Zpět na seznamDruhá světová válka5.0 (5 hodnocení)
hAnkoPublikováno: 5 let
Načítám přehrávač...
Německá armáda obklíčena: Naperte si nácka!
17:52
6K zhlédnutí
Sovětská Rudá armáda obklíčila 100 000 německých vojáků v Demjanské kapse. Naopak Spojenci jsou obklíčeni v pevnosti Singapur a Japonci se k nim celý týden snaží dostat. Problém je na obzoru i na Maltě, kde bombardování Osou znemožňuje zásobování operací v severní Africe. Němci se také rozhodnou Britům přímo před nosem poslat dvě své lodi přes Lamanšský průliv a dostat je do domovských přístavů.
Haló?
Čau, Manueli, jak to jde? Cože chceš?
Chceš být neutrální… Nezávislý a neutrální…
Jakpak to? Protože pak všechny armády
nechají tvůj lid na pokoji? Kámo, v jaké válce si myslíš, že jsi? Jo, jo, ještě si cinknem… Je 13. února 1942. Dejme tomu, že jste Němci
a máte lodi u francouzského pobřeží, kde nejsou v bezpečí,
a chcete je dostat domů.
Co uděláte? Třeba to risknete a pošlete
je rovnou skrz Lamanšský průliv. Překlad: hAnko
www.videacesky.cz Já jsem Indy Neidell
a tohle je druhá světová válka. Minulý týden sovětské útoky
nezlomily Němce v Rževu a Vjazmě. V severní Africe Rommel útoky zastavil,
když zjistil, že nedostane zásoby. Americké námořnictvo začalo s útoky
Marshalls‒Gilberts proti Japoncům a ti postupují v Barmě, obsadili Amboinu,
ale na Filipínách zatím beze změny.
Aby premiér Hideki Tódžo
zlomil místní odpor, slibuje Filipínám samostatnost v rámci japonské Velké
východoasijské sféry vzájemné prosperity. Filipínský prezident Manuel Quezon,
obklíčený v tunelu Malinta s tuberkulózou, vzkazuje Američanům, že jejich
neschopnost poslat posily „odsoudila Filipíny
téměř k vyhlazení“. 8.
2. žádá prezidenta Roosevelta
o okamžitou nezávislost, aby ostrovy mohly být neutrální
a všechny armády se z nich stáhly. Velitel filipínských jednotek Douglas
MacArthur píše 9. 2. Washingtonu: „Musíte rozhodnout,
zda zpožděnou misi rozhodne vyhovění Quezonovi,
nebo mé pokračující bojové úsilí.“ Roosevelt odpovídá: „Empaticky
odmítám možnost souhlasu vlády s politickým aspektem žádosti
prezidenta Quezona…“ Náčelník armádního štábu George Marshall
řekne MacArthurovi, že nechce slyšet řeči o kapitulaci,
dokud je stále možné vzdorovat.
Quezon je evakuován do Austrálie,
odkud povede exilovou vládu, a japonské obléhání Bataanu pokračuje. Japonci nyní také vzali útokem Singapur. Ačkoliv zde mají navrch
ve vzduchu i na moři, moc se jim nedaří zabránit
přivážení posil a evakuaci občanů. Ale i když je v Singapuru kolem
100 000 spojeneckých vojáků, většina z nich je pochybné kvality. Dvacet z 21 indických praporů
je vyčerpáno týdny tuhých bojů a 17 z nich je v podstatě
polepeno ze zbytků původních jednotek.
Ze tří britských praporů
ve 3. indické jednotce je jeden. Právě dorazila 18. britská divize, která však 2 roky cvičila boj v poli,
nikoli obléhání a ostrovní válku. Většina australské 8. divize je v pořádku,
ale ačkoliv dostala 2 000 nových mužů, mnozí z nich nikdy nevystřelili z pušky,
tak málo tréninku mají. Na svou obranu velitel Arthur Percival nepotřebuje radu velitele ABDA
Archieho Wavella, aby čerstvé jednotky ‒ britskou 18.
