Zpět na seznamDruhá světová válka5.0 (8 hodnocení)
hAnkoPublikováno: 5 let
Načítám přehrávač...
Wehrmacht – Armáda na koních
14:46
9.4K zhlédnutí
hAnkoI když si každý jako první vybaví tanky, německá armáda během druhé světové války spoléhala převážně na koně. A to hlavně na východní frontě, kde však pro pěchotu situace není vůbec příznivá. Japonská ekonomika se také hroutí, a proto se obrací k novým zdrojům na jihu…
Už 100 týdnů!
Já vím, čas letí. No jo, první byla 225. Myslíš, že tahle bude delší?
To ani náhodou! Fajn. Je 25. července 1941. Japonsko bojuje v Číně už 4 roky nejen s velkým dopadem
na jejich ekonomiku, ale také jim docházejí zdroje.
Tenhle týden však opět zvednou laťku
a zaměří svou pozornost k jihu. Překlad: hAnko
www.videacesky.cz Jsem Indy Neidell
a tohle je 2. světová válka. Minulý týden skončila invaze v Sýrii
vítězstvím Spojenců. Co se týče Osy v Sovětském svazu,
Němci byli zastaveni na severu, ale skupina Střed téměř uzavřela
kapsu kolem Smolenska se stovkami tisíc rudoarmějců uvnitř. Německé vrchní velení má však problém
s rozhodnutím o dalším postupu a Japonsko získalo nového
ministra zahraničí.
Japonští politici
se musejí vyrovnávat s tím, že válka v Číně ještě neskončila. Válečný rozpočet se vyčerpal
ze 70 % už před 3 lety a jakákoli myšlenka na ústup
je extrémně vzdálená. Japonsko se nepřidalo k Němcům
v útoku na Rusko, ale protože v Číně se jim příliš nedaří, chtějí vyrazit do jihovýchodní Asie
pro naftu a gumu, které k válečným účelům potřebují.
Devatenáctého dávají vichistům ultimátum a požadují Francouzskou Indočínu.
Francouzi souhlasí. Na konci týdne se do Indočíny
vydává 125 000 japonských jednotek. Japonsko začne základny okupovat
od 28. 7. příštího týdne. Co nám tento postup ukazuje,
je přesun pozornosti od války s Čínou na válku
se západními silami – Británií, Holandskem a USA –
aby získali, co potřebují.
Okupace severní Indočíny
dává smysl proti Číně, protože ji odtamtud můžete zablokovat. Ale okupace jižní Indočíny
ukazuje opačným směrem – na výpad proti Britům a Holanďanům na jihu a Američanům na Filipínách
a okrajích Pacifiku. Není to zrovna nenápadné,
ale jejich válka už dávno neprobíhá hladce. Stejně jako ta německá.
Velitel Abwehru, Wilhelm Canaris, 20.
7. říká, že nálada v Rastenburgu –
současném Hitlerově velitelství – je nervózní, protože je čím dál jasnější,
že tažení nejde podle plánu. Dodává, že je vidět, že „tato válka nepřinese očekávaný vnitřní
kolaps, ale naopak povzbuzení bolševismu.“ Hitler se stejně jako jeho velitelé obává,
že Sověti se dokáží znovu zformovat. Proto 19. 7. vydává
Rozkaz číslo 33, který zní: „Další operační postup musí zamezit
dalším větším nepřátelským silám, aby se stáhly do středu země;
musíme je vyhladit.“ Což znamená, že Hothovy a Guderianovy
tanky ve skupině Střed budou odkloněny od Moskvy
a vyslány na sever a jih, aby pomohly v postupu
na Leningrad a Kyjev.
Hitler se také obává
velké partyzánské aktivity bující za německou linií. Proto 23. 7. vydává dodatek k Rozkazu 33
velitelům zasažených oblastí, aby „společně se svými jednotkami
uklidnili místní podmínky.” Nemají tedy žádat o posily,
ale rovnou použít hrubou sílu. Co dále z dodatku vyplývá, je, že k Moskvě nevyrazí žádné tanky,
pouze pěchota.
