Vyprávění veterána z Vietnamu

Když jsem dorazil do Vietnamu, opravdu jsem čekal, že mě tam lidi budou vítat s otevřenou náručí. Představoval jsem si to jako na těch černobílých záběrech v pořadu Waltera Cronkitea 20. století, jak američtí vojáci projíždí vesnicemi ve Francii a zahrnují je vínem, květinami a polibky. Cestou mě vzal chlap z praporu, do kterého mě přidělili, vyzvedl mě džípem v Danangu a jeli jsme ještě 20 mil k jednotce.



A já jsem byl opravdu… zklamaný, že u silnice nestojí lidi a nemávají, nedávají mi kytky. Opravdu jsem čekal, že mě uvítají jako osvoboditele, ale spíš jako bych byl neviditelný, jako bych ani nebyl. A to mě docela zarazilo.



Navíc to bylo… Vypadali divně, chovali se divně, když jsme první den projížděli kolem v džípu. Bydleli ve slaměných boudách a na dvorku měli zvířata. Nebyli jako my, strašně smrděli, celá země smrděla, praštilo to do nosu.



A to mě znepokojilo. A asi třetí den, co jsem tam byl, ten chlap, co mě vyzvedl džípem, desátník, po kterém jsem měl přijít já, byli jsme ve zpravodajské sekci jednotky a poslali nás na stanoviště traktorů, kde byla skupina zadržených. Naše práce byla postarat se o vězně a zadržený bylo označení civilistů, nebyli to bojovníci.



Mohli být zadrženi kvůli výslechu, proto se jim říkalo zadržení. A tak jsme s Jimmym šli na stanoviště, kam přijely dva traktory s Vietnamci naloženými nahoře. Asi 3 metry vysoké traktory s korbou nahoře, a když zastavily na stanovišti, mariňáci nahoře hned začali lidi shazovat dolů.



Měli svázané ruce i nohy, takže ten pád nemohli ovládnout. A byli to… staří, ženy, děti, žádní mladí muži. A já nemohl uvěřit tomu, jak s nimi zachází, otočil jsem se na Jimmyho, chytil ho za loket a říkám mu: Co to dělají? To jsou přece…



Vždyť jim máme pomáhat. A Jimmy se na mě podíval, pak se podíval na mou ruku, dal jsem ji pryč a řekl: Ehrharte, radši drž hubu, než pochopíš, o co tady jde. A asi v té chvíli jsem si uvědomil, že to není úplně tak, jak jsem čekal. Od té doby šlo všechno z kopce. Ani vám nemůžu pořádně vysvětlit během chvilky, co tady máme, všechno, co k tomu vedlo, ale začínal jsem chápat…



Bylo zřejmé, že nepřítel… jsou právě ti lidé ve vesnicích kolem, v tu dobu to byla hustě obydlená oblast. Oni byli ten nepřítel nebo byl někde tam venku, ale my jsme je od sebe nerozeznali. A každý den jsme na pochůzkách naráželi na snajpry a miny, snajpry, miny a zase snajpry a miny.



Za prvních osm měsíců jsem viděl čtyři ozbrojené vietnamské vojáky. A i přesto náš prapor za tu dobu čelil 75 střelným nebo minovým útokům za měsíc. Každý druhý si vyžádal oběti. U jednotky o tisíci mužích. Ale nebylo s kým bojovat.



A začínáte si myslet: Tihle lidi jsou ten nepřítel, úplně všichni. A pak procházíte vesnicí a střílejí po vás, a tak zavoláte letadlo a vyhodíte celou vesnici do vzduchu. Anebo prohledáváte oblast a zapálíte domy, všechno. Zažité vnímání nebo představa, co jsem měl na střední, byla, že Vietkong terorizuje obyvatele Vietnamu a nutí je bojovat proti nám za cenu smrti.



Ve Vietnamu jsem si uvědomil, že to ani nemuseli dělat. Mohli jenom nechat mariňáky prohledat vesnici a z těch, co zbyli, měli ideální rekruty. Začínal jsem chápat, proč mě Vietnamci nevítají s otevřenou náručí, proč mě vlastně nenávidí, ale to samozřejmě nic neměnilo na tom, že mí kamarádi každý den umírali a jediné místo, kam jste svůj vztek a strach mohli nasměrovat, byli ti civilisté, co tam žili.



Byl to začarovaný kruh, čím déle jsme ve Vietnamu byli, tím tam přibývalo Vietkongu. Protože jsme je z nich dělali my. Tenkrát bych určitě nic z toho nedokázal popsat tak jasně jako až teď. Uvědomil jsem si za několik dní, po pár měsících to bylo naprosto jasné, že o tom, co se tu děje, mi nikdo neřekl, že je to na palici, a chtěl jsem vypadnout.



Věděl jsem, že když přežiju do 5. března 1968, strčí mě v Danangu do letadla, říkali jsme mu Pták svobody, odletím pryč a na všechno zapomenu. Nebylo tak snadné to zapomenout, ale tak jsem si to představoval. A určitě posledních osm devět měsíců ve Vietnamu jsem úplně přestal přemýšlet o tom, proč tam jsem nebo co tam dělám.



Můj jediný cíl ve Vietnamu bylo přežít, než budu moct pryč. A ten důvod k tomu je, že ty otázky, které to vzbuzuje, ty samotné otázky jsou příšerné. Nechtěl jsem na ně znát odpověď.



Jako byste zaklepali na dveře, ty se pootevřou a za nimi je tma, hlasité zvuky, jako kdyby tam byla divoká zvěř. Nakouknete do tmy, nic tam nevidíte, ale slyšíte ty hrůzy. Budete chtít dovnitř? Ani náhodou, jenom potichu ustoupíte, zavřete dveře a půjdete pryč. O tohle tam šlo, ty samotné otázky byly tak strašné, natož se ještě vyrovnat s odpověďmi.