‒ poslal na SZ ostrova
k nejužší části průlivu Johor. Přidá je ke svému hlavnímu
dělostřelectvu na SV. Australany Gordona Bennetta
a 44. brigádu pošle na SZ a zbytek jednotek rozptýlí
na obranu pláží kolem ostrova. Výzvědné jednotky hlásily
150 000 Japonců s 300 tanky, to je však dvakrát víc, než skutečně mají. Japonci naopak své protivníky podcení
a Britové mají dělostřeleckou výhodu 226 ku 168,
a i když jste možná slyšeli opak, většina děl nemíří jen na moře,
mohou střílet i k Johoru.
Bohužel však nemají vysoce výbušné střely, které se hodí na pěchotu,
ale protitankové. Japonský velitel Tomojuki Jamašita
má také potíže se střelivem, proto plánuje rychlý a tvrdý útok,
aby získal kapitulaci k 11. 2. Také plánuje
přistání na SZ výběžku ostrova. 8. 2. ve 22:30 se první vlna
jeho útoku vydává přes úžinu. Obránci odvádějí pěknou práci
vzhledem k jejich počtům a postavení, ale záblesky hlavní brzy odhalí
mezery v obranné linii.
Nedlouho poté Japonci
vtrhnou do zad australských pozic a tvrdě bojující jednotky
se musí stáhnout, aby nebyly zmasakrovány. Obránci mohli zasáhnout většinu
útočníků před jejich přistáním, ale rozkaz na rozsvícení světlometů
směrem k lodím dělostřelci nikdy nedostali. Do úsvitu 9. 2. Japonci proudí
širokými mezerami v linii. Do rána dostali na ostrov
před 12 000 mužů. Týlní admirál Ernest Spooner,
velitel námořní základny, chce zahájit protiútok
přivoláním posil ze všech bodů, ale Percival si myslí, že Japonci mají
víc mužů než ve skutečnosti, a řekne ne.
Té noci se japonská strážní divize
snaží dostat na ostrov od přístupové cesty zatopené Johorem. Celá rota je zdecimována
benzínovými pastmi ženistů, ale stažením spojenecké brigády na levém křídle
se jejich prohra mění ve vítězství. Winston Churchill 10. 2. píše: „Nesmíme
pomyslet na ušetření jednotek nebo obyvatel… Velitelé a vrchní důstojníci
musí padnout se svými muži.
Jde o čest Impéria a britské armády.“ Toho dne jsou na ostrově
všechny tři japonské divize a kolem půlnoci obsadí zásobníky vody.
Obránci mají tedy omezenou zásobu. Jamašita ovšem už zjistil,
že proti němu stojí přesila, a chce vyhrát rychle,
i kdyby měl pro vítězství blafovat. „Japonská situace za rozbřesku
12. 2. byla vážná, ne-li zoufalá. 25. armáda stála proti přesile, s nedostatkem
zbraní, roztříštěná a téměř bez munice. Méně důležitý generál by si zoufal,
ne tak Jamašita.
Naopak Percival byl morálně na dně,
neschopen řídit či vyvolat odpor.“ Přesto se stále nevzdává.
Koncem týdne se scházejí jeho nadřízení. Bennet a Lewis Heath, velitelé indických pluků,
míní, že odpor je marný. Percival říká: „Musím myslet na svou čest,
a co si o nás pomyslí příští generace, pokud se vzdáme tak velké
armády a cenné pevnosti.“ Dle Percivalových pamětí
Heath odpověděl: „O svou čest se nestarej.
Tu jsi ztratil už dávno tam na severu.“ Té noci Spooner rozkazuje
zbývajícím lodím odplout.
