Jocko Willink – Extrémní zodpovědnost

Válka je noční můra. Válka je hrozivá. Je lhostejná, zničující a zlá. Válka je peklo. Ale válka je také skvělý učitel. Brutální učitel. A dá vám lekce, které nikdy nezapomenete. Ve válce jste donuceni vidět lidstvo v jeho nejhorších momentech.

A také jste požehnáni tím, že lidstvo vidíte v jeho nejsvětlejších chvílích. Válka vás učí, co je utrpení, ztráta a bolest. A učí vás o drahocennosti a křehkosti lidského života. A kvůli této křehkosti vám válka dá lekci o smrti.

Ale válka vás i naučí, co je to bratrství, čest, pokora a vůdcovství. A bohužel vás válka naučí nejvíce tehdy, když věci špatně dopadnou. A jedna z nejdůležitějších lekcí, které mi válka dala, přišla na jaře roku 2006. Bylo to v iráckém městě Ramádí, které tehdy bylo epicentrem povstání.

Brutální a odhodlaní teroristé vládli ulicím za pomoci mučení, znásilňování a vraždění. A v jedné čtvrti tohoto města se během operace, které jsem velel, rozpoutalo učiněné peklo. V poli jsme měli několik jednotek, které bojovaly s nepřítelem. Byli tam i naši iráčtí spojenci, američtí vojáci a námořní pěchota a část mého SEAL týmu.

Pak nastala válečná mlha, kterou provází zmatek, chaos, palba, nepřátelské útoky, křik mužů, krev a smrt. A v této válečné mlze kvůli sérii omylů, lidských chyb, špatnému úsudku, Murphyho zákonům a obyčejné smůle vypukla šílená přestřelka.

Ale tato přestřelka nebyla mezi námi a nepřítelem. Tato přestřelka, tragicky, proběhla mezi námi a námi. Střet dvou spojeneckých sil, bratrovražedný boj. Smrtelný hřích války. A její nejhorší součást. Když bylo po všem a válečná mlha ustala, jeden spojenecký irácký voják byl mrtvý, dva další byli zranění, jeden z mých lidí byl zraněn a zbytek SEAL týmu byl zle otřesen.

Jen zázrakem nezahynul nikdo další. Nadřízení dostali hlášení, co se stalo. Že jsme se střetli a navzájem zranili a zabíjeli. Když jsme se dostali na základnu, situace se nezlepšila.

Čekala na mě zpráva od mého velitele. Psal, ať ukončím všechny probíhající operace. Že velící důstojník, vrchní velitel a vyšetřující důstojník jsou na cestě. A ať si připravím rozbor akce, abych vysvětlil, co přesně se při operaci stalo a kde se to zvrtlo. Věděl jsem, co to znamená.

Znamenalo to, že někdo je odpovědný a ten někdo za to zaplatí. Někdo za to dostane padáka. Tak jsem začal ten rozbor operace připravovat. A v něm jsem podrobně rozebral každou chybu, která se stala, a kdo tu chybu udělal. A poukázal jsem na každé selhání během plánování, přípravy a provedení operace a uvedl jsem, kdo je za něj zodpovědný.

Bylo dost zavinění, aby se dostalo na každého. Bylo tolik lidí, které jsem mohl označit za viníky. Ale něco nesedělo. Z nějakého důvodu jsem prostě nedokázal ukázat na člověka, kterého chyba to byla a koho bych konkrétně měl vinit z toho, co se stalo. Tak jsem tam seděl a přehrával si to v hlavě znovu a znovu a marně se snažil přijít s odpovědí.

A když bylo asi deset minut do začátku rozboru mise, ta odpověď mi došla a bylo to jako políček do tváře. A došlo mi, že je jen jedna osoba, která nese vinu za ten zmatek, jen jedna osoba, která nese vinu za zraněné muže a za smrt toho spojeneckého iráckého vojáka. A dobře jsem věděl, kdo tou osobou je. S tímto vědomím jsem vkročil do místnosti, kde měl rozbor proběhnout, kde můj nadřízený, vrchní velitel, vyšetřující důstojník a zbytek mého týmu čekali na můj příchod, včetně toho zraněného, který seděl vzadu v místnosti s hlavou a obličejem ovázaným obvazy.

Postavil jsem se před ně a položil jim jednoduchou otázku. Čí je to vina? Jeden z mých SEALů zvedl ruku a řekl: „Je to moje vina. Neměl jsem přehled o iráckých vojácích, se kterými jsem byl, ti opustili svůj přidělený sektor a to byl základ všech problémů.“ Já mu řekl, že to není jeho vina.

Přihlásil se druhý. „Je to moje vina. Nenahlásil jsem rádiem dost rychle naši polohu, tak nikdo nevěděl, ve které jsme budově. To způsobilo ten zmatek. Je to moje vina.“ Já mu řekl, že to není ani jeho vina. A přihlásil se další. „Šéfe, byla to moje vina.

Pořádně jsem neidentifikoval svůj cíl a zastřelil jsem toho spojeneckého iráckého vojáka. Je to moje vina.“ A já řekl, že to není ani jeho vina. A ani tvoje, ani tvoje, ani tvoje, ukázal jsem na ostatní v místnosti. A řekl jsem, že je to vina jen jednoho člověka, že za to, co se stalo, může pouze jeden člověk. A ten člověk jsem byl já.

Jsem velitel, služebně nejstarší voják na bojišti a jsem zodpovědný za vše, co se stane. Za vše. A pak jsem pokračoval a vysvětlil novou taktiku, techniky a postupy, které zavedeme, abychom zajistili, že se takovýto kolaps nebude opakovat. A něco vám řeknu, bolelo to. Zranilo to mé ego a pýchu, vzít tu vinu na sebe.

Ale také jsem věděl, věděl jsem, že abych si zachoval svoji integritu jako velitel a jako muž, musím přijmout zodpovědnost. Musel jsem ovládnout své ego, aby mé ego neovládlo mě. A víte co? Nevyhodili mě.

Ve skutečnosti můj nadřízený, který očekával výmluvy a ukazování prstem, když jsem přijal zodpovědnost, důvěřoval mi ještě více než předtím. A moji muži. Nepřestali mě respektovat. Místo toho si uvědomili, že se nikdy nebudu snažit zbavit se zodpovědnosti.

A nikdy bych to těžké břemeno, které přináší funkce velitele, nepřenesl na ně. A víte co? Zaujali stejný postoj. Na rozdíl od týmu, kde nikdo nepřevezme zodpovědnost za problémy, tudíž se problémy nikdy nevyřeší, se u nás každý ke svým chybám hlásil. Každý přijal zodpovědnost za problémy.

A když tým přijme zodpovědnost za své problémy, problémy se podaří vyřešit. A platí to na bojišti, platí to v byznysu a platí to v životě. A tak říkám: Přijměte zodpovědnost, přijměte extrémní zodpovědnost. Nevymlouvejte se, nesvalujte vinu na nikoho a nic jiného. Ovládněte své ego.

Neschovávejte svou křehkou pýchu před pravdou. Přijměte zodpovědnost za vše ve svém světě, za to dobré i za to špatné. Přijměte zodpovědnost za své chyby, přijměte zodpovědnost za svá pochybení a problémy a poté přijměte zodpovědnost za řešení, která se s těmi problémy vypořádají. Přijměte zodpovědnost za svou misi. Přijměte zodpovědnost za svou práci a za svůj tým, za svou budoucnost a přijměte zodpovědnost za svůj život.

A veďte. Veďte. Veďte sami sebe, svůj tým, lidi ve svém životě, veďte je všechny. Za vítězstvím. Děkuji.