byli jsme v Rijádu, Bahrajnu, Dubaji,
Kataru, Dauhá... a s každým městem to bylo lepší a lepší. Ne kvůli tomu, že přišlo hodně lidí,
ale kvůli tomu, jak byli milí. Bavili se a chápali všechny narážky.


Nešlo mi to do hlavy. Fakt jsem si myslel,
že budou jako ti ze zpráv na Foxu. A cítil jsem se hrozně,
protože jsem je soudil. Měl jsem předsudky o tom,
jací budou a cítil jsem se provinile, protože jsem se sám spoustu let
potýkal s tím samým problémem a teď jsem se k nim choval úplně stejně. Bylo mi z toho na nic.
A ty předsudky jsem měl i vůči princi. 19letej princ.
Čekal jsem nějakýho spratka. Šel ke mně a já už si s ním
málem chtěl ťuknout pěstí.

Až pak mi došlo,
že je to fakt princ a byl k tomu už od mala vychován. Kráčel si to tak, že jsem z něj měl během
18 vteřin naděláno v kalhotách. A to je mi 36 let. Já chtěl říct: "Jak jeeee?"
A on šel... "Gybrýl." "Co prosím?" "Gybrýl."

"Gybrýl?" "Gabriel!" "Vím, že se jmenujete Gabriel,
ale v arabštině jste Gybrýl. Chtěl jsem vás naším jazykem uvítat." "Já jsem ale debil." V hlavě jsem si představoval,
co se asi stane. "Au! Gybrýl! Gybrýl..." "Omlouvám se,
moc mě to mrzí."

Ale on byl tak milej. "Chci vám poděkovat, že jste do Rijádu
přijel a vystoupil jste tu. Je krásné, když člověk vidí,
jak se všichni skvěle baví. Od malých školáčků
až po důchodce, co chodí o holi. Všichni se královsky bavili.
Všichni. Byla to nádhera. Nádhera.
Všichni pobožní se smáli. Náboženská policie... se smála.

A ti se nezasmějou ani hovnu." "Chci, abyste si
uvědomil tu důležitost. Byl tu Američan, který rozesmál
lidi z Blízkého východu. Žádné násilí, krveprolití ani problémy. Všichni se smáli a vycházeli spolu.
Ono to opravdu jde! Byl tu Američan!
Byl tu Američan!" Pořád opakoval:
"Američan, Američan, Američan!" Deset let mi všichni říkali
"hispánský komik" a až na druhým konci světa
mě konečně někdo nazve Američanem.

Měl jsem z toho radost.
"Řekni to znova. Američan!" A pak přišel nejneuvěřitelnější
rozhovor, co jsem kdy zažil. Podíval se na mě a řekl:
"Chci vám za všechno poděkovat. A rád bych vás i vaše přátele pozval
do svého paláce, abyste se pobavili." "To se mi snad zdá. Neříkejte mi, že mě fakt
princ zve k sobě do paláce." Do té doby jsem se setkal se šlechtou leda
při objednávce v drive-thru u Burger Kingu.

Najednou přijelo jedno to SUV. A vyskočil z něj chlápek v kvádru,
kterej zbožňoval slovo "račte". Nic jinýho neříkal.
"Račte." "Račte." "Račte." "Račte." "Račte." "Račte."

"Račte." Takže chlap v kvádru mě přemlouvá,
abych si nastoupil do SUVčka a princ mě zve k sobě do paláce? Budu upřímnej.
Připadal jsem si jako sexy roštěnka. "Bože můj, ať už tam jsme! Honem, ty náno!
Frčíme pryč!" Přijeli jsme před jeho palác,
ale palác to teda vůbec nepřipomínalo. Byly tam vysoký zdi
obehnaný ostnatým drátem a před bránou stáli
dva týpci s kulometama.

V duchu jsem si říkal:
"Takhle palác nevypadá." A začal jsem přemejšlet,
jestli nejsem v arabskejch Ptákovinách. "Nepůjdeš do paláce, ale do basy!
Dostali jsme tě!" Naštěstí se brána otevřela
a my vjeli dovnitř. Pak se za náma zavřela
a za těma zdma to bylo úžasný. Venku byla jen poušť.
Vevnitř palmy, keře, jezírka a exotický mazlíčci.

Já exotický zvířata poznám,
protože vím, co mám doma. A u něj... Ten chlap má tygra! Zatracenou zebru. Opice. A nechyběl ani had.
To jako fakt? Hadi, opice, zebra a tygr? Bože můj,
připadám si jak Kung Fu Panda.