Zhruba 44 lodí se 3 000 pasažéry,
včetně Spoonera, vyráží. Pokud myslíte,
že je Japonci nechali jen tak odjet, pak se mýlíte,
protože japonská letadla je nenechají a vody i ostrovy od Singapuru
po Sumatru a Jávu jsou brzy plné těl, vraků, nafty
a přeživších různých hodností. O tom více příští týden. Singapur není jediný ostrov
pod útokem Osy, který je důležitý.
Máme tu i Maltu. „Osud spojeneckých armád v severní Africe
i na Blízkém východě se váže k Maltě.“ A je to očividné, čím silnější Rommel,
tím hůř pro Spojence. Jeho severoafrická ofenziva
v lednu a začátkem tohoto měsíce, která zatlačila Brity zpět na Kyrenaiku,
je pohromou i pro Maltu, protože „úspěch konvojů spočíval
na letištích v Libyi držených Brity, ze kterých by byla možná
vzdušná ochrana, a přichází v době, kdy je problém se zásobováním
Malty čím dál naléhavější.“ V lednu britská admiralita dostala varování,
že bez posílení letounů i lodí budou zásobovací konvoje
na Maltu nebezpečné až nemožné, čímž dojde ke ztrátě ostrova.
V prosinci a lednu na ostrov proběhlo
432 italských a německých útoků. Konečně tento týden vyjíždí konvoj,
protože dochází letecký benzín a další zásoby. Tři obchodní lodě vyráží 12. 2., ale letouny
Osy z Libye je bombardují tak těžce, že se musí obrátit zpět do Alexandrie.
Zásoby se nedostanou skrz. Ovšem se zásobováním bojují
i Němci, a to v Sovětském svazu. Sověti obklíčili přes 100 000 Němců
v demjanské kapse a to je velká věc.
Vnější obklíčení jde od jezera Ilmeň
východně od Staraje Rusi na jih k Belebelce. Němci jsou v pasti na východě.
Mezi Belebelkou a Cholmem je mezera asi 40 km, hlídaná partyzány
a rudoarmějskými lyžníky. Mezi vnějším a vnitřním
obklíčením je asi 30 km. Menší kapsa Němců
je obklíčena u Cholmu, demjanská má dvě letiště,
v Demjansku a Peski, takže Němci mají alespoň
letecký zásobovací most. V Cholmu jim zásoby shazují,
protože jejich počet je nižší.
Tyto letecké manévry
budou snazší koncem týdne, kdy teploty konečně stoupnou
razantněji než v minulých dvou měsících. Mezitím velitel západního bojiště
Georgij Žukov bojuje s krizí v Rževu. Německý tankový generál Model
odstřihl části sovětské 29. a 39. armády od komunikace a rozdělil je tak,
že 39. je nyní z půlky obklíčená. V reakci na to Stavka nařizuje
Kalininskému a Západnímu frontu, aby využily vše, co mají,
a vyhladily Němce ve rževsko-vjazemsko-juchnovském
regionu, aby 5.
března Sověti dosáhli dněpersko-jelnické linie
a Západní front osvobodil Brjansk. Kalininský front Ivana Koněva
dostává 7 střeleckých divizí, 4 letecké regimenty
a strážní střeleckou jednotku, zatímco Západní front 60 000 vojáků,
tři střelecké divize, strážní střeleckou jednotku, 200 tanků,
400 letadel a 2 brigády parašutistů. To je změna, co?
Žukov proto plánuje, že tři armády z Kalininského frontu
zaberou oblast Olenino, tři ze Západního frontu Juchnov
a dvě nové armády z levého křídla vyrazí do Brjansku, aby se přiblížily
Vjazmě a Rževu, zneškodnily demjanskou a rževskou kapsu
a zničily německou skupinu Střed.
A během celého tohoto dění
pošle všechny své parašutisty ‒ tři brigády a prapor ‒ západně
od Juchnova, aby nepříteli vtrhli do zad. Také mají velké plány s Krymem.