„Po skončení operací kolem Smolenska
a na jižním křídle skupina Střed, jejíž pěchota
je pro tento účel dostatečně silná, porazí zbývající nepřátelské síly
mezi Smolenskem a Moskvou… A následně dobude Moskvu.” Jenže kdo ví, zda pěchota Moskvy dosáhne,
protože situace s koňmi není nijak slavná. Armády skupiny Střed jsou tou pěchotou, která doprovázela Hothovy a Guderianovy
tankové obrněné klíny, a s přepravou zásob a vybavení
spoléhají téměř výhradně na koně.
Mají 217 000 koní, a dokud němečtí inženýři nepřehodí
sovětské rozchody kolejí na evropské a nepůjde využít železnice,
koňské hřbety nesou všechnu váhu. Generál Gotthard Heinrici
před časem psal své ženě: „Nyní jsme hodně pozadu
a pochodujeme 30 až 35 kilometrů denně. Koně se obtížně brodí pískem,
ale musíme pokračovat.” Ovšem už během prvního týdne tažení, 29.
června, náčelník štábu
Franz Halder píše: „Koně jsou vyčerpaní.“ Německé koně ze začátku tažení pomalu
nahrazují koňmi zajatými. „Koně německé armády jsou
šlechtění hřebci, chovaní v teplém klimatu střední Evropy
a nepřivyklí drsným podmínkám východu. Dlouhé hodiny práce si vybírají svou daň
a přidávají armádě nové starosti.“ Ale hádejte co?
Přeprava nových koní k jednotkám probíhá tak, že pochodují
směrem k postupující frontě, takže dorazí stejně vyčerpaní
jako koně, které mají nahradit.
Špatné cesty a dlouhé pochody nejsou
jediný problém. Dalším je jídlo. Němci chtějí koním dávat oves,
který se dá v Rusku těžko sehnat. S postupem armády na východ
zásobování pro koně nestíhalo, takže v mnoha případech jedí
trávu ze střech domů chudiny, která není plnohodnotnou
náhradou běžné stravy. Koně také umírají v boji, rukou partyzánů
nebo pod palbou sovětských letadel, která mohou snadno útočit
na dlouhé karavany mužů koňmo. Jak jsem říkal, zvětšující se vzdálenost
mezi tanky a pěchotou tomu nepomáhá, a to i z dalšího důvodu.
Wilhelm Pruller, pěchotní seržant,
začátkem července píše do deníku: „Celá válka se v podstatě
odehrává na silnicích. Bez zabezpečení okolí těchto silnic
se po nich ženeme vstříc danému cíli. Jenže kolik Rusů je stále na venkově?! Kolik tanků číhá skrytě
mimo tyto silnice, čeká na vhodnou chvíli
k útoku a rozpoutání pekla. Legrační, jak je tato válka vedena.” Ovšem i tanky mají dost vlastních
operačních problémů.
22. 7. získává 18. tanková divize
30 nových modelů Mark III a IV, což jim zajistí 20% operační sílu… Několik dalších divizí je na tom
podobně špatně, což má zajímavé důsledky. 21. 7. odřízne 4. tanková divize
přes 10 000 sovětských vojáků u Čerikova a získá 2 000 zajatců. Zbytku však dovolí
vrátit se za sovětskou linii. Ano, tak to stojí v jejich denících.
Bez vzdušné a dělostřelecké podpory a po zvážení, kolik lidí
a vybavení by ztratili dalším protiútokem,
jim dojde, že to nemá cenu. „Už dávno tankové divize nehrají
na bojišti prim se svou palebnou silou. Poslední střety se postupně
bojují za rovnějších podmínek a Rudá armáda má v některých
oblastech výraznou převahu. Neschopnost skupiny Střed
odstřihnout neustálý tlak z východu vedla ke strategickému sevření
všech jednotek podél celé fronty, takže se nemohou podpořit
ani spojit v dostatečný počet, aby uzavřely problematickou
kapsu u Smolenska.” Pravdou je, že 9.
armáda Adolfa Strausse
a 2. Maximiliana von Weichse konečně dorazily k západní části kapsy, ale 24. 7. Weichs říká veliteli skupiny
Fedorovi von Bockovi, že pokud se vydají dále na východ,
budou se muset vzdát Babrujsku. „Večer 19. 7. se 10. tanková divize
vydala nahoru k Jelně, ale došlo jí palivo a téměř i střelivo.