A zčásti se dělo to, že jsem tehdy nemohl pochopit, co jsem ve Vietnamu viděl a dělal, protože jsem nehrál s plným balíčkem karet. Potřeboval jsem nejdřív pochopit politické a historické skutečnosti, které nás do Vietnamu přivedly, než jsem si mohl udělat obrázek.



Ty karty, co mi chyběly, jsem doplnil asi tři roky po tom, co jsem se vrátil. Tam mi nedávalo nic smysl, protože jsem se pořád snažil hrát se 27 kartami místo 52 a pořád to nevycházelo. Nevěděl jsem proč, věděl jsem jenom, že je to na palici. Za tři nebo čtyři měsíce mi začalo být jasné, že důvody mého působení ve Vietnamu tak jasné nejsou.



Ta představa, že bráníme lidi před okupanty ze Severního Vietnamu… Mě Vietnamci nesnášeli. A to bylo nad slunce jasné, nikdo vám nepřál dobré ráno, nic takového… Ti lidi mě nenáviděli. Vím, že někdo měl jiné zkušenosti, někteří zažili něco jiného, ale mě Vietnamci nenáviděli a já jim k tomu dával dost důvodů.



Bil jsem je, někdy zabíjel, boural jsem jim domy, ničil jim úrodu, pole i kulturu. Proč by mě sakra měli mít rádi? A já jsem chápal, co dělám, bylo mi jasné, že nic z toho, co děláme, nemá na válku žádný vliv. Na Vietnamu bylo vtipné, že mi chodil každý týden časopis Time! Poštou.



A mohl jsem si číst o válce, zatímco jsem v ní byl. A četl jsem, co řekl Lyndon Johnson, co řekl McNamara, co na to Rusk a… A mohl jsem se podívat kolem… Netuším, o čem mluví, ale tohle se tady neděje! Stalo se nám třeba, že jeden voják z pěchoty zakopl o docela velkou bednu zbraní a munice Vietkongu. A ve Hvězdách a pruzích, v novinách, které jsme denně dostávali, o téhle malé události napsali, že jsme zamezili útokům Vietkongu na aspoň 4 měsíce.



Za týden… co ten článek v novinách otiskli, deset dní po tom incidentu, most 150 metrů před naším praporem shodili ženisté Vietkongu.



Obrněný vlak na cestě z oblasti, kde byly naše prapory pěchoty, najel na dvacetikilovou minu, několik mrtvých, hodně zraněných. Přepadli pěší hlídku, několik lidí zemřelo, několik jich zranili… Vietkongu nikdo neřekl, že jsme je na 4 měsíce zastavili! A stejně se tohle… dočítáte v novinách, to se píše ve Spojených státech… Já jsem sledoval, jak válka pokračuje den za dnem, nekonečně a stejným tempem bez ohledu na to, co jsme dělali.



Plýtvám filmem… Když jsem z Vietnamu odjížděl, to bylo tehdy… Byl jsem přímo v bitvě o Hue během ofenzívy Tet v roce 1968, v únoru 1968. Byl jsem v Hue tehdy asi dva a půl, tři týdny.



Věděl jsem, že můj odlet se blíží, ale nevěděl jsem kdy přesně, o tomhle jsme moc nepřemýšleli. A zrovna jsme byli uprostřed lehčí přestřelky, střílíme na sebe s pár Vietnamci přes ulici ve východní… Severovýchodní části města Hue. Z naší jednotky, zvědů… nás zbylo asi šest a najednou se ulicí přiřítí džíp.



Podél řeky a najede přímo do ohrazení, kde jsme byli, a ozve se: Ehrharte, přišel rozkaz. Jdem. To byl můj nadřízený, poručík, a já… vstal… Nevstal jsem úplně, ale okamžitě jsem si začal svlékat výzbroj a dával jsem ji ostatním, co tam byli. A řekl jsem jim: Tak zatím, uvidíme se na svobodě.



Nasedl jsem do džípu a pak vidím, jak se kryjí před střelbou. A my si to razili ulicí zpátky, pak do vrtulníku, co tam stál, nasedl jsem do Ptáka a za deset minut jsem byl kilometr nad městem Hue s vědomím, že jedu pryč. Došlo na nějaké papírování, nakonec mě vyzvedli dřív, do Vietnamu totiž přijel můj starší bratr, a tak nám zařídili pár dní spolu.



A zpátky jsem přiletěl… na začátku března, přistáli jsme v noci, další papírování na Treasure Island u Sanfranciského zálivu. A pak už jsem mohl jít, jako mariňák jsem měl měsíc volno, než jsem se musel hlásit do služby v Severní Karolíně.



Zařídili mi taxíka a byl jsem tu. První pohled na Státy, nemohl jsem se ho dočkat a byla úplná… neprostupná mlha. Jeli jsme přes most Oakland Bay Bridge a neviděli jsme ani na krok, vůbec nic. Dovezli mě na letiště… Při návratu jsem prožíval zčásti radost, že jsem naživu, byl jsem nadšený, ale zároveň jsem měl…



dost smíšené pocity, bál jsem se. Protože jsem měl holku, než jsem odjel. A bylo to v září, po osmi měsících tam, co mi dala kopačky v dopise. Pořád jsem doufal, že to spravíme, až se vrátím. A nevěděl jsem… Ta žena, dívka, se stala středobodem mého života ve Vietnamu.



Už přestala být skutečnou postavou, ale spíš modlou. A ona samozřejmě… utekla. Ale vy nemůžete jen tak opustit tu představu, to, co vás drželo nad vodou. Takže jsem se bál, co se dozvím po návratu na východní pobřeží. Překlad: Lukkul www.videacesky.cz