Pokud jej osvobodí, pak sovětské bombardéry budou opět nedaleko rumunských
ropných polí, které zásobují Německo. Krymský front byl ustaven 28. 1.
pod Dmitrym Kozlovem a jeho rozkazy jsou ofenziva a útok
vstříc Karasubazaru západně od Feodosie, odtud prolomení do týlu německé
11.
armády blokující Sevastopol. Rudá flotila zaútočí na Sudak
jihozápadně od Feodosie, zatímco podpoří operace
44. armády z Ak-Monai. Posily přijíždějí,
mimo jiné několik nových tanků T-34. Stalin je tak soustředěný
na úspěch této mise, že posílá na dozorování
náměstka obrany Lva Mechilise. Z loňského června si můžete pamatovat
citaci Johna Ericksona o Mechilisovi: „Spojil monumentální neschopnost
s divokou nenávistí důstojnických jednotek.“ Monumentální.
Míří tedy do Kerče a nařídí generálnímu
inspektorovi obrněných sil, ať jede s ním
a převezme dohled nad tanky. Útok měl proběhnout 13. 2.,
ale posunul se na 27. 2. Na severu 2. útočná armáda
prošla mezerou a míří do Ljubaně. 52. a 59. armáda mají mezeru rozšířit a bránit komunikaci
se 2. útočnou za každou cenu. Němci se soustředí na zajetí 2.
útočné. Uběhlo několik týdnů bojů
a komunikace je zajištěna, dokonce i proti německému dělostřelectvu,
ale víc toho sovětské jednotky nezvládnou. Stalin z toho nemá radost. Stejně tak britské vrchní velení z toho,
co se dělo kolem domácích ostrovů. 11. 2. dojde k přeplutí průlivu německými
bitevními křižníky Scharnhorst, Gneisenau a křižníkem Prinz Eugen odvážným manévrem
z Brestu do severních německých přístavů. Velké útoky na ně se nekonají, ale lodi jsou poškozeny minami.
Scharnhorst celkem vážně. Je to jako facka
britským námořním silám a britská veřejnost je pobouřena,
že se to stalo tak snadno, ale ve finále je to pro Brity
strategická výhoda. Lépe se brání útokům z německých či norských
základen než z těch francouzských. A teď pár poznámek na konec týdne. 9. 2. francouzský parník Normandie
zachvátí požár v newyorském přístavu, kde stál od svého zajetí Státy.
Požár zavinila svářečka, ale existuje
i řada konspiračních teorií.
Po půlnoci se loď naplní vodou
a potopí na dno řeky Hudson. 8. 2. Fritz Todt, německý ministr zbraní
a munice, zemře při havárii letadla. Jak si můžete pamatovat,
už jsme ho viděli, když organizoval inženýrské práce
především nucenými pracemi. „Německý válečný průmysl
byl neefektivní, než přišel Todt a byly zavedeny smysluplné priority. Ve srovnání s Británií a SSSR nebylo Německo
pro válku dobře mobilizováno. Německá populace
nemusela omezit životní standard ve srovnání s mírovými časy.
To se ale pomalu mění pod Todtovým vedením a po prvních
porážkách v SSSR.“ Nahradí ho Albert Speer.
Poznámka na okraj ‒ zapomněl jsem říct, že Charles Huntziger
spadl s letadlem 11. listopadu. Pardon. Mnozí z vás
si ho pamatují z boje o Francii. A tak týden končí,
se Singapurem v přímém ohrožení, Maltou v takovém středním ohrožení, obklíčenými Němci v SSSR v ohrožení a německou plavbou
skrz Lamanšský průliv.
Drsný týden pro britské velení. Singapur může padnout každou chvílí,
Malta bez zásobování taktéž a Rommel může kdykoliv zaútočit
a to by byl průšvih pro Suez, a jak by pak Britové udrželi spojení s Indií
nebo Austrálií nebo palivem bez týdny dlouhých námořních výprav? Z minulého týdne víme, že Britové
už nepřečtou německé námořní kódy a ponorkami se to v Atlantiku jen hemží, a aby toho nebylo málo, když si pomyslí,
hele, aspoň v Rusku to Němcům nejde, tak jim Němci prosviští
přímo před nosem jejich průlivem.