Tankové klíny dosáhly limitu
své původní logistické výhody.“ Toho dne tanková divize
obsadila Velikije Luki, ale sovětský protiútok hned 20. 7. prolomil
německou linii na několika místech. Neschopnost uzavřít smolenskou kapsu
dál ztížila sovětská ofenziva od 23. 7. Sovětská 20., 19. a 16. armáda
bojují v kapse o přežití, ale Stavka rozhodla,
že je čas na masivní protiútok. Proto 23. 7. nově vypravená 24.,
28., 29. a 30. armáda útočí východně od Smolenska
od Belji dolů k Roslavli.
Toto zařídil vrchní velitel Rudé armády
Georgij Žukov. Cílem je soustředit útoky na skupinu Střed,
prolomit a obklíčit jejich obranu, osvobodit vězněné armády
a získat Smolensk zpět. Mají velké problémy s koordinací
a logistikou, ale přesto „se ofenziva vyvinula
jako drsný tupý nástroj odlamující části německé fronty
a získávající malé kousky země, ovšem s odstrašujícími ztrátami
na obou stranách.“ „Ve Smolensku, poprvé od začátku války,
se tankové a motorizované divize Středu musely organizovaně bránit.
Což je úkol, na který nejsou stavěny.“ Jenže už od 18. do 23. 7.
Konstantin Rokossovskij se smíšenými jednotkami,
které dal dohromady ze zbytků 38. střelecké divize
a se zhruba 40 tanky ze 101. tankové divize, zadržuje německý postup na řece Vop a připojuje se k sovětské ofenzivě 24. 7. Sovětská západní fronta
je nyní rozdělená na dvě, se Semjonem Timošenkem
u Smolenska a Jelni a Vasilijem Kuzněcovem,
který vede 13.
a 21. armádu na obranu levého řídla a odříznutí
Němců od Homele a Kyjeva. Dál na západě se 23. 7.
sovětská posádka z Bresk-Litovska, která Němcům vzdorovala 30 dnů, konečně vzdá po bombardování „Karlem“. Ano, Karlem. Nejnovějším dělem
se střelami vážícími dvě tuny. Ale Sovětům také dorazí nové zásoby. 20.
7. vyráží první z britských lodí
se zásobami k Archangelsku. Je to minonoska a přeplouvá Severní moře. V tomto týdnu je na moři vůbec rušno. 23. 7. dvě letadlové lodi,
dva křižníky a 6 torpédoborců odplouvá ze Scapa Flow,
aby přepadly německé lodě převážející zásoby z Kirkenes do Pečengy
na Stalinův rozkaz. Operace Substance má od 21.
do 27. 7. zásobovat Maltu. Je vysláno 7 transportů v doprovodu
posílené formace „Force H“ z Gibraltaru. Takže to není jen Renown, Ark Royal,
křižník a 8 torpédoborců.
Home Fleet posílá i Nelsona,
3 další křižníky a 9 torpédoborců. Italové 23. 7. jeden torpédoborec potopili,
poškodili tři další a jeden křižník. Během 24. 7. byl poškozen
pouze jeden transport. Z německých lodí kotvil 25. 7.
Scharnhorst v přístavu La Pallice, kam přiletělo 15 bombardérů Halifax,
pětkrát loď zasáhly a na měsíce vyřadily z provozu. Prinz Eugen byl zasažen zkraje měsíce
a na Gneisenau probíhají opravy, takže žádná z německých lodí
vypravených z Brestu neslouží.
Což nás přivádí
na konec 100. týdne války. S Japonskem mířícím k jihu
a Německem na sever i jih, přestože na ně Sověti útočí ze středu. 19. 7. se také znak V jako Vítězství
stane symbolem Spojenců, a to díky půlnočnímu vysílání
„Plukovníka Británie“ na BBC, kde vyzýval k vytvoření odbojových sil.
Členové odboje následně kreslí symbol na zdi a německé plakáty
a tím jej zvěční. Takže Hitler chce jít jedním směrem,
ale většina jeho velení úplně opačným.
Dochází k vnitřním střetům,
které nezůstanou bez následků. Toto o nich píše David Stahel: „Zatímco němečtí generálové bojují mezi
sebou a proti Hitlerovu vrchnímu velení o postupu východního tažení, spory zmítají také německými
politickými institucemi, které vedou nejvíce bezohledné
osobnosti třetí říše, zejména Hermann Göring
a Heinrich Himmler. Všichni předpokládají
svržení Sovětského svazu a každý z mužů si chce urvat
největší část lukrativní kořisti, aby vybudovali své vlastní impérium, které bude součástí nacistického státu.“ Ministr propagandy Josef Goebbels
píše do deníku své postřehy: „Stále to stejné, autoritativní sféry…“ A pokračuje: „Pokud padneme,
pak na následky těchto sporů.“
Já vím, čas letí. No jo, první byla 225. Myslíš, že tahle bude delší?
