Školní sraz

Do pošty mi tuhle přišla
pozvánka na sraz od střední. Přítelkyně na to: "Jé, ty máš slučku!"
"Jo, mám slučku!" "Kdy to je? Kdy tam půjdem?" "Vlastně jsem tam chtěl jít
s kámošem Tonym, protože... jsme byli spolužáci a už od střední
je to můj nejlepší kámoš." "Ty tam chceš vzít Tonyho místo mě? Takhle to bude? Ty vezmeš Tonyho místo mě,
své přítelkyně? Radši vezmeš Tonyho? Ne...

To nevadí. To nevadí. Jdi tam s Tonym a doufám,
že si to spolu pěkně užijete." "Díky. Věděl jsem, že to
pochopíš, zlato. Miluju tě." Radši to neprotahovat. Tak jsme s Tonym jeli na sraz od střední.
Byli jsme tam brzo, až moc brzo. Nikdo jinej tam nebyl. Tak jsme šli nahoru k baru
koukat na basketbal. Všechno bylo v pohodě,
dokud mě jeden chlápek nepoznal.

"Hele, ty jseš ten komik."
"Jak je, chlape?" "Kámo, jseš vtipnej.
Pojď na panáka." "Bohužel... jsem tady na sraz od střední
a nechci přijít navátej." "Je mi to jasný, kámo." "Ty jseš teď něco víc.
Proto nechceš, viď? Tak to pardon, Georgi Lopezi." "Dej sem toho panáka!"

"Jasně! Barmane, panáky." Dal nám dvojitý, tak jsem
to do sepe kopnul. "Díky, chlape. Díky." "Další rundu!" "Ne, já už nebudu, díky." "Je mi to jasný,
Paule Rodriguezi." "Pošli mi to sem." A takhle jel pořád dál.


Měl připravenejch snad sedm komiků. Jeli jsme další a další
a já se ožral tak, že jsem ani nedokázal jít rovně. Musel jsem civět na podlahu,
abych se zorientoval. Když jsem dorazil na slučku,
stála tam jedna dáma a na stole měla rozložený lístečky
s nápisy: "Ahoj, já jsem..." Místo třech teček se psalo jméno.
Byl jsem tak opilej, že jsem nedokázal napsat Gabriel.
Napsal jsem Flaco. Což je španělsky "štíhlý", takže jsem
si to nalepil a šli jsme dovnitř.

Mejdan už se rozjížděl. Snažil jsem se najít stůl,
kámoš Tony mi někam pláchnul. Posadil jsem se a říkal si:
"Kristepane, kristepane..." Najednou se rozsvítilo a předsedkyně
třídy držela v ruce mikrofon. "Zdravíčko, lidičky! Vítejte na srazu našeho
ročníku z Wilsonovy střední školy. Pojďme šupem na to,
řekneme si, co je u koho nového, a budeme pařit." Vytáhla seznam:
"Kdo tohle?

Kdo tamto? "Kdo má nejvíc dětí?"
Nějaká holka zezadu zařvala: "Sedm!" A všichni: "Puta!" Teď si to pamatujete.
Dobře. Jo. Takhle jela dál:
"Kdo tohle? Kdo tamto? Kdo se objevil v televizi?" Lidi okolo, co se se mnou
neprohodili ani slovo, najednou spustili.


"Tenhle! Tenhle! Tenhle!" "Ne, ne, ne. Pšššt!" Ale to už byla u mě:
"Dnes tu s námi sedí celebrita! No tak, pojď nám něco říct.
Poběž sem, Flaco! Honem, Flaco. Poběž sem!" "Ne, ne. To je dobrý." "No tak! Poběž sem.
Jsi snad něco víc, nebo co?" Tak jsem se naštval a vyjel jsem:
"Nejsem něco víc!" "Ahoj, všichni, já jsem Gabriel.
Ga-Gabriel... Iglesiasssss....

sssss. Nechci mluvit moc dlouho, protože mám
připito a nechci říct nějakou blbost. Moc rád vás tu všechny vidím a... Vidím tady dvě holky... dvě... které jsem v posledním ročníku
pozval na maturitní ples. A ony řekly ne! Ale víte co?


To neva, to neva. Nech mě bejt! Nic se neděje, nic se neděje,
protože jak jste slyšeli, já byl v televizi. A vy dvě, co jste mě odmítly,
jste ztloustly! Jedna z nich zařvala:
"Ty jseš taky tlustej!" To sice jsem, ale já byl
tlustej už na střední. Já si postavu udržel,
tak proč vy ne? Překlad: BugHer0
www.videacesky.cz