Jako by se nechumelilo! No aspoň to nemůže být horší… Počkat… Může. Může to být horší.
O hodně horší.
Čau, Manueli, jak to jde? Cože chceš?
Chceš být neutrální… Nezávislý a neutrální…
Jakpak to? Protože pak všechny armády
nechají tvůj lid na pokoji? Kámo, v jaké válce si myslíš, že jsi? Jo, jo, ještě si cinknem… Je 13. února 1942. Dejme tomu, že jste Němci
a máte lodi u francouzského pobřeží, kde nejsou v bezpečí,
a chcete je dostat domů.
Co uděláte? Třeba to risknete a pošlete
je rovnou skrz Lamanšský průliv. Překlad: hAnko
www.videacesky.cz Já jsem Indy Neidell
a tohle je druhá světová válka. Minulý týden sovětské útoky
nezlomily Němce v Rževu a Vjazmě. V severní Africe Rommel útoky zastavil,
když zjistil, že nedostane zásoby. Americké námořnictvo začalo s útoky
Marshalls‒Gilberts proti Japoncům a ti postupují v Barmě, obsadili Amboinu,
ale na Filipínách zatím beze změny.
Aby premiér Hideki Tódžo
zlomil místní odpor, slibuje Filipínám samostatnost v rámci japonské Velké
východoasijské sféry vzájemné prosperity. Filipínský prezident Manuel Quezon,
obklíčený v tunelu Malinta s tuberkulózou, vzkazuje Američanům, že jejich
neschopnost poslat posily „odsoudila Filipíny
téměř k vyhlazení“. 8.
2. žádá prezidenta Roosevelta
o okamžitou nezávislost, aby ostrovy mohly být neutrální
a všechny armády se z nich stáhly. Velitel filipínských jednotek Douglas
MacArthur píše 9. 2. Washingtonu: „Musíte rozhodnout,
zda zpožděnou misi rozhodne vyhovění Quezonovi,
nebo mé pokračující bojové úsilí.“ Roosevelt odpovídá: „Empaticky
odmítám možnost souhlasu vlády s politickým aspektem žádosti
prezidenta Quezona…“ Náčelník armádního štábu George Marshall
řekne MacArthurovi, že nechce slyšet řeči o kapitulaci,
dokud je stále možné vzdorovat.
Quezon je evakuován do Austrálie,
odkud povede exilovou vládu, a japonské obléhání Bataanu pokračuje. Japonci nyní také vzali útokem Singapur. Ačkoliv zde mají navrch
ve vzduchu i na moři, moc se jim nedaří zabránit
přivážení posil a evakuaci občanů. Ale i když je v Singapuru kolem
100 000 spojeneckých vojáků, většina z nich je pochybné kvality. Dvacet z 21 indických praporů
je vyčerpáno týdny tuhých bojů a 17 z nich je v podstatě
polepeno ze zbytků původních jednotek.
Ze tří britských praporů
ve 3. indické jednotce je jeden. Právě dorazila 18. britská divize, která však 2 roky cvičila boj v poli,
nikoli obléhání a ostrovní válku. Většina australské 8. divize je v pořádku,
ale ačkoliv dostala 2 000 nových mužů, mnozí z nich nikdy nevystřelili z pušky,
tak málo tréninku mají. Na svou obranu velitel Arthur Percival nepotřebuje radu velitele ABDA
Archieho Wavella, aby čerstvé jednotky ‒ britskou 18.
