Hugh Laurie u Craiga Fergusona

Hrozně se těší. Slyšel, že v hledišti sedí irská dívčina. Můj další host hraje v seriálu Dr. House, který se příští pondělí vrací na obrazovky televize Fox. Vyšlo mu nové album s názvem Let Them Talk, které je nyní v prodeji. Je opravdu dobré. Prosím, přivítejte... Zase jsem zapomněl, jak se jmenuje... Hugha Laurieho!

Takže, Hughu. Ze všeho nejdřív ti chci poblahopřát, protože když jsi tu byl posledně, propagoval jsi svoje CD Let Them Talk. A trochu ses bál, že si lidé budou myslet, že je špatné, protože jsi herec. - Ano. - Ale ono je velmi dobré a všichni to říkají. A prodal jsi spoustu kopií a teď jsi bohatý a můžeš Fox poslat do...

pryč. Jasně. Ne, díky. Díky za... většinu toho, co jsi řekl. Ne, měl jsem dost obavy. Máš pravdu. A...

a... Poznal jsem to. Vypadáš tam úzkostlivě. Věř tomu nebo ne, ale tohle není moje úzkostlivá strana. - Tahle strana? - Tahle strana je ta úzkostlivá. Máš jednu stranu raději než tu druhou? A samozřejmě teď mluvím o tvém penisu. To jsem si myslel. Ne, nemám.

Ty jsi jeden z těch, co jsou souměrní? Tím myslíš obličejovou symetrii? Já jsem pořád u penisu. Tím myslím, jestli jsi jeden z těch, co mají penis rovný v přímé linii. Neboli autobahn, jak se říká v pornografickém průmyslu. Jo. Musím uznat, že jsem se sám docela překvapil.

V tu chvíli jsem si říkal, že mám pořád ještě studenou židli. A my už se bavíme o... - O autobahnu. Jo. - Jo. Samozřejmě ti do toho nic není, ale... Když už se ptáš... - Jak že byla ta otázka? - Já nevím. Rád tě zas vidím. Víš, koho jsem potkal o Vánocích v letadle do Skotska?

Emmu Thompson. Seděla vedle mě. - Vážně? - Jo. Ptala se, jak se máš. Tak jsem jí řekl, že sem máš brzy přijít. - Tak jak se máš? - Mám se moc dobře. Prosím, řekni jí to. Jo, řeknu. Mám se moc dobře. Moc dobře, moc dobře. Moc, moc dobře. - Jo.

- Co se děje? Přesně. To je to, čeho se bojím. Snažíš si něco vymyslet, aby ses cítil příjemněji. Už jsme o tom mluvili. Potřebuješ lepší terapii. To presbyteriáni dělají. Bojím se, když všechno jde moc dobře, že za to budu muset nějak zaplatit. Právě protože obecně nedůvěřuješ vesmíru, musíš se hodit do režimu parchanta. Sice jsem sem nepřišel se seznamem otázek, - ale jednu mám.

- Dobrá. Co je to... režim parchanta? - Režim parchanta... - A myslím, že se na to ptám za všechny. A já ti odpovím tak, že řeknu: Geoffe? Režim parchanta je životní styl. Upřímně, dál jsme to moc nepromysleli. Nezastřešili jsme to žádnou filozofií.

Je to takové, vždyť víš... Něco, co si nalepíš na auto. - Zanedlouho to dotáhneš na prezidenta. - Jo, já vím. - Já prezidentem být nemůžu. - Proč ne? - Narodil jsem se... - Protože ses tu nenarodil. Já myslel, že to chtěli změnit. Jen kdyby byl Arnie pořád populární. Ale když zjistili to o té služce, tak si řekli...

To nemůžeme udělat. Zapomeňte na to. Jedeš s tím albem na turné? - Jo. - Vážně? - Jo, určitě. - S autobusem a kapelou? S autobusem. Mám představu toho autobusu. Vidím ho se všemi těmi květinami, co mu namaluju kapotu. - Jako měli v Partridge Family?

- Tak nějak. Pěkný! Nepotřebujete kytaristu? Protože tady Jared přijel z New Yorku. Má dvanáct sedadel, Jarede, takže - jsi vítán. - Jo. Kolik vás je v kapele? - Je nás celkem šest. - Vážně? - Takže ty hraješ na klavír.

- Jo. - A pak... - Jsou to takové elektronické klávesy. Jasně. A pak potřebujete takový ty chřestítka Maracas. - To všechno. - Jo. Jo. Flétnu. Flétnu nemáme. Což je možná chyba. Já nevím. No, já nepřijdu určitě. To vím jistě. - Mám flétnu rád.

- Ale máme hráče na harmoniku. Promiň. Promiň. To mi trošku zkazilo mou další otázku. - Projedeš celou Ameriku? - To doufám. - Co tím myslíš? - Já ještě nevím, kam pojedeme. - Je to záhadné turné. - Záhadné turné? No... Měli by ti říct, kam jedeš. Kdybys musel volat rodině nebo něco. Abys mohl říct: "Jsem tady, ve Shreveportu."

Já vím, že jo. Ale jde o to, že s budoucností mi to moc nejde. S minulostí taky moc ne. Pokud se něco má stát později než za hodinu, tak si to nepamatuju. Sice by mi mohli říct, kam pojedeme, ale já bych to o pět minut později stejně nevěděl. Takže mi to klidně můžou říct, až tam dorazíme. To je...

- Pokud dovolíš, to je... - Podivné? - rozkošné. Rozkošné. Vážně, protože tvoje mocná intelektuální síla mi vždycky naháněla strach. - Ale když vidím, že jsi takhle roztržitý... - Nedáváš to najevo. Ne. Vážně. Vážně! Jo. Já... Ne, ne. Cože? Vždyť jsem šašek. Ne, nejsi šašek.