To ani náhodou! Fajn. Je 25. července 1941. Japonsko bojuje v Číně už 4 roky nejen s velkým dopadem
na jejich ekonomiku, ale také jim docházejí zdroje.
Tenhle týden však opět zvednou laťku
a zaměří svou pozornost k jihu. Překlad: hAnko
www.videacesky.cz Jsem Indy Neidell
a tohle je 2. světová válka. Minulý týden skončila invaze v Sýrii
vítězstvím Spojenců. Co se týče Osy v Sovětském svazu,
Němci byli zastaveni na severu, ale skupina Střed téměř uzavřela
kapsu kolem Smolenska se stovkami tisíc rudoarmějců uvnitř. Německé vrchní velení má však problém
s rozhodnutím o dalším postupu a Japonsko získalo nového
ministra zahraničí.
Japonští politici
se musejí vyrovnávat s tím, že válka v Číně ještě neskončila. Válečný rozpočet se vyčerpal
ze 70 % už před 3 lety a jakákoli myšlenka na ústup
je extrémně vzdálená. Japonsko se nepřidalo k Němcům
v útoku na Rusko, ale protože v Číně se jim příliš nedaří, chtějí vyrazit do jihovýchodní Asie
pro naftu a gumu, které k válečným účelům potřebují.
Devatenáctého dávají vichistům ultimátum a požadují Francouzskou Indočínu.
Francouzi souhlasí. Na konci týdne se do Indočíny
vydává 125 000 japonských jednotek. Japonsko začne základny okupovat
od 28. 7. příštího týdne. Co nám tento postup ukazuje,
je přesun pozornosti od války s Čínou na válku
se západními silami – Británií, Holandskem a USA –
aby získali, co potřebují.
Okupace severní Indočíny
dává smysl proti Číně, protože ji odtamtud můžete zablokovat. Ale okupace jižní Indočíny
ukazuje opačným směrem – na výpad proti Britům a Holanďanům na jihu a Američanům na Filipínách
a okrajích Pacifiku. Není to zrovna nenápadné,
ale jejich válka už dávno neprobíhá hladce. Stejně jako ta německá.
Velitel Abwehru, Wilhelm Canaris, 20.
7. říká, že nálada v Rastenburgu –
současném Hitlerově velitelství – je nervózní, protože je čím dál jasnější,
že tažení nejde podle plánu. Dodává, že je vidět, že „tato válka nepřinese očekávaný vnitřní
kolaps, ale naopak povzbuzení bolševismu.“ Hitler se stejně jako jeho velitelé obává,
že Sověti se dokáží znovu zformovat. Proto 19. 7. vydává
Rozkaz číslo 33, který zní: „Další operační postup musí zamezit
dalším větším nepřátelským silám, aby se stáhly do středu země;
musíme je vyhladit.“ Což znamená, že Hothovy a Guderianovy
tanky ve skupině Střed budou odkloněny od Moskvy
a vyslány na sever a jih, aby pomohly v postupu
na Leningrad a Kyjev.
Hitler se také obává
velké partyzánské aktivity bující za německou linií. Proto 23. 7. vydává dodatek k Rozkazu 33
velitelům zasažených oblastí, aby „společně se svými jednotkami
uklidnili místní podmínky.” Nemají tedy žádat o posily,
ale rovnou použít hrubou sílu. Co dále z dodatku vyplývá, je, že k Moskvě nevyrazí žádné tanky,
pouze pěchota.
„Po skončení operací kolem Smolenska
a na jižním křídle skupina Střed, jejíž pěchota
je pro tento účel dostatečně silná, porazí zbývající nepřátelské síly
mezi Smolenskem a Moskvou… A následně dobude Moskvu.” Jenže kdo ví, zda pěchota Moskvy dosáhne,
protože situace s koňmi není nijak slavná. Armády skupiny Střed jsou tou pěchotou, která doprovázela Hothovy a Guderianovy
tankové obrněné klíny, a s přepravou zásob a vybavení
spoléhají téměř výhradně na koně.