‒ poslal na SZ ostrova
k nejužší části průlivu Johor. Přidá je ke svému hlavnímu
dělostřelectvu na SV. Australany Gordona Bennetta
a 44. brigádu pošle na SZ a zbytek jednotek rozptýlí
na obranu pláží kolem ostrova. Výzvědné jednotky hlásily
150 000 Japonců s 300 tanky, to je však dvakrát víc, než skutečně mají. Japonci naopak své protivníky podcení
a Britové mají dělostřeleckou výhodu 226 ku 168,
a i když jste možná slyšeli opak, většina děl nemíří jen na moře,
mohou střílet i k Johoru.
Bohužel však nemají vysoce výbušné střely, které se hodí na pěchotu,
ale protitankové. Japonský velitel Tomojuki Jamašita
má také potíže se střelivem, proto plánuje rychlý a tvrdý útok,
aby získal kapitulaci k 11. 2. Také plánuje
přistání na SZ výběžku ostrova. 8. 2. ve 22:30 se první vlna
jeho útoku vydává přes úžinu. Obránci odvádějí pěknou práci
vzhledem k jejich počtům a postavení, ale záblesky hlavní brzy odhalí
mezery v obranné linii.
Nedlouho poté Japonci
vtrhnou do zad australských pozic a tvrdě bojující jednotky
se musí stáhnout, aby nebyly zmasakrovány. Obránci mohli zasáhnout většinu
útočníků před jejich přistáním, ale rozkaz na rozsvícení světlometů
směrem k lodím dělostřelci nikdy nedostali. Do úsvitu 9. 2. Japonci proudí
širokými mezerami v linii. Do rána dostali na ostrov
před 12 000 mužů. Týlní admirál Ernest Spooner,
velitel námořní základny, chce zahájit protiútok
přivoláním posil ze všech bodů, ale Percival si myslí, že Japonci mají
víc mužů než ve skutečnosti, a řekne ne.
Té noci se japonská strážní divize
snaží dostat na ostrov od přístupové cesty zatopené Johorem. Celá rota je zdecimována
benzínovými pastmi ženistů, ale stažením spojenecké brigády na levém křídle
se jejich prohra mění ve vítězství. Winston Churchill 10. 2. píše: „Nesmíme
pomyslet na ušetření jednotek nebo obyvatel… Velitelé a vrchní důstojníci
musí padnout se svými muži.
Jde o čest Impéria a britské armády.“ Toho dne jsou na ostrově
všechny tři japonské divize a kolem půlnoci obsadí zásobníky vody.
Obránci mají tedy omezenou zásobu. Jamašita ovšem už zjistil,
že proti němu stojí přesila, a chce vyhrát rychle,
i kdyby měl pro vítězství blafovat. „Japonská situace za rozbřesku
12. 2. byla vážná, ne-li zoufalá. 25. armáda stála proti přesile, s nedostatkem
zbraní, roztříštěná a téměř bez munice. Méně důležitý generál by si zoufal,
ne tak Jamašita.
Naopak Percival byl morálně na dně,
neschopen řídit či vyvolat odpor.“ Přesto se stále nevzdává.
Koncem týdne se scházejí jeho nadřízení. Bennet a Lewis Heath, velitelé indických pluků,
míní, že odpor je marný. Percival říká: „Musím myslet na svou čest,
a co si o nás pomyslí příští generace, pokud se vzdáme tak velké
armády a cenné pevnosti.“ Dle Percivalových pamětí
Heath odpověděl: „O svou čest se nestarej.
Tu jsi ztratil už dávno tam na severu.“ Té noci Spooner rozkazuje
zbývajícím lodím odplout.
Zhruba 44 lodí se 3 000 pasažéry,
včetně Spoonera, vyráží. Pokud myslíte,
že je Japonci nechali jen tak odjet, pak se mýlíte,
protože japonská letadla je nenechají a vody i ostrovy od Singapuru
po Sumatru a Jávu jsou brzy plné těl, vraků, nafty
a přeživších různých hodností. O tom více příští týden. Singapur není jediný ostrov
pod útokem Osy, který je důležitý.