Hraješ si na hlupáka, Claudie, ale já vím, co jsi zač. - Pod tou maskou. - Jo. Umíš přece tu věc s obočím. Umím to s tímhle, ne s tímhle. Což mě přivádí zpět k tvým varlatům. Mám s tím přestat? Popravdě se mi to líbí. Měl bys to udělat. Měl bys to použít v Houseovi.

Ano. Houseovo obočí se zasekne kvůli všem těm drogám. Je to trochu jako... Jako kulhavé obočí. Jo. Kulhání, obočí... Lidi by z toho byli vedle. Ale nech si to na správný moment. - Ano, přesně. Co se v Houseovi stane letos? Zblázní se - a rozstřílí to tam?

- Zase. Je to to samé. Předtím mi říkali, co se má stát... Vidím, kam tím míříš. - Už si to nepamatuješ. - A když se to konečně stalo, byl jsem překvapený, protože jsem to mezitím všechno zapomněl. Opravdu. Pokud je to víc než den dopředu... A ve skutečnosti je to ještě horší. - Já se domlouvám na věci, které jsou až za půl roku.

- To dělám taky. - Vážně? - Jo. Protože mi v tu chvíli nedochází, že vesmír ještě bude existovat. Jo, jasně. A jestli bude existovat, - tak já už nebudu naživu. - Jo, jo. - Takže se vším souhlasíš. - Jo, naprosto. Jo, budu svědkem na svatbě osobě, kterou naprosto nesnáším a která mi zlomila srdce.

Samozřejmě, že to udělám. Protože prostě předpokládám, že už nebudu naživu. Tenhle rok je pro mě obzvlášť záludný, protože patřím k ortodoxním Mayům. - Jo. - Takže nečekám, že se dožiju dalšího roku. - Já bych řekl, že si už odpočítáváš dny v kalendáří. - Ano. - Ano. - Jo. Trochu jsme se uvrhli do deprese. Chceš si dát reklamní přestávku?

Ne, dej si ji ty. Dobře, nechám ji na pokoji. Dej mi jen její kartu a všechny vzorky, co ti zbyly. Ani si neumím představit, jak se to vyvine. Jo, jo... Ale jestli to zjistíš, rád bych to věděl. Ano, samozřejmě. Dám ti vědět. - Tento týden spolupracuješ s Billym Connollym.

- Ano. Billy Connolly je naprosto skvělý. Je Skot. - Je to Skot. - Ano, je to Skot. Je velmi skotský. On je to nejskotstější, co může být, bez toho, abys obkroužil zeměkouli. Moji rodiče byli ze Skotska. - A já jsem z...

- Já vím. - To z tebe nedělá Skota, kamaráde. - Ne, to nedělá. Ne. Ne, v tom s tebou naprosto souhlasím. Už je to dávno, co jsem nechal těch nesmyslů, že ve mně bije srdce Skota. - Je to nesmysl. - Jo. To je staré skotské slovo. Tomu bys nerozuměl. Skoty zbožňuju a obdivuju. - Jsou to úžasní lidé, - Já taky.

kteří více méně vynalezli moderní svět. - Rozhodně. Mohli byste si myslet, že to přeháním, - ale ve skutečnosti... - Je to pravda! - Jo, to je. - Jo. Skotské osvícenství. Tam to všechno začalo. Za všechno může skotské osvícenství. Nenechte se oblafnout. Překonávají... - Překonávají všechna očekávání.

- Naprosto. - Tady Američani už toho asi mají plné zuby. - Jo. Podíváme se, co dávají na amerických programech. Takže... Došel nám čas. Chceš harmoniku,... Zlatou harmoniku si neber. Už jsi ji vyhrál. Jo, vyhrál. A opatruju ji. - Je mi velmi drahá. - No, nebyla levná. Dobře se o ni starej.

Jo, starám. Platím si ladiče. - Ne, ale... - Jsme pořád... To je jedno. Takže je to buďto trapné ticho nebo velká peněžní cena. Velkou peněžní cenu. - Na co je teď čas? - Je čas na velkou peněžní cenu! Padesát amerických dolarů, dva způsoby, jak je vyhrát. Nesahej na ně, dokud je nevyhraješ. - Dobře. Buď můžeš odpovědět na otázku nebo můžeš uhádnout, co mám v krabici.

To znamená, že já si představím krabici. Já nevím, co v ní je. To ví jen Geoff. Ty budeš hádat. Pokud Geoff řekne, žes to uhodl, vyhraješ peníze. Je to složité, ale někdy to funguje. Být v tomhle pořadu je jako být v něčím snu. Což je velmi... Jako ve tvém snu. - Vezmu si otázku.

- To je velmi moudré. Je to... Já sice nevím, co dnes mám v krabici, - ale nebude to nic dobrého. - Já jsem věděl, že to je chřest. - Jen jsem nechtěl... - Geoffe, byl to chřest? - Ne, byl to autobahn. - Dobrá. - Autobahn. - Autobahn? Tady je ta otázka. Island leží v severním Atlantiku a jeho hlavním městem je Reykjavík.

Jak dlouhá byla Berlínská zeď předtím, než byla stržena? Byla dlouhá 80 km? Byla dlouhá 160 km? Nebo byla dlouhá 240 km? Zopakuju ti to. Byla dlouhá 80 km? Byla dlouhá 160 km? Nebo byla dlouhá 240 km? Snažíš se mě nachytat?

Ty si... Ty si se mnou hraješ? Jako správná odpověď se mi zdá 160 km. Je to správná odpověď! Vyhráváš padesát amerických dolarů! Hned jsme zpět! Překlad: qetu www.videacesky.cz