Mají 217 000 koní, a dokud němečtí inženýři nepřehodí
sovětské rozchody kolejí na evropské a nepůjde využít železnice,
koňské hřbety nesou všechnu váhu. Generál Gotthard Heinrici
před časem psal své ženě: „Nyní jsme hodně pozadu
a pochodujeme 30 až 35 kilometrů denně. Koně se obtížně brodí pískem,
ale musíme pokračovat.” Ovšem už během prvního týdne tažení, 29.
června, náčelník štábu
Franz Halder píše: „Koně jsou vyčerpaní.“ Německé koně ze začátku tažení pomalu
nahrazují koňmi zajatými. „Koně německé armády jsou
šlechtění hřebci, chovaní v teplém klimatu střední Evropy
a nepřivyklí drsným podmínkám východu. Dlouhé hodiny práce si vybírají svou daň
a přidávají armádě nové starosti.“ Ale hádejte co?
Přeprava nových koní k jednotkám probíhá tak, že pochodují
směrem k postupující frontě, takže dorazí stejně vyčerpaní
jako koně, které mají nahradit.
Špatné cesty a dlouhé pochody nejsou
jediný problém. Dalším je jídlo. Němci chtějí koním dávat oves,
který se dá v Rusku těžko sehnat. S postupem armády na východ
zásobování pro koně nestíhalo, takže v mnoha případech jedí
trávu ze střech domů chudiny, která není plnohodnotnou
náhradou běžné stravy. Koně také umírají v boji, rukou partyzánů
nebo pod palbou sovětských letadel, která mohou snadno útočit
na dlouhé karavany mužů koňmo. Jak jsem říkal, zvětšující se vzdálenost
mezi tanky a pěchotou tomu nepomáhá, a to i z dalšího důvodu.
Wilhelm Pruller, pěchotní seržant,
začátkem července píše do deníku: „Celá válka se v podstatě
odehrává na silnicích. Bez zabezpečení okolí těchto silnic
se po nich ženeme vstříc danému cíli. Jenže kolik Rusů je stále na venkově?! Kolik tanků číhá skrytě
mimo tyto silnice, čeká na vhodnou chvíli
k útoku a rozpoutání pekla. Legrační, jak je tato válka vedena.” Ovšem i tanky mají dost vlastních
operačních problémů.
22. 7. získává 18. tanková divize
30 nových modelů Mark III a IV, což jim zajistí 20% operační sílu… Několik dalších divizí je na tom
podobně špatně, což má zajímavé důsledky. 21. 7. odřízne 4. tanková divize
přes 10 000 sovětských vojáků u Čerikova a získá 2 000 zajatců. Zbytku však dovolí
vrátit se za sovětskou linii. Ano, tak to stojí v jejich denících.
Bez vzdušné a dělostřelecké podpory a po zvážení, kolik lidí
a vybavení by ztratili dalším protiútokem,
jim dojde, že to nemá cenu. „Už dávno tankové divize nehrají
na bojišti prim se svou palebnou silou. Poslední střety se postupně
bojují za rovnějších podmínek a Rudá armáda má v některých
oblastech výraznou převahu. Neschopnost skupiny Střed
odstřihnout neustálý tlak z východu vedla ke strategickému sevření
všech jednotek podél celé fronty, takže se nemohou podpořit
ani spojit v dostatečný počet, aby uzavřely problematickou
kapsu u Smolenska.” Pravdou je, že 9.
armáda Adolfa Strausse
a 2. Maximiliana von Weichse konečně dorazily k západní části kapsy, ale 24. 7. Weichs říká veliteli skupiny
Fedorovi von Bockovi, že pokud se vydají dále na východ,
budou se muset vzdát Babrujsku. „Večer 19. 7. se 10. tanková divize
vydala nahoru k Jelně, ale došlo jí palivo a téměř i střelivo.
Tankové klíny dosáhly limitu
své původní logistické výhody.“ Toho dne tanková divize
obsadila Velikije Luki, ale sovětský protiútok hned 20. 7. prolomil
německou linii na několika místech. Neschopnost uzavřít smolenskou kapsu
dál ztížila sovětská ofenziva od 23. 7. Sovětská 20., 19. a 16. armáda
bojují v kapse o přežití, ale Stavka rozhodla,
že je čas na masivní protiútok. Proto 23. 7. nově vypravená 24.,
28., 29. a 30. armáda útočí východně od Smolenska
od Belji dolů k Roslavli.