Máme tu i Maltu. „Osud spojeneckých armád v severní Africe
i na Blízkém východě se váže k Maltě.“ A je to očividné, čím silnější Rommel,
tím hůř pro Spojence. Jeho severoafrická ofenziva
v lednu a začátkem tohoto měsíce, která zatlačila Brity zpět na Kyrenaiku,
je pohromou i pro Maltu, protože „úspěch konvojů spočíval
na letištích v Libyi držených Brity, ze kterých by byla možná
vzdušná ochrana, a přichází v době, kdy je problém se zásobováním
Malty čím dál naléhavější.“ V lednu britská admiralita dostala varování,
že bez posílení letounů i lodí budou zásobovací konvoje
na Maltu nebezpečné až nemožné, čímž dojde ke ztrátě ostrova.
V prosinci a lednu na ostrov proběhlo
432 italských a německých útoků. Konečně tento týden vyjíždí konvoj,
protože dochází letecký benzín a další zásoby. Tři obchodní lodě vyráží 12. 2., ale letouny
Osy z Libye je bombardují tak těžce, že se musí obrátit zpět do Alexandrie.
Zásoby se nedostanou skrz. Ovšem se zásobováním bojují
i Němci, a to v Sovětském svazu. Sověti obklíčili přes 100 000 Němců
v demjanské kapse a to je velká věc.
Vnější obklíčení jde od jezera Ilmeň
východně od Staraje Rusi na jih k Belebelce. Němci jsou v pasti na východě.
Mezi Belebelkou a Cholmem je mezera asi 40 km, hlídaná partyzány
a rudoarmějskými lyžníky. Mezi vnějším a vnitřním
obklíčením je asi 30 km. Menší kapsa Němců
je obklíčena u Cholmu, demjanská má dvě letiště,
v Demjansku a Peski, takže Němci mají alespoň
letecký zásobovací most. V Cholmu jim zásoby shazují,
protože jejich počet je nižší.
Tyto letecké manévry
budou snazší koncem týdne, kdy teploty konečně stoupnou
razantněji než v minulých dvou měsících. Mezitím velitel západního bojiště
Georgij Žukov bojuje s krizí v Rževu. Německý tankový generál Model
odstřihl části sovětské 29. a 39. armády od komunikace a rozdělil je tak,
že 39. je nyní z půlky obklíčená. V reakci na to Stavka nařizuje
Kalininskému a Západnímu frontu, aby využily vše, co mají,
a vyhladily Němce ve rževsko-vjazemsko-juchnovském
regionu, aby 5.
března Sověti dosáhli dněpersko-jelnické linie
a Západní front osvobodil Brjansk. Kalininský front Ivana Koněva
dostává 7 střeleckých divizí, 4 letecké regimenty
a strážní střeleckou jednotku, zatímco Západní front 60 000 vojáků,
tři střelecké divize, strážní střeleckou jednotku, 200 tanků,
400 letadel a 2 brigády parašutistů. To je změna, co?
Žukov proto plánuje, že tři armády z Kalininského frontu
zaberou oblast Olenino, tři ze Západního frontu Juchnov
a dvě nové armády z levého křídla vyrazí do Brjansku, aby se přiblížily
Vjazmě a Rževu, zneškodnily demjanskou a rževskou kapsu
a zničily německou skupinu Střed.
A během celého tohoto dění
pošle všechny své parašutisty ‒ tři brigády a prapor ‒ západně
od Juchnova, aby nepříteli vtrhli do zad. Také mají velké plány s Krymem.
Pokud jej osvobodí, pak sovětské bombardéry budou opět nedaleko rumunských
ropných polí, které zásobují Německo. Krymský front byl ustaven 28. 1.
pod Dmitrym Kozlovem a jeho rozkazy jsou ofenziva a útok
vstříc Karasubazaru západně od Feodosie, odtud prolomení do týlu německé
11.
armády blokující Sevastopol. Rudá flotila zaútočí na Sudak
jihozápadně od Feodosie, zatímco podpoří operace
44. armády z Ak-Monai. Posily přijíždějí,
mimo jiné několik nových tanků T-34. Stalin je tak soustředěný
na úspěch této mise, že posílá na dozorování
náměstka obrany Lva Mechilise. Z loňského června si můžete pamatovat
citaci Johna Ericksona o Mechilisovi: „Spojil monumentální neschopnost
s divokou nenávistí důstojnických jednotek.“ Monumentální.