Začal jsem se bát,
jestli si mě tam nechce nechat. Zní to šáhle, ale poslouchejte... Američan si nemůže jen tak koupit
letenku do Saúdský Arábie. Nejdřív vás tam musí
někdo vlivný pozvat. Než jsem odletěl z Detroitu,
musel jsem vyplnit formulář, kde stálo, že chápu,
že letím do Saúdské Arábie. Pro případ, že by se mi něco stalo.
Jednou z věcí na seznamu byl únos. Příhodně uveden těsně nad smrtí.

Amerika za to nenese odpovědnost.
Princ mohl klidně říct: "Jsi můj!" Za dva týdny by tam
prováděl někoho dalšího. "Tohle je můj had,
tamhle je zebra, tady můj Mexičan, tamhle mám tygra..." Zavřel by mě do bedny
s nápisem "Gybrýl". Ale nestalo se. Procházeli jsme se
a já mu najednou povídám: "Poslyšte,
chci se vám s něčím svěřit." "Tak povídejte."

"Musím se vám omluvit." "Co jste provedl?"
"Nic jsem neprovedl. Jen se chci omluvit za to, že jsem
k vám přiletěl s tolika předsudky. Prostě jsem si myslel... že na Blízkém východě
budou lidi zlí, ale všichni jsou tu strašně hodní." "Já vím." "Nečekal jsem, že budete umět tak dobře
anglicky a pochopíte každou narážku."

"Já vím." "Čekal jsem, že mě ukamenujete." "Vždyť jsi byl vtipný." "Co je?"
"Ale nic." Tak jsme se procházeli, on mi všechno
ukazoval a mě to hrozně bavilo. A najednou mě jedna věc vyděsila. Blížili jsme se totiž k obří kleci. A když jsem ji viděl, ptal jsem se: "K čemu ta klec?"

"Jděte se podívat." "Jasně." Tak jsem k tý kleci přišel,
podíval jsem se, co v ní je a viděl jsem ptáky.
"V pohodě, je to jen voliéra." A on se hned urazil.
"To nejsou ledajací ptáci. Jsou to sokolové." "Jasně, máte jich docela dost."

"Používáme je na lov." "Vy lovíte sokoly?"
"Ne, ne, ne. Sokolové jsou velmi drazí.
Jeden stojí 100 000 dolarů. Jsou vycvičení. Když zastřelíme na lovu
drobná zvířata, pošleme pro ně sokoly. "Chcete to ukázat?"
"Ne, mám doma malý psy." Sbohem, Bruno! Najednou přišel ten druhej. "Račte, račte...

Račte." Šel do klece, nasadil si koženou
rukavici, která mu sahala až po loket, a začal vytahovat sokola. Díval jsem se na něj a viděl jsem, že všichni ti sokoli stojej
na takhle vysokejch bidýlkách a je jich tam asi patnáct v řadě.
A všichni maj oči zakrytý kapucema. Tak se ptám:
"Na co mají na hlavě ty kapuce? Vypadaj jak malý rukojmí...

Sakra!" "Omlouvám se, příteli.
Nemyslel jsem to ve zlém. Fakticky. Nic ve zlém, jen mi to ujelo." Ale on to bral v klidu:
"Chápu. Blízký východ - rukojmí." Pak teda přišel ten druhej se sokolem,
podal mi rukavici, já si ji nasadil a on mi dal na ruku sokola. Začal luskat prstama a chtěl mi předvést,
že je ten sokol vycvičenej.

To bylo skvělý. Bál jsem se,
že budem zabíjet, ale jen jsme si tak hráli. Začal jsem si to užívat. A čím víc mě to bralo, tím víc
se začal projevovat na princi jeho věk. Taky se nadchnul. "To je pecka."
"Je to pecka." "Jo, je to hustý."
"Hustý!" "Vy se máte,že vlastníte tolik sokolů."
"Já se mám! Nechtěl byste sokola?"

Jako by se nechumelilo.
"Nechceš sušenku nebo sokola?" To je fuk! "Děláte si srandu? Mně přece nemůžete dát sokola,
co umí na požádání nosit věci." To bych byl teprv lenoch! Ne, ani náhodou. To už bych nevyšel z domu.
Jen bych stál ve dveřích. "Koblihy!"

A kdo by se mi o něj staral,
když budu zrovna vystupovat? Přece ho nemůžu
nechat vzadu s Martinem. Ten by ho akorát tak tahal
do night clubů a lovil by s ním holky. "Tu zrzku!" Překlad: BugHer0
www.videacesky.cz