George Carlin – Maličkosti, které nás spojují

Abych to teď trochu vyvážil, rád bych mluvil o věcech, které nás spojují. O věcech, které poukazují na naši podobnost, a ne na naše rozdíly. Protože v téhle zemi pořád slyšíte jen o našich rozdílech. Média a politici o tom mluví v jednom kuse: o věcech, které nás rozdělují. O věcech, kterými se navzájem odlišujeme. Takhle pracuje vládnoucí vrstva v každé společnosti: snaží se rozdělit zbytek lidí.

Nechají chudé a střední vrstvy, aby se spolu praly, aby samotní boháči mohli utéct se všema posranýma prachama. Poměrně jednoduchá věc a náhodou funguje. Znáte to, budou mluvit o každé odlišnosti. Rasa. Náboženství. Etnická a národní příslušnost. Zaměstnání. Příjmy. Společenské postavení. Sexuální orientace. Cokoliv se najde, jen abychom se dál hádali a oni mohli dál chodit do banky.

Víte, jak popisuji ekonomické a společenské třídy v této zemi? Vyšší třída si nechává všechny prachy, neplatí žádné daně. Střední třída platí všechny daně, dělá všechnu práci. Ti chudí jsou tu od toho, aby se střední třída měla čeho bát. Aby dál chodili do té své práce. Děsit lidi mě taky občas baví, ale také jsem rád, že vím, že se můžu poohlédnout po těch maličkostech, co máme společné. Malé, univerzální chvilky, které jsou každému vlastní.

Věci, kterými se sobě podobáme. Jsou tak drobné, že o nich málokdy mluvíme. Stane se vám někdy, že se podíváte na hodinky a pak nevíte, kolik je hodin? A musíte se podívat znovu. A pořád nevíte, kolik je. Tak se podíváte potřetí a někdo se zeptá: "Kolik je hodin?" a vy: "Já nevím!" Všimnete si někdy, že celou středu vám připadá, že je čtvrtek?

A myslíte na to celý den. A pak další den už jste zase v pořádku. Všimnete si někdy, že stojíte v jedné místnosti ve vašem domě a nevzpomínáte si, proč jste tam šli? A na mysli vám vyvstanou dvě slova: Alzheimerova choroba. Mluvíte si někdy pro sebe a když někdo vejde do místnosti, snažíte se předstírat, že si zpíváte?

A srdečně doufáte, že ta druhá osoba uvěří, že existuje písnička "Ona si snad myslí, že jsem nějakej debil?" Drobné zážitky, které známe všichni. Sedíte někdy ve vlaku na zastávce a hned vedle vás stojí další vlak a když se jeden rozjede, nepoznáte který? A co když si třeba vyrazíte na člunu za větru?

Houpali jste se dopředu a dozadu tři až čtyři hodiny, snažili jste se udržet rovnováhu na neklidném moři, pak jste se vrátili na břeh, stáli jste na molu a mohli jste přísahat, že něco uvnitř vás se pořád houpalo… Snažili jste se někdy zvednout kufr, o kterém jste si mysleli, že je plný, ale nebyl? A uděláte... A na zlomek sekundy si připadáte strašně silní! Co třeba když se díváte skrz drátěný plot?

Všimli jste si někdy, že když jste v určité vzdálenosti od drátěného plotu, někdy to vypadá, jako by udělal... Co to má být? Jak to dělají? Snažili jste se někdy někomu vysvětlit, že má nějakou nečistotu na obličeji? Nikdy je nepřimějete otřít si to správné místo, že ne? Řeknete: "Máš nějaký drobek přímo tady." A oni vždycky: "Kde?

Tady?" A tak tomu parchantovi chcete prostě fláknout. Všímáte si někdy, jak hrozně vypadá váš obličej v zrcadle na záchodě se zářivkami? Každé říznutí, drápnutí, škrábanec, jizva, strup, otlačenina, vřed, boule, beďar, pupínek, bradavice, podlitina a absces, které jste kdy měli od narození! Všechny jako by se vrátily najednou! A vy si jen říkáte: "Musím odsud kurva vypadnout!" Všimnete si, že když někdy jdete s partnerem kolem pasu, jeden z vás musí změnit styl chůze?

Muži a ženy nechodí stejně. Jeden se musí přizpůsobit. Buď musí muž chodit takhle... a nebo musí žena chodit takhle. Joey, jak se vede? Co třeba když jdete nahoru po schodech a myslíte si, že je tam o schod víc? A uděláte...

A pak v tom už tak nějak musíte pokračovat, že? Aby si lidi mysleli, že to děláte pořád. Tohle já dělám pořád. Je to třetí stádium syfilidy. Totéž se stane, když jdete dolů po schodech. Mohli byste přísahat, že tam býval ještě jeden schod. A do prdele. Mám boky v hrudníku!

Když si ráno dáváte grapefruitový džus, děláte tohle? Já taky! Proč to pijeme? Je to jako zmrzlina v krku. Znáte to, když jíte zmrzlinu moc rychle a udělá se vám zmrzlé místo vzadu v krku, ale nic s tím nemůžete dělat, protože si tam nedosáhnete? Musíte prostě počkat, až to přejde. Pak to přejde.

A co potom? Dáte si znovu! To jsme fakt tak blbí? Usnuli jste někdy pozdě odpoledne, probudili jste se za tmy a nevěděli jste, co je do háje dneska za den? Nebo jako když máte hlavu na polštáři. Všimnete si někdy, že když máte hlavu na polštáři, když zavřete dolní oko, polštář je tam dole, ale když oči prohodíte, polštář se přesune tam nahoru.

Ty krávo, Dave, koukej na to. Záhada hýbajícího se polštáře. Osobně si myslím, že to má spojitost se záhadou drátěného plotu. Chce se vám někdy kýchnout, když chčijete? Děsivé, že? Je to děsivé, protože to ve skutečnosti nejde! Je fyzicky nemožné kýchnout během chcaní. Váš mozek to nedopustí.

Váš mozek říká: PŘESTAŇ CHCÁT! TEĎ BUDEME KÝCHAT! Protože váš mozek ví, že byste si mohli ustřelit prdel.