Jak souvisí osamělost s moderními technologiemi a sociálními sítěmi? Kolik přátel skutečně můžeme mít? Proč už ke komunikaci nepoužíváme ústa, ale klávesnici?
Překlad: Brousitch
www.videacesky.cz Prostý fakt. Opice, které jsou známé tím,
že se u nich vyvinul společenský život, se sdružují do malých skupin
čítajících několik tuctů členů. Velikosti těchto skupin jsou omezené. Aby mohli spolupracovat,
musí se jednotliví členové dobře znát. Průměrná velikost skupiny
se pohybuje mezi 20 a 50 členy. Když dosáhne počet opic
ve skupině určité hranice, společenský pořádek se zhroutí
a skupina má tendenci se rozdělit na dvě.
Podobná situace se vyskytuje i u lidí. Vynalezení jazyka a klábosení
pomohlo formovat větší a stabilnější skupiny. Sociologický výzkum indikuje,
že maximální přirozená skupina lidí čítá zhruba 150 členů. Většina lidí není schopna
důvěrně znát více než 150 lidí, takže i dnes se hranice lidského uspořádání
pohybuje okolo čísla 150 členů. Člověk je tvor společenský,
takže ho pocit osamělosti dohání k šílenství.
Přesto západní a moderní svět
upřednostňuje individualitu. Jednotlivci jsou poměřováni skrze osobní úspěchy
jako je kariéra, bohatství, sebeobraz a konzumerismus. V rámci tohoto jednání ztrácejí lidé
sociální a rodinné vztahy ve propěch ideálu seberealizace. Jak se sociální struktura západního světa oslabuje,
není divu, že se stále více lidí cítí osamělými. Osamělost se tudíž stala
nejběžnějším jevem moderního světa. Jedním z možných důvodů
jsou online sociální sítě. Ve světě, kde jsou čas peníze
a okolí nás nutí k vyšším výsledkům, je náš sociální život na závadu
a náročnější než kdy jindy.
Navíc je tu technologie. Jednodušší, nadějná, optimistická, držící krok. Stali jsme se závislými na virtuálním románku,
ukrytí za sociální sítí poskytující úchvatnou platformu, která nám umožňuje organizovat
vlastní sociální život efektivněji.
Naše představy o efektivní náhradě
si však začínají vybírat svoji daň. Sbíráme přátele jako známky.
Nerozlišujeme mezi kvantitou a kvalitou a převádíme hluboký význam intimity přátelství
na výměnu fotografií a chatování. Tímto obětujeme konverzaci
za pouhý kontakt, čímž vytváříme paradoxní situaci,
kdy tvrdíme, jak máme spousty přátel, ale přitom jsme osamělí. V čem je problém
skutečné konverzace? Probíhá v reálném čase a nemůžeme
během ní ovlivnit, co řekneme.
A to je jádro problému. SMS, email, příspěvky, to všechno
nám umožňuje prezentovat se podle svého. Můžeme upravovat,
a to znamená mazat. Namísto budování skutečných přátelství
jsme posedlí nekončící sebepropagací. Investujeme hodiny do vytváření vlastního profilu,
usilujeme o optimální pořádek slov v další zprávě, vybíráme fotky,
na kterých vypadáme nejlépe. To vše má sloužit
jako žádoucí obraz našeho já. Očekáváme více od technologie
a méně od sebe navzájem.
Sociální sítě nejen proměňují naše činy,
ale také nás samotné. Technologie na nás totiž dělá nejlepší dojem,
když jsme nejvíce zranitelní. A my jsme zranitelní.
Jsme osamělí, ale bojíme se intimity, zatímco nám sociální sítě
nabízejí tři příjemné představy. 1) Že můžeme přitahovat pozornost
kamkoliv budeme chtít. 2) Že nás bude vždy slyšet. 3) Že nikdy nebudeme muset být sami. Třetí myšlenka nikdy neexistující osamělosti
je zásadní pro změnu naší psychiky.
Utváří nové já. Nejlépe ho můžeme popsat jako
"sdílím, tedy jsem". Používáme technologii k vlastní definici tím,
že sdílíme myšlenky a pocity ještě když je prožíváme. Kromě toho také předstíráme zážitky,
abychom měli co sdílet a mohli se cítit naživu. Začínáme si myslet, že neustálé připojení
nám umožní cítit se méně osamělými. Tím však riskujeme,
jelikož opak je pravdou. Pokud nejsme schopni být sami,
potom budeme znát pouze pocit osamělosti.
BrousitchPublikováno: 12 let