Toto zařídil vrchní velitel Rudé armády
Georgij Žukov. Cílem je soustředit útoky na skupinu Střed,
prolomit a obklíčit jejich obranu, osvobodit vězněné armády
a získat Smolensk zpět. Mají velké problémy s koordinací
a logistikou, ale přesto „se ofenziva vyvinula
jako drsný tupý nástroj odlamující části německé fronty
a získávající malé kousky země, ovšem s odstrašujícími ztrátami
na obou stranách.“ „Ve Smolensku, poprvé od začátku války,
se tankové a motorizované divize Středu musely organizovaně bránit.
Což je úkol, na který nejsou stavěny.“ Jenže už od 18. do 23. 7.
Konstantin Rokossovskij se smíšenými jednotkami,
které dal dohromady ze zbytků 38. střelecké divize
a se zhruba 40 tanky ze 101. tankové divize, zadržuje německý postup na řece Vop a připojuje se k sovětské ofenzivě 24. 7. Sovětská západní fronta
je nyní rozdělená na dvě, se Semjonem Timošenkem
u Smolenska a Jelni a Vasilijem Kuzněcovem,
který vede 13.
a 21. armádu na obranu levého řídla a odříznutí
Němců od Homele a Kyjeva. Dál na západě se 23. 7.
sovětská posádka z Bresk-Litovska, která Němcům vzdorovala 30 dnů, konečně vzdá po bombardování „Karlem“. Ano, Karlem. Nejnovějším dělem
se střelami vážícími dvě tuny. Ale Sovětům také dorazí nové zásoby. 20.
7. vyráží první z britských lodí
se zásobami k Archangelsku. Je to minonoska a přeplouvá Severní moře. V tomto týdnu je na moři vůbec rušno. 23. 7. dvě letadlové lodi,
dva křižníky a 6 torpédoborců odplouvá ze Scapa Flow,
aby přepadly německé lodě převážející zásoby z Kirkenes do Pečengy
na Stalinův rozkaz. Operace Substance má od 21.
do 27. 7. zásobovat Maltu. Je vysláno 7 transportů v doprovodu
posílené formace „Force H“ z Gibraltaru. Takže to není jen Renown, Ark Royal,
křižník a 8 torpédoborců.
Home Fleet posílá i Nelsona,
3 další křižníky a 9 torpédoborců. Italové 23. 7. jeden torpédoborec potopili,
poškodili tři další a jeden křižník. Během 24. 7. byl poškozen
pouze jeden transport. Z německých lodí kotvil 25. 7.
Scharnhorst v přístavu La Pallice, kam přiletělo 15 bombardérů Halifax,
pětkrát loď zasáhly a na měsíce vyřadily z provozu. Prinz Eugen byl zasažen zkraje měsíce
a na Gneisenau probíhají opravy, takže žádná z německých lodí
vypravených z Brestu neslouží.
Což nás přivádí
na konec 100. týdne války. S Japonskem mířícím k jihu
a Německem na sever i jih, přestože na ně Sověti útočí ze středu. 19. 7. se také znak V jako Vítězství
stane symbolem Spojenců, a to díky půlnočnímu vysílání
„Plukovníka Británie“ na BBC, kde vyzýval k vytvoření odbojových sil.
Členové odboje následně kreslí symbol na zdi a německé plakáty
a tím jej zvěční. Takže Hitler chce jít jedním směrem,
ale většina jeho velení úplně opačným.
Dochází k vnitřním střetům,
které nezůstanou bez následků. Toto o nich píše David Stahel: „Zatímco němečtí generálové bojují mezi
sebou a proti Hitlerovu vrchnímu velení o postupu východního tažení, spory zmítají také německými
politickými institucemi, které vedou nejvíce bezohledné
osobnosti třetí říše, zejména Hermann Göring
a Heinrich Himmler. Všichni předpokládají
svržení Sovětského svazu a každý z mužů si chce urvat
největší část lukrativní kořisti, aby vybudovali své vlastní impérium, které bude součástí nacistického státu.“ Ministr propagandy Josef Goebbels
píše do deníku své postřehy: „Stále to stejné, autoritativní sféry…“ A pokračuje: „Pokud padneme,
pak na následky těchto sporů.“
Související videa
Komentáře
Žádné komentářeBuďte první, kdo napíše komentář