Míří tedy do Kerče a nařídí generálnímu
inspektorovi obrněných sil, ať jede s ním
a převezme dohled nad tanky. Útok měl proběhnout 13. 2.,
ale posunul se na 27. 2. Na severu 2. útočná armáda
prošla mezerou a míří do Ljubaně. 52. a 59. armáda mají mezeru rozšířit a bránit komunikaci
se 2. útočnou za každou cenu. Němci se soustředí na zajetí 2.
útočné. Uběhlo několik týdnů bojů
a komunikace je zajištěna, dokonce i proti německému dělostřelectvu,
ale víc toho sovětské jednotky nezvládnou. Stalin z toho nemá radost. Stejně tak britské vrchní velení z toho,
co se dělo kolem domácích ostrovů. 11. 2. dojde k přeplutí průlivu německými
bitevními křižníky Scharnhorst, Gneisenau a křižníkem Prinz Eugen odvážným manévrem
z Brestu do severních německých přístavů. Velké útoky na ně se nekonají, ale lodi jsou poškozeny minami.
Scharnhorst celkem vážně. Je to jako facka
britským námořním silám a britská veřejnost je pobouřena,
že se to stalo tak snadno, ale ve finále je to pro Brity
strategická výhoda. Lépe se brání útokům z německých či norských
základen než z těch francouzských. A teď pár poznámek na konec týdne. 9. 2. francouzský parník Normandie
zachvátí požár v newyorském přístavu, kde stál od svého zajetí Státy.
Požár zavinila svářečka, ale existuje
i řada konspiračních teorií.
Po půlnoci se loď naplní vodou
a potopí na dno řeky Hudson. 8. 2. Fritz Todt, německý ministr zbraní
a munice, zemře při havárii letadla. Jak si můžete pamatovat,
už jsme ho viděli, když organizoval inženýrské práce
především nucenými pracemi. „Německý válečný průmysl
byl neefektivní, než přišel Todt a byly zavedeny smysluplné priority. Ve srovnání s Británií a SSSR nebylo Německo
pro válku dobře mobilizováno. Německá populace
nemusela omezit životní standard ve srovnání s mírovými časy.
To se ale pomalu mění pod Todtovým vedením a po prvních
porážkách v SSSR.“ Nahradí ho Albert Speer.
Poznámka na okraj ‒ zapomněl jsem říct, že Charles Huntziger
spadl s letadlem 11. listopadu. Pardon. Mnozí z vás
si ho pamatují z boje o Francii. A tak týden končí,
se Singapurem v přímém ohrožení, Maltou v takovém středním ohrožení, obklíčenými Němci v SSSR v ohrožení a německou plavbou
skrz Lamanšský průliv.
Drsný týden pro britské velení. Singapur může padnout každou chvílí,
Malta bez zásobování taktéž a Rommel může kdykoliv zaútočit
a to by byl průšvih pro Suez, a jak by pak Britové udrželi spojení s Indií
nebo Austrálií nebo palivem bez týdny dlouhých námořních výprav? Z minulého týdne víme, že Britové
už nepřečtou německé námořní kódy a ponorkami se to v Atlantiku jen hemží, a aby toho nebylo málo, když si pomyslí,
hele, aspoň v Rusku to Němcům nejde, tak jim Němci prosviští
přímo před nosem jejich průlivem.
Jako by se nechumelilo! No aspoň to nemůže být horší… Počkat… Může. Může to být horší.
O hodně horší.
Související videa
Komentáře
Žádné komentářeBuďte první, kdo napíše komentář





